Jsem OSVČ a chci se o sebe starat sám. Státe, nevnucuj se!

V zatím posledních parlamentních volbách jsem coby OSVČ volil Starosty a nezávislé. Tedy: vzal jsem volební lístek Pir-STANu a zakroužkoval jsem kandidáty STANu. Důvodem k tomuto rozhodnutí pro mne byly aktivity Pirátů v našem hlavním městě, které se odehrávaly pod taktovkou primátora Zdeňka Hřiba. Jeden příklad za všechny: nesmyslná uzavírka Smetanova nábřeží a kavárna místo vozovky.

Když se po volbách zformovala pětikoalice, byl jsem docela spokojený. Hlavně proto, že místo hýkajícího šimpanze v podobě Babiše jsme najednou měli seriózně působícího profesora Fialu, který je možná trochu škrobený, ale rozhodně se za něj nestydím kdykoli otevře ústa.

Předpokládal jsem, že vláda bude fungovat jako pravicová, tedy bude občanům méně kecat do života a v ideálním případě jim také bude brát z kapes méně peněz za účelem jejich přerozdělení. Ostatně sám premiér ještě před volbami opakovaně hlasitě deklaroval: „My nebudeme zvyšovat daně!“ Znělo to slibně.

První kroky a následná deziluze

První krůčky Fialova kabinetu byly spíše nesmělé a v pravicovém duchu postupoval především ministr zdravotnictví Válek. Ten postupně zrušil veškerá opatření proti šíření koronaviru a prakticky nechal ukončit jakékoli testování. Z ministerského webu tedy teď padají krásná čísla, podle kterých covid-19 prakticky zmizel, nicméně analýza odpadních vod ukazuje, že je ho v populaci zhruba stejně, jako před rokem.

Ale budiž – pokud se zavírání okresů a povinné certifikáty o očkování nebo absolvovaném testu staly jakýmsi symbolem direktivní vlády ANO, pak chápu, že vláda z opačného konce politického spektra přistoupila k celé problematice jinak. I za tu cenu, že veškerou odpovědnost přenesla na občany. Chcete nosit respirátory? Tak si je noste! Chcete šířit bacily kolem sebe? Tak si je šiřte!

Tím ale veškerá „pravicovost“ pomalu ale jistě skončila. V únoru začala válka na Ukrajině, ke které se naše vláda – dle mého mínění – postavila dobře a podpořila stát, který byl napaden agresivním, zakomplexovaným trpaslíkem. Andrej Babiš vycítil příležitost a rozjel kampaň, nesoucí se v duchu „A co NAŠI lidi?“ Bez ohledu na fakt, že většina „našich“ lidí se proti těm ve válkou zmítané Ukrajině má jako prasata v žitě.

Prezident komunista

Proběhly prezidentské volby. S jejich výsledkem jsem spokojený, ač jsem zpočátku měl problém s komunistickou minulostí pana generála. Ale víte co? Já jsem také vstoupil do pionýra! V té době mi to poradila má máti s tím, že chci-li se dostat na gymnázium, tak v pionýru být musím. Asi měla pravdu – její bratr utekl do Německa a děda z taťkovy strany byl politický vězeň, odsouzený původně na doživotí za velezradu. S tímto kádrovým profilem nebyly mé šance na lepší školu příliš vysoké.

Nakonec přišla revoluce, takže mi celý slavný pionýr byl k ničemu. Asi by mě z něj stejně nakonec vyloučili, protože jsem nebyl dostatečně angažovaný a nechodil jsem na schůzky. Nicméně po roce 1989 jsem se na gymnázium dostal bez větších problémů. A poté i na vysokou, ze které jsem ale poměrně záhy zběhl.

Už během prezidentských voleb zaznívalo, že po nich bude docela dlouhá pauza, kdy nebudou komunální, senátní, krajské ani parlamentní volby, což je prý ideální období na to, aby vláda Petra Fialy začala činit nepopulární kroky. A to se také nakonec stalo.

Došlápneme si na OSVČ!

Nejprve přišel nápad snížit důchodcům valorizaci jejich důchodů. Místo navýšení o 1770 Kč, které by pokrylo vysokou inflaci, se mají zvednout v průměru o 760 Kč. Pokud se podaří to prosadit, stát tím ušetří asi dvacet miliard korun. „A není to málo, Antone Pavloviči?“ zeptal by se možná Jára Cimrman.

Jako další přišli na řadu OSVČ, konkrétně jejich odvody na sociální pojištění. Média rozjela klasickou štvavou kampaň v duchu „Podnikatelé odvádějí méně než chudáci zaměstnanci!“ A zaznívala hesla o tom, jak je nutné tuto krajně nespravedlivou nerovnost narovnat.

Jsem OSVČ od roku 2018, takže letos oslavím pátý rok na volné noze. Ano, odvádím určitě méně peněz, než kdybych byl zaměstnanec, to nepopírám. Ale: když onemocním, nemám nárok na nemocenskou. Pokud onemocním dlouhodobě, nikdo mi nemusí držet místo, dokud se nevrátím – prostě si místo mne klidně druhý den mohou najmout jiného freelancera.

Pokud si chci vzít týden dovolené, nedostanu za něj peníze, jako kdybych pracoval – musím si na něj našetřit a během toho odpočinkového týdne nedostanu od svých klientů ani korunu. Práci mi nezajišťuje zaměstnavatel, ale hledám a domlouvám si ji sám. Nejsem chráněn pracovní smlouvou – pokud se kterýkoli klient zítra ráno rozhodne, že už mě nepotřebuje, tak v tom okamžiku končím a přestává mi platit. Žádná výpovědní doba, žádné odstupné.

Hodný stát se o nás chce starat

Ne, v žádném případě si nestěžuji na podmínky, které jako OSVČ mám! Vyhovují mi – obnášejí sice určitou míru rizika, ale veškerá odpovědnost leží na mých bedrech, což je něco, co mi náramně vyhovuje. Kdyby mi některý z klientů nabídl zaměstnání, s díky bych odmítl, protože pokud to jen trochu půjde, tak už nechci být ničí zaměstnanec.

O to víc mě pak pobuřuje další „argument“ na obhajobu zvýšení odvodů na sociální pojištění – totiž že OSVČ platí jen minimální výši záloh a až půjdou do důchodu, budou mít jen minimální důchod. To je opravdu „převratné“ zjištění! Ač se v daňových a účetních záležitostech téměř vůbec neorientuji, tak zrovna tohoto jsem si naprosto jasně vědom.

A nevidím v tom problém! Připadá mi logické, že když nyní odvádím „málo“, tak také v důchodu „málo“ dostanu. Je na mně, abych se na to nějak připravil – třeba tím, že si prostě našetřím, nebo tak, že v 68 letech (či v kolika budu mít nárok na důchod) nesložím ruce do klína a nebudu žít jen z toho, co mi milostivě pošle stát.

Od různých politiků jsem slyšel argumenty, že lidé (OSVČ) jsou nezodpovědní, nešetří si na důchod a až budou staří, budou mít kvůli tomu problémy vyžít. Ano, je možné, že i tací jsou mezi námi. Ale je to relevantní argument k tomu, aby všichni povinně museli odvádět víc? Podle mne nikoli. Někdo třeba prochlastá a prokouří výplatu, pak nemá na jídlo a znamená to snad, že by jeho situaci měl řešit stát? Neznamená!

Samostatnost s ručením omezením

Jedním z důvodů, proč mi vyhovuje práce na volné noze víc než zaměstnání, je skutečnost, že za mnoho věcí ve svém životě zodpovídám jen já sám. Ručím veškerým svým majetkem (na rozdíl od zaměstnanců), a pokud udělám nějakou chybu či špatné rozhodnutí, tak o ten majetek přijdu. Jsem si toho vědom, přesto do tohoto rizika ochotně jdu.

Stejně tak to mám s důchodem – státu odvádím, co po mně chce, ale upřímně moc nevěřím tomu, že až budu starý, tak mi to nějakým způsobem vrátí. Beru to spíš jako mezigenerační solidaritu, kdy přispívám na důchody dnešním důchodcům – tedy například i svému taťkovi, který se celý život živil poctivou prací.

O svůj důchod se ale – přinejmenším z větší části – chci postarat sám. Opravdu si nepřeji, aby se mnou politici zacházeli jako s malým děckem a brali mi peníze s tím, že až přijde ten správný čas, tak mi je zase dají zpátky, abych se měl dobře.

Čím dál tím víc si uvědomuji jeden podstatný fakt: politikům očividně začínají vadit lidé, kteří ke svému životu nepotřebují milodary ze státní pokladny. Právě tihle lidé by si totiž jednoho krásného dne mohli uvědomit, že stát vlastně vůbec či téměř vůbec nepotřebují, a to je něco, co politici rozhodně nesmějí dovolit, pokud nechtějí přijít o svou moc.