Před pěti lety jsem v práci podal svou poslední výpověď

28. března 2018 jsem podal výpověď v Městské nemocnici Ostrava, kde jsem pracoval jako „ajťák“ od začátku roku 2007. Tedy více než jedenáct let. Přemýšlel jsem nad tím, jak tento krok zrekapitulovat, a rád bych se o své myšlenky podělil zde, na svém blogu.

Mé výpovědi předcházelo několik kroků, které postupně a nezvratně směřovaly k jedinému možnému konci – totiž že se postavím na vlastní nohy. Ostatně o kariéře redaktora jsem snil už dlouho. Kolem roku 2000 jsem se o to dokonce i pokusil, leč kvůli mé tehdejší nezodpovědnosti to nakonec nedopadlo podle mých představ a já po několika měsících opět skončil jako zaměstnanec.

Kariéra v nemocnici

Do MNO jsem nastoupil v lednu 2007 poté, co jsem se přestěhoval za svou tehdejší manželkou z Prahy do Ostravy. V Praze jsem pracoval jako „ajťák“ ve firmě AŽD, na kterou dodnes velmi rád vzpomínám. Poměr práce a finanční odměny tam byl opravdu mimořádně dobrý. Tedy nepředřel jsem se a výplata byla na tu dobu nadprůměrná. A k tomu skoro pořád nějaké odměny – čtvrtletní, pololetní, roční, třináctý a čtrnáctý plat.

Přechod do Ostravy byl pro mne v tomto směru docela velkým šokem. Tabulkový plat nebyl nic moc, zato z hlediska práce jsem se rozhodně nenudil. Proto jsem se chytal každé příležitosti, kde se dala vydělat nějaká ta koruna – školil jsem, dělal jsem pohotovosti na telefonu, dokonce jsem jeden rok měl brigádu na festivalu Colours of Ostrava.

Mé zaměstnání ale mělo i své pozitivní stránky. Vedení totiž nabíralo stále více a více technickoadministrativních pracovníků, kteří potřebovali kanceláře. Část odboru informatiky tak byla postupně přestěhována „na staré“, tedy do jiné budovy do prostor, kde sídlila předtím, než byla přesunuta do budovy ředitelství.

Já z toho vytěžil opravdu mimořádně velkou kancelář, kde jsem měl určitý komfort a částečně i klid. Práce bylo tak akorát, plat se zlepšil, protože tehdejší šéf po odchodu několika zaměstnanců zaloboval na personálním, aby mě v tabulkách přesunuli směrem k zajímavějším číslům. Nevím přesně, jak to udělal, jen vím, že v tom nějakou roli hrálo započítání mé praxe coby vzdělání.

Kapka ke kapce a byla z toho výpověď

Už ani nevím kdy, ale dostali jsme nového šéfa informatiky. Na rozdíl od toho starého neměl práci tak na háku a byl nebývale akční. Dokonce se ani nebál osobně přiložit ruku k dílu, když to bylo potřeba, což byla u předchozího šéfa naprosto nemyslitelná věc. Osobně jsme si asi tak úplně nesedli, přesto na něj dnes vzpomínám celkem v dobrém.

Na ředitelství mezitím nabírali další zaměstnance na technickoadministrativní pozice, takže nakonec padlo rozhodnutí, že celá informatika bude přestěhována do rekonstruovaných prostor v budově, kde jsem v té době seděl. V kancelářích jsme seděli po dvou a šéf mě posadil s tím největším psychopatem, se kterým nechtěl nikdo sedět. To byla rozhodně první kapka, která přispěla k mému rozhodnutí.

Pohotovosti na telefonu

Jak jsem psal výše, sloužil jsem pohotovosti na telefonu. Někdy to bylo opravdu krušné a byly i dny, kdy jsem se musel do práce vracet mimo pracovní dobu třeba i třikrát. Pohotovosti mě štvaly, ale nechtěl jsem se vzdát těch peněz, které z toho byly. Nicméně jednoho dne šéf přišel se zásadní změnou: proplácet jako pohotovost se bude pouze výkon v časech od 18:00 do 6:00. Zbytek se bude počítat jako přesčas, který si mohu vybrat, ale nikdo mi ho nezaplatí.

To bylo celkem na prd, protože kolikrát nebyla po 15. hodině na informatice ani noha a veškeré problémy musel řešit ten, kdo měl pohotovost. Vybírat si nadělané hodiny mi nedávalo smysl – do práce jsem chodil v 6:00 a odcházel jsem ve 14:30. Pevná část pracovní doby byla od 8:00 do 14:00, přičemž přijít později jsem nevnímal jako výhodu a vybírat nadělané hodiny po půlhodinách odchodem ve dvě také ne. To byla další kapka.

Nakonec jsem došel k závěru, že mi za to těch pár ušmudlaných tisícovek opravdu nestojí. 6. března 2018 jsem předstoupil před svého šéfa s tím, že s pohotovostmi na telefonu končím. Neměl šanci s tím nic dělat, protože povinnost je sloužit jsem neměl – v pracovní smlouvě o nich nebylo ani slovo.

Námluvy s Živě.cz a výpověď

V té době jsem už několik let psal pro SvětAndroida.cz, XiaomiMobile.cz, Kešky.cz a některá další média. Po bezmála dvaceti letech jsem se vrátil do Computeru a díky grafičce, která se zmínila před správnými lidmi, jsem byl v kontaktu s tehdejším šéfredaktorem Davidem Polesným. Ten v té době hledal někoho na hardware, což jsem já rozhodně nebyl, takže jsme se v prvním kole, které proběhlo počátkem ledna, bohužel nedomluvili.

David nakonec ze svých požadavků slevil a v polovině března jsem mu posílal ukázkový článek. „Tak jsem to hned prolétl a vypadá to dobře. Zjevně se vyznáte a psát také umíte :-)“ reagoval tehdy. Kolem 20. března už jsme domlouvali konkrétní podmínky, jako je rozsah práce a odměna za ní. Dohodli jsme se, že na mě počkají do června.

Bylo jasné, že stíhat psát v takovém rozsahu již při práci nepůjde. 28. března 2018 jsem tedy přišel do práce s výpovědí. Šéf mě s ní poslal na podatelnu, kde mi řekli, že ji přijmou pouze s jeho podpisem. Úřední šiml prostě řehtal, ale nakonec jsem jim svou výpověď doslova vnutil. Zbývalo doklepat duben a v květen v nemocnici a první červnový den vzlétnout směrem ke svým snům. 18. dubna 2018 jsem si zřídil živnostenský list.

Vstávání a pracovní doba

Hned v úvodu této kapitoly musím konstatovat, že během těch pěti let jsem ani jednou nelitoval rozhodnutí jít na volnou nohu. Z hlediska skutečně odpracovaných hodin sice makám výrazně víc než v zaměstnání, ale dělám práci, která mě baví a dává mi smysl.

Pracuji výhradně z domova, což je prý pro mnohé volnonožce problém. Já ho vyřešil „přísným režimem“, kdy si pro každý den stanovuji úkoly, které musím splnit. Jinak by to ani nešlo – při tom objemu článků, které musím vyprodukovat, by i jeden jediný den strávený prokrastinací znamenal, že se další dny nezastavím dlouho do odpoledne, možná až do večera.

Ráno sice nemusím vstávat jako do zaměstnání, ale většinou vstávám před šestou. Z prostého důvodu – abych nemusel pracovat dlouho do odpoledne a mohl si užít čas společně strávený s manželkou. Jednu z hlavních výhod práce na volné noze spatřuji v tom, že když si některý den přispím, nikdo mě nebude popotahovat za pozdní příchod.

Další výhodou je naprosto volná pracovní doba. Mé klienty zajímá, zda jsem udělal svou práci, nikoli to, jestli jsem si odseděl osm hodin v kanceláři. Jsou tedy dny, kdy pracuji, až se ze mě kouří, ale i takové, které jsou o něco volnější. Většinou si práci rozděluji tak, aby pondělí (začátek týdne) bylo maličko lehčí, úterý a čtvrtek si nakládám víc, středa bývá někde mezi tím a pátky se snažím mít volnější.

Práce mě naplňuje

Práce mě, na rozdíl od předchozích zaměstnání, skutečně naplňuje. Sleduji zhruba dvě stovky převážně zahraničních informačních zdrojů, ze kterých čerpám náměty na články. To je jedna z věcí, jež mě baví už dlouhé roky – mít přehled o všem, co se děje.

Prakticky ve všech médiích, kde publikuji, mám naprostou svobodu v tom, o čem budu psát. Samozřejmě se snažím, aby mé články byly čtené čili si vybírám pokud možno atraktivní témata. Ale nikdo mi nediktuje, o čem a jak mám psát, což je super.

Hodně mě baví rešeršování! To se týká zejména článků pro VTM. Naplňuje mě dohledávat informace k tématu, které píšu, zasazovat je do kontextu, zjišťovat souvislosti a poznávat nové termíny. Nejčastěji se takto realizuji u článků o nejrůznějších vědeckých studiích, kde nechci jen předat informaci o tom, že vědci zjistili to, či ono, ale mám potřebu zasadit to do rámce, ze kterého se čtenář dozví vše.

A co nějaké nevýhody?

Má práce na volné noze nějaké nevýhody? Určitě má. Například nedostanu nemocenskou, pokud onemocním a nebudu moci pracovat. Dovolenou mi proplácí jen jeden z klientů, zatímco ostatní platí za hodinu, což znamená, že když si vezmu pár dnů volna, nikdo mi je nezaplatí. To si nestěžuji – jen reaguji na idiotské nápady zvýšit povinné odvody živnostníkům, což je téma, kterému jsem se věnoval minule.

Práce na živnostenský list má pochopitelně to riziko, že se mnou kdokoli může ukončit spolupráci ze dne na den, bez jakéhokoli předchozího varování. To se mi ostatně stalo v případě výše zmíněného SvětaAndroida. Není zde žádná výpověď ani výpovědní doba, během které si zaměstnanec může hledat nový zdroj příjmů. Do jisté míry se to ale vyrovnává tím, že i já mohu ukončit kteroukoli spolupráci nutnosti čekat na vypršení nějakého termínu.

Nebaví mě jakákoli administrativní činnost související s podnikáním. Naštěstí většinu faktur za mě ochotně vystavuje má zlatá manželka. Účetnictví musím řešit jen jednou ročně a naštěstí mám velmi šikovnou paní účetní, která mi vždy vysvětlí, komu poslat jaké doplatky a kdo mi naopak vrátí peníze. Od příštího roku patrně půjdu do paušálu, takže to bude ještě o něco jednodušší.

Celkově vzato ale výhody nad nevýhodami převažují, a jak jsem napsal výše: svého rozhodnutí podat výpověď a vydat se na volnou nohu jsem zatím neměl důvod litovat. Dělám práci, která mě baví, mám svobodu, kterou jsem chtěl a jsem skutečně šťastný.

Jak vzpomínáte na svou poslední výpověď vy?