Tři roky na volné noze aneb Tak jsem tady s tím článkem

Za tři týdny to budou přesně tři roky od okamžiku, kdy jsem se vydal na volnou nohu. Zpočátku jsem psal v různě pravidelných intervalech své pocity a dojmy, nicméně poslední článek na toto téma je Rok na volné noze z roku 2019.

Ať chci, nebo ne, prostě i z té „volné nohy“ se po nějaké době stane rutina. Většina normálních lidí nepíše o tom, že ráno vstali a šli do práce, takže i mi přestalo dávat smysl se pravidelně vypisovat z něčeho, co se pro mne stalo každodenní samozřejmostí. Přesto se ale chci, alespoň krátce, ohlédnout za tím, co mi ty tři roky vlastně daly a vzaly.

Krátké okénko do historie

24. května 2018 jsem šel naposledy do zaměstnání. Tedy do Městské nemocnice Ostrava, kde jsem pracoval dlouhých 11 let a pět měsíců. 31. května už jsem přišel jen na půl dne, abych si oběhal formality. Od té doby jsem v zaměstnaneckém poměru nebyl a doufám, že už ani nikdy nebudu.

Na práci v nemocnici mi nejvíc vadilo to, že obsahovala značnou míru rutiny. Tedy musel jsem víceméně pořád dokola dělat ty samé věci a vůbec nijak jsem se osobnostně ani profesně neposouval. Další věc, která mi hodně vadila, bylo to, že jsem tam musel odsedět nějakou pracovní dobu bez ohledu na to, zda mám co dělat, nebo ne.

Do třetice všeho dobrého mi vadil systém odměňování, neboť má mzda vůbec nijak neodrážela to, zda pracuji hodně, nebo málo, jestli jsem odborník, nebo amatér. Díky tabulkám a vládě se mi navíc opakovaně zvyšovala, což sice většina lidí vítala s nadšením, ale mi to připadalo nefér a neměl jsem z toho radost.

Rutina? Jak v čem!

V úvodu jsem napsal, že i práce na volné noze po čase spadne do rutiny. Ano, ráno vstanu, udělám si kafe, projdu si novinky a píšu. V tomto směru asi nelze vymyslet nic nového a takový střelec, abych jednou psal v Ostravě, druhý den v Praze a třetí z chorvatské pláže, zase nejsem.

Co je pro mne v tomto směru zásadní: samotná práce mi stále nepřipadá rutinní. Ano, při pohledu z venku pořád dokola píšu texty a nějakou část doby je vkládám do redakčního systému či odesílám šéfredaktorovi. Ale píšu pokaždé o něčem jiném, a především mám relativně hodně volnou ruku ve volbě témat.

Nejčastěji píšu o počítačích nebo mobilních technologiích. Díky VTM, které spadá pod Živě.cz, si ale rád střihnu i nějakou tu „popularizaci vědy“. V uplynulých dnech jsem tak psal například o čínské raketě, která se řítí k zemi, o délce dne na Venuši, o úmrtí kosmonauta Michaela Collinse či o průzkumu asteroidu Benu vesmírnou sondou OSIRIS-REx.

To je vlastně takový paradox: v pubertě jsem se nadchl pro astronomii a na gymnázium jsem nastupoval s tím, že budu astronomem. Přečetl jsem desítky knížek a ač se má životní kariéra nakonec vydala jinými cestičkami, dodnes jsem schopný z tehdy nabytých zkušeností těžit.

Další benefity volné nohy

Další výhodu vidím v pracovní době, která je naprosto volná. Zpočátku jsem vstával každý den v 5:45, jako kdybych chodil do práce. V současnosti si občas přispím – a co je fajn, nikomu to nevadí. Nikdo mě nebude pérovat za to, že jsem začal pracovat třeba o dvě, tři hodiny později.

Samozřejmě mám určité množství práce, kterou musím odvést, a logicky k tomu potřebuji nějaké množství času. Ale je jen na mně, jak si ho rozvrhnu. Když se to někdy sejde, mohu pracovat třeba do sedmi do večera, ale některé dny naopak končím kolem poledne s tím, že mám komplet hotovo.

Zásadní pro mne je možnost vyjet kdykoli na nově publikovanou kešku. To je totiž můj veliký koníček a boje o takzvané FTF jsou mou pravidelnou dávkou emocí a adrenalinu. Kdykoli mohu odložit klávesnici a odjet, aniž bych musel komukoli cokoli vysvětlovat.

Mám také finanční ohodnocení, které považuji za spravedlivé. Funguje docela jednoduše: pracuji více, více vydělám. Chci trochu zvolnit, mohu – ale samozřejmě za nicnedělání mi nikdo své peníze dávat nebude. Každý měsíc si počítám poměr výdělku a času a vychází mi k mé naprosté spokojenosti.

A pak přišel koronavirus

Loni v březnu přišla pandemie koronaviru. Jedno z médií, pro které jsem pracoval, se se mnou hned v počátku rozloučilo. Nebylo to ani tak nějakou krizí, jako spíše nepříliš šikovně nastaveným finančním ohodnocováním. Jednoduše řečeno: byl jsem pro ně drahý.

Chvilku jsem uvažoval, zda hledat náhradu, ale manželka se v té době zapojila do několika projektů ve škole a výpadek celkem hravě vykryla. Nakonec jsem se tedy rozhodl tuto „díru“ nezacelovat a nechat si ji jako rezervu, respektive volný čas, což je v mé dnešní perspektivě to nejcennější, co mám.

Zavření škol znamenalo, že jsme byli s manželkou dnes a denně, od rána do večera v jednom prostoru – tedy v bytě 2+kk, kde jedna z místností je obývák s kuchyňským koutem a druhá ložnice. Přesto jsme spolu dokázali po celou dobu naprosto v pohodě vycházet. Nějaká ponorka, která prý měla rozvrátit stovky vztahů, se u nás vůbec nekonala.

Následující měsíce ukážou, zda máme z hlediska pandemie to nejhorší za sebou. Byl bych tomu celkem rád. Ale stejně tak jsem rád za to, že mám vedle sebe ženu, se kterou jsem schopen takto skvěle koexistovat bez toho, abychom na sebe štěkali, nebo, jak se říká, si vjížděli do vlasů.

Udělal bych to znovu?

Kdybych byl dnes zaměstnaný a měl se na základě těchto zkušeností znovu rozhodnout, jak dál, měl bych jasno: nechci pracovat v práci, kde musím být od-do a automaticky dostávat peníze. Šel bych na volnou nohu, protože to je jedna z nejlepších věcí, které jsem v uplynulých letech udělal.

Ano, má to svá rizika, což nepopírám. Je to logické – pokud chci svobodu, musím přijmout i s tím související zodpovědnost. A to je další věc, která mě těší – že jsem se stal zodpovědný za svůj život. V každém okamžiku to jsem já, kdo o něm rozhoduje.

Nikdy jsem nebyl ten typ, který by oceňoval „jistoty a prosperitu“. Nikdy jsem například neměl rád stát, hrající si na hodného strýčka, který se o nás pěkně postará. Stát sice nezruším, ale alespoň do jisté míry jsem začal víc rozhodovat o svém životě, a to je něco, co mě po ty tři roky nesmírně těší a baví.