Nesmyslnost státem řízené falešné solidarity

Opakovaně ve svých úvahách narážím na nesmyslnou, falešnou, vynucenou a státem řízenou solidaritu. Zkusím dnes na názorném příkladu demonstrovat, proč je od základu špatná.

Současný systém je postaven tak, že z platu zaměstnanec i zaměstnavatel povinně odvádí státu daně a takzvaná pojištění: zdravotní a sociální. Nejde přitom o malé částky – vezmeme-li v úvahu průměrný plat 24 953 hrubého, pak:

• Celkové náklady zaměstnavatele na zaměstnance jsou 33 438 Kč (tzv. “superhrubá mzda”).
• Z toho 11 230 Kč odvede zaměstnavatel a zaměstnanec státu jako sociální a zdravotní pojištění.
• Dalších 2 955 Kč je státu odvedeno jako daň.
• Zaměstnanec tak dostane na ruku 19 253 Kč. Pomiňme nyní fakt, že i z této částky si bude stát ukrajovat DPH, spotřební daň a další povinné daně.

Pokud občan s tímto platem a touto výší odvodů přijde se zdravotním problémem do nemocnice, dostane stejnou péči, jako zaměstnanec pobírající minimální mzdu či nezaměstnaný.

Potud je to ještě docela v pořádku – přeci jen nikdo nemůže vědět, zda ten, kdo dnes pobírá minimální plat, nebude za deset let cpát do rozpočtu odvody v řádech desítek tisíc a tím případně “doplatí” poskytnutý standard.

Nesmyslnost falešné státem řízené solidarity se ale ukazuje při pohledu z jiného úhlu – například v momentě, kdy přijde na řadu “nadstandardní péče”. Takový zubař vám dá bílou či nějakým způsobem lepší plombu za příplatek “na dřevo” a nezjišťuje, jestli do pokladny zdravotní pojišťovny ročně dáváte padesát tisíc nebo čtvrt miliónu. Zde již narážíme na moment, kdy se stávající systém jeví jako nefér – ačkoli jeden dává do systému více peněz, za lepší zdravotnický materiál musí zaplatit stejnou sumu, jako ten, kdo do systému nedává žádné peníze.

Absurdnost situace si můžeme představit na následujícím příkladu, jak by to vypadalo, kdyby stát vyžadoval povinné placení pojištění domácnosti – řekněme ve výši 3 % ze hrubé mzdy. Máme panelový dům se čtyřmi byty.

• V prvním bytě žije pan Nemakačenko, který nepracuje, pobírá dávky a povinné pojištění domácnosti za něj platí stát.
• Ve druhém bytě žije pan Chudý. Pracuje za minimální mzdu (samozřejmě část peněz dostává “bokem”, takže z nich pojištění domácnosti neplatí) a na povinném pojištění platí 255 Kč měsíčně.
• Ve třetím bytě žije pan Průměrný. Pracuje jako zaměstnanec v normální firmě, za osm hodin práce denně dostává průměrnou mzdu a na povinném pojištění platí 749 Kč měsíčně.
• Ve čtvrtém bytě bydlí pan Podnikatel. Jak už napovídá jeho příjmení – o své živobytí se stará sám. Měsíčně si přijde na nějakých 100 000 korun a na povinném pojištění domácnosti tak zaplatí 3 000 Kč měsíčně.

Po deseti letech jednoho krásného dne onen virtuální panelák kompletně vyhoří. Nastává okamžik, kdy má stát názorně předvést, jak funguje systém povinného státního pojištění. Pokud by fungoval stejně, jako dnes funguje zdravotní pojištění, dostali by všichni čtyři obyvatelé naprosto stejnou sumu, ačkoli jeden do systému nedal nic, druhý 30 600 Kč, třetí 89 880 Kč a poslední 360 000. Celkem logicky, pokud nikdo ze jmenovaných nekradl, se obdobně lišily také škody na majetku, který byl požárem zničen. To ale systém státního pojištění, stejně jako výši vložené částky, nijak nezohledňuje.

Nezapomínejme ani na to, že majitel takto pojištěné domácnosti nemá podepsanou smlouvu, kde by bylo explicitně vyjmenováno co vše, v jaké výši a za jakých podmínek pojišťovna (stát) hradí.

Připadá vám to absurdní? Mně ano. Nevidím důvod, proč by podnikatel, odvádějící do zdravotní pokladny maximální odvody, neměl mít zdarma bílou zubní náhradu a lepší kloubní protézu za nižší cenu. Proč by měl mít nárok? Jednoduše proto, že si “předplatil”. Stejně tak nevidím důvod, proč by někdo, komu platí zdravotní pojištění stát a sám ho nikdy neplatil, neměl platit třeba i za amalgámovou plombu. Proč? Přeci protože si neplatí zdravotní pojištění!

Samozřejmě naprostým ideálem by byl systém komerčního pojištění. Občan by měl uzavřenou smlouvu, ve které by se od výše měsíční platby odvíjely jeho nároky. Pak by to mohlo fungovat spravedlivě – ten, kdo sype do kasy pojišťovny více peněz, by na oplátku měl nárok na lepší služby, kvalitnější materiál a vyšší standard. Naopak ten, kdo by odváděl minimální částky, by logicky dostal jen základné péči a za mnohé by doplácel “na dřevo”.

Rozhodně je to spravedlivější systém, než když nyní všichni připlácejí stejnou částku za hezkou výplň, doplácejí stejně na kvalitnější kloub či platí shodně za nadstandardní pokoj. Současný systém tak vlastně ani nemotivuje pojištěnce, aby se snažili přispívat co možná nejvyššími částkami, protože z toho pro ně neplynou žádné výhody.

Stávající systém falešné státem řízené solidarity je prostě absurdní od samotného základu a následkem toho z něj plynou ještě absurdnější situace. Bohužel zbavit se ho a změnit ho v systém spravedlivější nebude jednoduché a určitě se tak nestane v dohledné době. Dnes totiž ještě většině lidí nedochází, že kvůli tomu, že se o ně stará stát, se většina má hůře, než kdyby se o sebe starali sami.