Úvodem přiznávám, že jsem si nadpis „Životní restart“ pro dnešní „ublognutí“ půjčil z jiného článku. Bloger a kačer eLKa v něm v únoru roku 2016 popisoval svou cestu za zdravějším životem. Článek byl vysloveně motivační a končil slovy: „Přátelé, ono to jde a ne že ne.“ Ten článek mnou rezonuje už čtvrtým rokem, ale k nějaké změně mě nedokopal.

Libora (eLKu) jsem znal takříkajíc „od vidění“, tedy abych byl přesný: poprvé jsem ho viděl v roce 2013 na OVASRAZu, kdy to byl řekněme „statnější chlapík“. Naposledy jsem ho viděl 14. listopadu 2016 na čerstvě publikované keši Pivovar v Ostrave, kde jsme si společně zapsali FTF (zkratka pro prvního nálezce). Nemohlo mi uniknout, oč byl očividně drobnější než při předchozím setkání

V duchu jsem před ním smekal, ale pořád to nebyl ten správný impuls, který by mě donutil něco změnit. 30. května 2017 eLKa tragicky zemřel. Tak nějak symbolicky při sportovní aktivitě. Dodnes si pamatuji, jak jsem té zprávě nechtěl uvěřit. A říkal jsem si: „Ty jo, tak na sobě zamakal, a takhle to dopadlo!?“

Moje cesta k lenosti

V červnu roku 2018 jsem se vydal na volnou nohu. Do té doby jsem pracoval (přesnější by bylo říci „byl jsem zaměstnaný“ 😛 ) jako „ajťák“ v Městské nemocnici Ostrava. Byla to celkem dobrá práce – určitě jsem tam nijak nepředřel a peníze byly řekněme slušné. Měl jsem tehdy náramek Xiaomi Mi Band, takže jsem věděl, že většinu dnů jsem nachodil přes 6000 kroků.

Nyní již skoro dva roky pracuji jako redaktor na volné noze, zaměřuji se především na technické články. Pracuji z domova, což má své nesporné výhody (např. v zimě nemusím škrábat auto), ale i nějaké ty nevýhody (např. že některé dny jsem nemusel nachodit ani 2000 kroků). Moje milovaná (hyper)aktivní manželka se mě sice snažila tahat ven, co to šlo, ale dost často jsem jejím výzvám odolával.

Můj aktuální pracovní nástroj

Můj aktuální pracovní nástroj

Postupem času jsem zlenivěl a ve svém největším koníčku, kterým je geocaching, jsem se „vypracoval“ k tomu, že jsem si vybíral kešky, které se daly odlovit z auta. Tedy ne, že bych logoval ze staženého okénka, ale čím méně se muselo ke keši jít, tím lépe pro mne. Je jasné, že se tento režim začal projevovat na mém zdraví a kondici.

Boj s neduhy

Jedním z výsledků lenivého režimu bylo například to, že jsem si velmi snadno podvrtával kotník. Protože jsem s tím nechtěl chodit k doktorům, kteří by mi stejně dali jen sádru a nechali mě ležet, znamenalo každé „špatné šlápnutí“ většinou zhruba dvoutýdenní rekonvalescenci. Během té jsem, pochopitelně, zase nikam nechodil. Jednou se mě tak kamarád Honza zeptal, jestli nohy během rekonvalescence nějak posiluji, čímž mi nasadil brouka do hlavy. Neposiloval jsem je a musel jsem alespoň sám sobě přiznat, že úbytek svalové hmoty začínal být znát.

Situace vygradovala v závěru loňského roku, kdy se u mne střídaly fáze „invalidní“ s různými „rýmičkami“. Spolu s úmrtím v rodině se to začalo podepisovat i na mém psychickém stavu, což rozhodně nebylo dobře. Jestli je při mé práci jedna věc, která musí být naprosto v pořádku, tak je to psychika! A psychika, jak víme, hodně souvisí s fyzickým stavem.

Asi nejcitelněji jsem svou fyzickou (ne)kondici pocítil na jedné kešce ze série Piktogramů, kde bylo nutné jít kilometr tam a kilometr zpátky. Tam jsem si uvědomil, že ačkoli vedla celá trasa prakticky po rovince, já ji absolvoval skoro na pokraji svých sil. Naštěstí mě tehdy vydatně podporovali David a Martin – dva kačeři, zvyklí chodit i několikanásobně delší trasy. A tehdy jsem si (a tak trochu i jim) slíbil, že se sebou začnu něco dělat. Ale přišla další „rýmička“, potom další „kotníček“ a nakonec byla „moc ziminka“.

Konec kofeinové závislosti

Loni jsem přečetl knihu Proč spíme od vydavatelství Jan Melvil Publishing. Rezonovala mnou podobně intenzivně, jako článek od eLKy. Hlavně jsem viděl, co všechno dělám špatně z hlediska spánku. A že toho nebylo málo! Chodil jsem spát pozdě, ve všední dny jsem brzy vstával a častokrát jsem naspal ani ne pět hodin. Zato o víkendu jsem bych schopen „dospávat“ třeba do dvou odpoledne, byť to zcela objektivně nemá žádný pozitivní přínos.

Také jsem pil hodně kávy. Máme kávovar a pod položkou „Moje káva“ je 400ml „dávka“. První jsem do sebe nalil po probuzení při čtení ranních zpráv. Druhá padla během dopoledne a leckdy následovala ještě třetí. Teprve pak jsem měl pocit, že nějakým způsobem funguji.

Životní restart, krok první - omezit kávu

Životní restart, krok první – omezit kávu

Knížka Proč spíme poletovala mými myšlenkami opravdu intenzivně, takže jsem se rozhodl, že od 1. ledna 2020 budu pít jen jednu kávu denně – samozřejmě ráno. Světe, div se – ukázalo se, že to je mnohem menší problém, než jsem původně předpokládal. Dnes je to skoro čtyři měsíce a já opravdu piji jen tu jednu kávu za den! A funguji.

Konec nezdravého spánku

Jsem ten typ, který musí jít k cíli po malých krůčcích, po etapách, takže k další změně jsem se rozhoupal někdy v únoru. Byl víkendový den, já vstal, jako obvykle, ve dvě hodiny odpoledne. Kamarád Honza nás zrovna zval na kešky, nicméně ač jsem měl naspáno asi dvanáct hodin, byl jsem takříkajíc „úplně na sračky“.

Kolem čtvrté odpoledne jsem začal tak nějak fungovat, ale to už se stmívalo, takže z kešek nebylo nic. A nejen z kešek. Uvědomil jsem si, jak málo času kvůli tomu zbývá na nějaké společné aktivity. Udělali jsme s manželkou společné rozhodnutí: ve všední dny budeme chodit spát do 23:00, o víkendu do půlnoci.

Životní restart, krok druhý - zdravěji spát

Životní restart, krok druhý – zdravěji spát

Výsledek se dostavil hned první týden, kdy jsem se Honzovi v sobotu ozval po 9. hodině ranní slovy: „Dobré ráno bez budíku!“ A od té doby tak (s občasnými, ale opravdu výjimečnými výjimkami) fungujeme. Díky tomu jsme schopni o víkendu vstávat v rozumný čas a využít den pro různé aktivity. Třeba v sobotu, kdy začal vznikat tento článek, jsme si zahráli hru, zajeli pro keš, pro kterou jsme se prošli, pak jsme si šli zajezdit na kolech a potom jsem jezdil na rotopedu. V neděli jsme stihli hru, projížďku na kolech pro keš, rotoped a nějaké seriály. Prostě najednou máme „mnohem víc času“, ačkoli den má stále 24 hodin.

Konec lenošení

Po spočítání daní za loňský rok se ukázalo, že nám zbyla část peněz našetřených na povinný desátek státu. Řešili jsme tedy otázku, jak je vynaložit. Nakonec jsme se shodli, že si koupíme rotoped, ať se můžeme hýbat. Dlouho jsme neváhali – 4. března jsme objednali Housefit Tiro 30 a 5. března jsme ho měli doma. Hned jsme ho sestavili a také jsem absolvoval první jízdu.

Dovolte mi malou odbočku: nemám rád lidi, kteří jdou 2. ledna do fitka, všude se tím chlubí, ale na začátku února už na to prdí. Stejně tak nemám rád nováčky, kteří hlasitě deklarují, jak jsou zažraní do geocachingu, po prvních pěti keších si koupí kačerské razítko, ale do první stovky nálezů odpadnou. Prostě nemám rád, když se někdo něčím nadšeně chlubí a pak se na to vykašle.

Tak jsem se rozhodl, že sám sebe motivuji takto: faktem, že jsem začal cvičit, se pochlubím až po první tisícovce kilometrů. Také jsem si slíbil, že si poté koupím prémiové členství na Runkeeperu, který jsem po mnoha letech oprášil. Moc dobře vím, jak motivačně na mne působí statistiky, které tato služba poskytuje – budu se moci kochat spálenými kaloriemi, rychlostí a dalšími výstupy.

1000 jarních kilometrů

První jízda na rotopedu se tedy odehrála 5. března. Byla doslova tragická a odrážela mou špatnou kondici: vydržel jsem šlapat 33 minut, během kterých jsem na nejlehčí převod ujel směšných 15 kilometrů. A myslel jsem, že umřu! Další den to bylo 17, pak 20, 23 a nakonec 27 kilometrů. To už jsem šlapal hodinu.

Životní restart, krok třetí - koupili jsme rotoped

Životní restart, krok třetí – koupili jsme rotoped

Od 5. března jsem vynechal jen tři dny. Postupně zvyšuji zátěž a dnes jsem schopen odšlapat 30 km během hodiny a několika minut. A právě dnes – v pondělí 13. dubna, tedy po čtyřiceti dnech, jsem konečně dosáhl kýžené hranice 1000 km. Už jsem si udělal radost a koupil si to prémiové členství. Takže vím, že mám najeto 1022,2 kilometrů během 39 hodin a 35 minut a spálil jsem 24 588 kalorií.

Mé sportovní výsledky od pořízení rotopedu

Mé sportovní výsledky od pořízení rotopedu

Životní restart

Nevím, zda jsem zhubl, ani kolik. Váze se zatím s respektem vyhýbám. Co ale vím jistě, že se moje kondice o dost zlepšila. Po vyhlášení nouzového stavu jsme se rozhodli sbírat kešky jen v Ostravě, což znamenalo dojít si i pro ty, které jsme nechávali ležet „protože se tam jde“. Normálně si pro ně chodím, aniž bych to vnímal jako vyčerpávající činnost.

O Velikonocích jsme také vytáhli kola. Zahřívací projížďka „kolem baráku“ měla 6 kilometrů. V sobotu jsme absolvovali 9km trasu, kterou jsem loni dokončil na pokraji svých sil. Tentokrát jsme ji projeli v pohodě a hlavně: vyšlapal jsem kopec na Sokola Tůmy, který jsem loni musel jít pěšky.

V něděli jsme chtěli najet něco kolem 12 kilometrů, ale dopoledne jsem si všiml keše, která by se nám hodila. Neměli jsme ji, protože se k ní prakticky nijak nedalo příblížit autem. Na kole to k ní bylo něco přes 8 kilometrů, většina po cyklostezkách. Řekli jsme si, že to zkusíme… …a ono se to povedlo! Byl z toho výlet dlouhý celkem 17,72 kilometrů, který jsme ujeli bez větších problémů. Je zcela očividné, že více než měsíční trénink na rotopedu přinesl své výsledky.

Životní restart

Životní restart

No a proč to sem celé píšu? Prostě proto, že se chci konečně podělit o nadšení. Jsem sice „stará konzerva“, ale dokopal jsem se ke změnám. A píšu to sem tak trochu i jako motivaci – když bude více lidí vědět, že makám, tak přeci nemohu přestat! 🙂 Budu rád, když mě podpoříte – třeba si mě přidejte do přátel na Runkeeperu, ať můžeme sdílet své sportovní úspěchy! Jsem tam pod e-mailem kilian.karel@gmail.com

„Přátelé, ono to jde a ne že ne.“

Mohlo by vás zajímat:


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *