V hodnocení ČSFD má tento dokument 87 %, což je opravdu hodně. Je to známka, odpovídající kvalitě?
Minulý týden jsme s manželkou byli na filmu Šmejdi. Do kina moc často nechodíme, protože dnešní filmová produkce nám v poměru cena/kvalita nepřipadá zajímavá. Na české dokumenty, jako byl například Český sen nebo Český mír od Remundy s Klusákem, jsme ale čas a peníze obětovali rádi. Stejně tak jsem hned od prvního okamžiku, kdy padla zmínka o přípravě Šmejdů, věděl, že je budeme chtít vidět.
Jaká jsem měl očekávání? V podstatě už od začátku jsem předpokládal, že to bude taková “zpoplatněná” a prodloužená verze pořadu Na vlastní oči nebo Černé ovce. V tomto směru jsem se nemýlil – dokument je zpracován skutečně velmi podobně.
Bohužel nemám paměť na jména, ani na tváře, takže se budete muset smířit s konstatováním, že hlavní roli hraje skrytá kamera, umístěná pravděpodobně v dámské kabelce, a několik seniorů, v jejichž řadách převažují ženy.
Samozřejmě nemůže chybět spousta pláče a nářků dotčených důchodkyň nad tím, jak se zadlužily a nemají tak ani na suchý rohlík. V prostřihu jiná důchodkyně ukazuje, co vše v bytě pořídila od firem, pořádajících prodejní akce. A padají částky 25 tisíc, deset tisíc, tady máme tři indukční vařiče, dva parní čističe, dva vysavače. “Ti důchodci se zjevně nemají tak špatně!” proletělo mi hlavou, když jsem odhadl celkovou částku na nějakých čtvrt milionu. Pokud bychom takto drahé věci nakupovali s manželkou ze dvou víceméně průměrných příjmů, škaredě by se nám to podepsalo na domácích financích. Nechápal jsem, jak mohla důchodkyně vydat tolik peněz, pokud dostává jen malý důchod. Vůbec raději neřeším otázku, k čemu jsou jednomu člověku dva vysavače (aha, ten druhý byl zdarma, ale nikomu ho nedáme!).
Asi 40 % filmu tvoří záběry skrytou kamerou, na kterých prodejci prezentují zboží, přesvědčují potenciální zákazníky a používají přitom nejrůznější praktiky, od “Já vám to dám zadarmo, ale musíte pro mne něco udělat! Koupit si deku za 15 000” a konče urážením přítomných.
Zajímavou strategií je losování, probíhající tak, že vyhrají skoro všichni přítomní (tuším padlo číslo 80 %). Výhra je ovšem podmíněna nákupem nabízeného zboží – buď stylem “Dostanete hrnec, ale musíte si k němu koupit matraci za dvacku”, nebo je výhrou “sleva” z údajné původní ceny zboží – “Vyhrála jste 30 000, takže za tu lampu teď nemusíte platit 60, ale jen polovinu!”
Do děje vstupují svými komentáři psycholožka a právník. Psycholožka na otázku, proč důchodci na prodejní akce vlastně jezdí, když ví, jak s nimi bude nakládáno, odpovídá, že se jedná o závislost. Svým způsobem je to reálný předpoklad. Jednou z typických ukázek je hlavní sledovaná postava – paní, která se pokaždé zařekne, že “příště už opravdu nepojede”, ale nakonec se nechá přemluvit kamarádem či kamarádkou. Při čekání na autobus pak na kameru opakuje, že “teď už jede opravdu naposledy!” Aby toho nebylo málo, samozřejmě na prodejní akci “výhodně nakoupí”. Chyba ale není v ní – chyba je “ve šmejdech”, kteří jí to zase vnutili. Jasně!
Právník konstatuje, že to, co se děje, je jednoznačným důkazem, proč musí existovat zákony a proč by se na tohle měl udělat další speciální zákon. V tom momentě už jsem začal mít v duchu výhrady. Na co další zákon? Ti důchodci tam byli naprosto dobrovolně. Smlouvy leckdy uzavírali pod nátlakem, což současný zákon ošetřuje. Že to postižení raději nechají plavat a zaplatí, než by se bránili soudní cestou, je jejich problém, ale není to důvod, proč šněrovat všechny a všechno dalšími paragrafy. Je smutné, že vize, podle které by se stát měl starat o své občany a bránit jim ve svobodném rozhodování, pronikla i do tohoto snímku.
Zaujalo mě, že několik různých firem, které se živí tímto způsobem podnikání, bylo jmenovitě zmíněno, ale společnost BECK ve střižně důsledně “vypípali”, ačkoli jen naprosto nezasvěcený divák by netušil, co se skrývá za “Bpíííp”. Netuším, zda má BECK tak dobré právníky, že byl vypípán preventivně, nebo jestli šlo o nějakou dohodu mezi firmou a kýmsi vyšším z produkce, byť oficiálně se ani jedna z dotčených firem nevyjádřila, přestože jim to bylo v rámci objektivity umožněno.
Jedni možná v kině uvidí smutný obraz důchodců, které oškliví obchodníci odvážejí do temných lesů, obírají je o peníze, nutí jim své ohavné zboží, násilím odebírají občanky a podepisují za ně nevýhodné smlouvy. Já viděl spíše přehlídku lidské hlouposti. Snad bych i řekl “typicky české hlouposti”, kdy při vidině, jak ušetří třicet tisíc, lidé nepřemýšlejí nad tím, kolik a především za co vlastně budou muset zaplatit. Odpovídá to typické scéně z českých obchodů: “To je jedno, že ty banány tečou, ale jsou skoro zadarmo! Vezmu si jich deset kilo! Sice to nestihnu sníst ani rozdat, ale hlavně, že ušetřím!”
Viděl jsem arogantní až agresivní prodejce, které by každý normální člověk bez uzardění poslal do prdele. Jenže to by zákazníci nesměli být zaslepeni vidinami výher, zázračných slev a oběda zadarmo. Viděl jsem lidskou hloupost, kdy lidé dobrovolně předávali své občanské průkazy pod vidinou výhry a s představou, že “jen za to, že jim dám občanku, dostanu něco zadara! To se vyplatí!” Přitom už za socialismu, který všichni účastníci zažili, platilo, že občanský průkaz rozhodně nebudeme předkládat kdekomu, kdo si o to řekne. Viděl jsem hlupáky, kteří si nepřečetli smlouvy a podepsali je. Ano, jednou se to může stát, ale dvakrát, třikrát, vícekrát? A viděl jsem lidi, kteří si na jedné straně stěžovali, jak je natáhli, a hned další týden jeli na podobnou akci.
Autorka dokumentu, scénáristka a režisérka Silvie Dymáková to určitě myslela dobře. Získal jsem z ní dojem, že je to citlivá duše, která se tímto způsobem snažila upozornit na problém, který vnímá jako důležitý. Očividně má ke starým lidem vztah – ostatně mám pocit, že jsem kdesi četl, že ji k natáčení inspiroval příběh její babičky, kterou také takto “obrali o peníze”. Nicméně chyběl mi trochu i kritický pohled na celé téma. Kromě záběrů do smutných tváří důchodců, vysvětlování psycholožky a právníka, přesvědčeného o tom, že je potřeba “udělat speciální zákon”, tam nebyla žádná další strana. Nebyl nikdo, kdo by třeba jen maličko naznačil, že chyba není jen na straně prodejců.
Abych to shrnul: rozbor praktik prodejců byl nesporně zajímavý a přínosný. Prstem se ale ukazovalo jen na jednu stranu, zatímco strana druhá – závislost, hloupost a ochota podlehnout vidině snadného zisku – měla jen minimum prostoru. Chápu, že český divák bude možná z dokumentu nadšen, protože ukazuje “nekalost, páchanou na bezbranných občanech”, ale ti lidé, které jsme viděli, nejsou zase až tak bezbranní. Mají občanky, mají volební právo. Když mají právo spolurozhodovat ve volbách o životech nás všech, proč na ně pohlížíme jako na bezbranné, když jde o jejich vlastní byznys?
V tom všem už tak nějak zanikne jistá nekoncepčnost celého snímku, který místy působí spíše jako narychlo sestříhaná reportáž. Uznávám, že v tomto případě šlo především o obsahovou stránku.
Po shlédnutí jsem manželku požádal: “Jestli budu tak hloupý, až budu starý, nechej mě, prosím, utratit!”
0 komentářů