Počátkem tohoto roku jsem si dal závazek, že zkusím na tomto blogu publikovat každý měsíc alespoň jeden článek. Tentokrát to bude doslova na poslední chvíli. V poslední červnový den se chci zamyslet nad tím, proč nemám možnost vymanit se ze sociálního systému s tím, že nechci důchod.
Intro: co musí platit OSVČ dnes
Již více než pět let jsem osobou samostatně výdělečně činnou. Živím se jako technický redaktor, copywriter a pracovník uživatelské podpory. Moje práce mě baví. Na volné noze jsem rád především proto, že mám svobodu v organizaci času – prostě pokud je práce víc, pracuji déle, zatímco když je práce méně, trávím jí mnohem méně času než v zaměstnání. Nemusím nikde sedět osm hodin jen proto, že mám stanovenou nějakou pracovní dobu.
I když nechci důchod, musím platit
Jako OSVČ jsem povinen platit si zdravotní a sociální pojištění. V současnosti je minimální výše záloh, kterou musí každý OSVČ odvádět zdravotní pojišťovně, stanovena na 2 722 Kč měsíčně. Minimální výše záloh na sociální pojištění je letos 2 944 Kč měsíčně. Každý měsíc tak musím státu platit 5 666 Kč bez ohledu na to, kolik peněz (a zda vůbec nějaké) jsem vydělal.
Snáším toto vydírání („když nezaplatíš, půjdeš sedět“) ze strany státu se skřípáním zubů. Z odvedených peněz na zdravotní pojištění nečerpám, ale akceptuji, že třeba jednou budu. Případně jsem schopen si to obhájit jako solidaritu s nemocnými lidmi. V případě sociálního pojištění však o účelnosti jeho placení dost pochybuji.
V první řadě vlastně není vůbec jisté, zda se důchodu dožiji. Pokud ne, shrábne mnou odvedené peníze stát. Vlastně ani není jisté, zda nějaké důchody budou, až dosáhnu důchodového věku. Dost možná se celý důchodový systém zhroutí, až půjdou do důchodu naše silné ročníky. Přesto musím platit a reálně mohu jen doufat, že se mi ty vynaložené peníze jednou vrátí.
Podnikatelům vzrostou odvody
Naše vláda dospěla k názoru, že podnikatelé platí na sociálním pojištění málo. Kvůli tomu pak mají nízký důchod a následně „přepadávají do sociálního systému“. Během následujících tří let se proto povinné odvody na sociální pojištění budou postupně zvyšovat. Dle výpočtu Gabriely Hájkové z webu Měšec.cz až na 4 710 Kč měsíčně.
V praxi to znamená, že zatímco letos zaplatím na zálohách 35 328 Kč, za tři roky to bude 56 520 Kč, to jest o 21 192 Kč víc. Co za to dostanu? Údajně vyšší důchod. S důrazem na slovo „údajně“. S ohledem na nezadržitelně se blížící odchod silných ročníků do důchodu může nastat kolaps důchodového systému. Nemluvě o vysoké inflaci, kdy budu dostávat z numerického hlediska vyšší částku, za kterou si ale koupím méně než dnes.
Hodně moderní je teď ukazovat na podnikatele jako na ty, kteří platí nižší odvody než zaměstnanci. Ano, je to pravda, ale být OSVČ a být zaměstnancem jsou dvě diametrálně odlišné věci. Zaměstnanec je chráněn proti bezdůvodné výpovědi, má nárok na placenou dovolenou a nemusí si shánět a domlouvat práci, protože mu ji přiděluje zaměstnavatel. Podnikatel nic z toho nemá. To si v žádném případě nestěžuji, jen konstatuji fakta.
Co když nechci žádný důchod?
Už delší dobu si pohrávám s otázkou, proč bych vlastně měl odvádět státu nějaké peníze jen proto, aby mi pak vyplácel důchod. Nelíbí se mi to. Raději bych si peníze, které odvádím, ukládal či je nějakým způsobem investoval, aby se (v rámci možností) zhodnocovaly.
Co když nechci žádný důchod?
Je také docela dobře možné, že do důchodu vůbec nepůjdu. Jak jsem psal na začátku: živí mě primárně psaní textů. Pokud budu mít v pořádku hlavu a ruce, pak nevidím důvod, proč bych měl v nějakém okamžiku, kdy mi to stát milostivě dovolí, přestat pracovat. V takovém případě bych důchod vlastně nepotřeboval, protože bych si vydělával daleko víc peněz. Přesto by mi ho stát vyplácel. Nevím, jak vám, ale mě to z logického hlediska vůbec nedává smysl.
Jaký by byl ideální stav? Chtěl bych, aby existovala možnost vyvázat se z důchodového systému. Abych mohl někde na úřadě (nebo ještě lépe elektronicky) podepsat dokument, že nechci důchod, čímž by mi skončila povinnost platit odvody na sociální pojištění. Samozřejmě s tím, že pokud bych se ocitl v nouzi, neměl bych nárok cokoli od státu požadovat. Ať mě klidně nechá umřít na ulici hladem.
Nechci důchod, jenže to nejde
Jenže to nejde, protože tu stále máme starý dobrý socialistický stát, který se svévolně jmenoval do role opatrovatele a ochránce všech občanů. I těch, kteří to nechtějí. „Nemůžeme přeci dopustit, aby nám staří lidé umírali hlady!“ – to je jeden z nejčastějších argumentů ve prospěch povinných odvodů.
Co stát může dopustit? Že když někomu kompletně vyhoří dům, tak může skončit pod mostem? Nebo když si někdo vlastní vinou nabourá auto a nebude se moci dopravovat do zaměstnání, tak přijde o práci a tím i o příjem? To stát dopustit může! Zajímavé, že zde je odpovědnost přenášena na občany – ti se mohou, ale nemusejí pojistit. Záleží jen na tom, jakou míru rizika a za jakou cenu jsou ochotni podstoupit.
Nelíbí se mi, že mi stát hodlá určovat, zda půjdu do důchodu, kdy do něj půjdu a jak ho budu mít vysoký. Vadí mi, že se z tohoto systému nemohu vyvázat a vzít veškerá rizika na sebe, podobně jako při pojištění auta, domácnosti, nebo čehokoli jiného. Moc bych si přál, abych mohl říci, že nechci důchod, udělat státu „pá pá“ a starat se o sebe sám. Mám dostatek odpovědnosti na to, abych to zvládl i bez státu.
0 komentářů