Problémy trapné a problémy skutečné.

Volební výsledek a průzkumy volebních preferencí dodstatečnou měrou přesvědčují, že lustrační zákon, jehož existenci tak vehementně obhajují lidovečtí koaliční partneři, v popředí zájmů většinové vrstvy voličů není.

Skutečnost, že na pokračující existenci “dočasného”, nejen po uplynutí téměř 25 let více méně problematického lustračního zákona, v dané době problematického zákona především pro jednoho z významných koaličnícho partnerů, tím i pro koalici jako takovou, že na něm lidovci bazírují natolik, že veřejně a halasně hlásají možný odchod z koalice a odstoupení jejích ministrů z vlády, měla by být poslední kapkou do poháru koaliční trpělivosti a snášenlivosti.

Před koalicí a její vládou stojí problémy prvořadého významu. Problémy, které jsou pro občany podstatně důležitější.

Jeden z nejdůležitějších problémů je problém, který za krutovlády komunistů neexistoval. Nemyslím tím například bezdomovce. Myslím tím problém úzce související. Problém, najít slušnou práci. Práci odpovídající zákonům. Práci, kdy zaměstnavatel respektuje a dodržuje zákoník práce.

Politické strany, (pravice, levice to je jedno), o tomhle nemluví, nezajímá je to asi, a tím pádem to ani neřeší, a nedostává se to ve srozumitelné a zřetelné, konkrétní podobě, ani do volebních programů. Při všelijakém úsilí o volební hlasy, potažmo o korýtka, jim dokonce ani nedojde, že by na takovém kardinálním problému, mlhavými přísliby jak jej vyřeší, mohly pár hlasů trhnout.

Nepochybuji ani vteřinu o tom, že neplodných mnohoslovných výkladů o tom, jak moc politikům na zmíněném problému záleží a jak moc pro jeho řešení již vykonali, by se nám dostalo víc, než je zdrávo.

Může být, že jako jedno z řešení by v takovém vysvětlování mohl být poukaz na uzákonění agenturního zaměstnávání. Kdo ale o tomhle způsobu zaměstnávání má nějaké povědomí ví, že je to jeden z nejhorších nešvarů, charakterově připomínajících manýry kritizovaných podnikavých prodejců, šmejdů. Lidé zaměstnaní u agenturní firmy jsou vydíraní zásluhou okolností a nedostatku práce. Dodržování Zákoníku práce je mnohde na nule. Pracovní podmínky bez přehánění nevolnické. Kdo se poptá dál, zjistí, že řada agenturních zaměstnavatelů je, vedle těch několika slušných, propojena s mafiemi bez skrupulí. Řada agenturních zaměstnavatelů je takových, co na základě problémů v zahraničí, přelezla do země zaslíbené, tedy k nám. Co si o tomhle má řadový občan pomyslet? Co je tohle za stát, který neumí takovým hnusárnám čelit? A kde jsou odbory, kde jsou politikové? To snad je zapotřebí převratu a totality, aby takovéhle hnusárny měly utrum?

Proč, při veškerém žvanění o šetrnosti, se příslušní činovníci a politikové nezajímají o to, jak by bylo možné posílit pracovní úřady, zaměstnat tam další lidi tak, aby nebylo zapotřebí agenturních zaměstnavatelů? Plně by je nahradily úřady práce. Odbouraly se tak nekalé zisky ukrádající z profitu práce zaměstnanců agenturních firem. Stát by rozhodně nemohl tratit, pouze by se zamezilo odírání lidí. Zmizely by firmy propojené s mafiemi v daném oboru, na kterém to celé je postaveno. Jak je možné, že nikdo z politiků, žádná strana se takovým problémem nazaobírá? Že to nikoho nezajímá?

Vedle toho všeho jsou tu podstatně méně závažné skutečnosti. Firma si podá na pracovním úřadu žádost, například o svařeče, stát zaplatí rekvalifikace na základě žádosti, a firma pak nevybere ani jednoho z těch rekvalifikovaných. To je ukázka dalšího mrhání finančními prostředy na úkor státu. Tohle jsou přeci banální záležitosti, které lze snadno řešit selským rozumem a prostřednictvím jednoduchých pravidel. Tedy, pokud je k tomu nějaká vůle.

Domnívám se, že není nutné rozvádět nechutnost důvodů, pro které firmy raději zaměstnají zaměstnance různých agentur, než zaměstnance z úřadu práce.

Předpokládám, že zabývat se otázkou, zda není na závadu, když jsou na základě jakýchkoli předpisů konána výběrová řízení při předem vybraném uchazeči, by bylo pro naše zákonodorárce příliš složité a komplikované. Nicméně pokud se vžijeme do “kůže” mnoha uchazečů o práci, obíhajících jedno výběrové řízení za druhým a představíme si ten jejich pocit marnosti, se vzrůstajícím komplexem méněcennosti, možná by i to stálo za přijetí nějakých pravidel. Například pravidel s možností zaměstnat předem vybraného uchazeče, bez divadelního představení o výběrovém řízení.

Připadá mi to, že politikové všeho druhu, všech stran a všech úrovní, tohle všechno vůbec nevnímají. Přicházejí noví politici, nové strany a lidé. Voliči, tápají, komu mají věřit. Dávají hlasy těm novým, kteří umí, když nic jiného, tak pojmenovat jejich problémy. S nadějí, že když je umí pojmenovat, budou mít i vůli je řešit. Lustrační zákon tyto tápající voliče až tolik nezajímá.

Luděk Prokop.