Dlouhých pět let jsme s tehdy budoucí manželkou za sebou jezdili střídavě na trase Praha – Studénka a zpět každý pátek a neděli. Zažili jsme mnohé: od koženkových sedaček, nejrůznějších a nejpodivnějších spolucestujících, až po přejeté sebevrahy. Nejvíce mě ale otravovala častá stání “uprostřed ničeho” bez jakéhokoli vysvětlení. Často jsme překonávali rekordy ve zpoždění – pokud si dobře pamatuji, nakonec tuto soutěž vyhrála manželka, když do cíle své cesty dorazila místo v devět večer po druhé hodině ranní.
Je jasné, že po těchto zážitcích jsem neměl k železniční dopravě právě kladný vztah, a pokud to bylo jen trochu možné, jezdil jsem raději autem – byť cena byla o dost vyšší a občas jsem také uvázl v koloně. Na rozdíl od vlaku jsem ale věděl, kde jsem, co tam dělám a díky telefonu s přístupem na web jsem byl schopen i zjistit důvod a najít případné řešení.
Mám v Praze alergoložku, a když mi začaly docházet léky, rozhodl jsem se “na otočku” vydat do Prahy. Už dlouho jsem zvažoval cestu vlakem, ale protože jsem při předchozích výletech obvykle potřeboval něco převézt, vyhrálo nakonec vždycky auto. Tentokrát byla příležitost vyzkoušet služby některého z nových železničních dopravců. Na výběr jsem měl mezi žlutými repasovanými vozy Student Agency a černo-zlatými novými soupravami LEO Express. Protože si myslím, že nové je skoro vždy lepší než repasované, vyhrál u mne tentokrát Leoš Novotný a jeho “Švýcarská kvalita”.
Objednání jízdenky
Ačkoli jsem o způsobu objednávání jízdenek slyšel rozporuplné zvěsti, nakonec jsem objednal bez větších problémů a zádrhelů jednu jízdenku z Ostravy-Svinova do Prahy za 217 Kč a druhou z Prahy zpátky na Svinov 286 korun. Objednával jsem s více než týdenním předstihem, proto mě docela překvapilo, že i den před odjezdem stály jízdenky pořád stejně.
Poprvé jsem trochu tápal s výběrem místa, nicméně po dvou objednávkách mohu konstatovat, že rezervační systém je pro mne srozumitelný a dnes bych si již byl schopen vybrat místo přesně podle svých představ. Určitou roli v tom hraje také fakt, že jsem soupravu a její uspořádání viděl na vlastní oči.
Obsazenost
Přišel “den D.” – pátek 25. ledna – a já čekal na nádraží v ostravském Svinově. Několik minut před mým spojem odjíždělo od stejného nástupiště Pendolino, které mě překvapilo tím, jak očividně zelo prázdnotou. Překvapení zmizelo v momentě, kdy jsem se podíval do e-shopu ČD na cenu. Pokud bych chtěl vyjet o tři minuty dříve a dorazit do Prahy o 11 minut před LEO Expressem, musel bych zaplatit přinejmenším 410 korun – tedy 173 Kč navíc za osm ušetřených minut. Ne, ačkoli si svého času vážím, cenu 1 300 Kč za hodinu nemá :).
Z hlediska obsazenosti – spoj LE1352 s odjezdem z Ostravy – Svinova v 6:40 byl po zastavení v Olomouci plný odhadem z 50 %. Při cestě zpět spojem LE1361 z pražského hlavního nádraží bych obsazenost tipoval na 60 až 70 %.
Jak je to s jízdenkami?
Černo zlatá souprava LEO Expressu přirazila k nástupišti na minutu přesně. U vstupu všechny cestující přivítala palubní stevardka a překvapila tím, že nechtěla vidět jízdenku. Ještě překvapivější bylo zjištění, že jízdenku nechtěl vidět nikdy nikdo ani v průběhu cesty tam, ani cestou zpět. Samozřejmě se mi na mysl kradla otázka, jak těžké by bylo svézt se “na černo”. Dodnes netuším, jakým způsobem si dopravce hlídá, aby mu ve vlacích nejezdili černí pasažéři. Podle obsazených míst to není – byl jsem svědkem situace, kdy se o již obsazená sedadla v Olomouci hlásili přistupující cestující. Nebyla to chyba rezervačního systému – pánové, jedoucí z Ostravy, následně “kápli božskou”, že si prostě sedli jinam, než měli.
 |
| LEO Express |
Asi jediné, co se mi na LEO Expressu nelíbilo, byla barva oděvu palubního personálu. I při mém značně nevytříbeném citu pro barvy mi černo-zelená kombinace neladila s černo-zlatými firemními barvami.
Voda a noviny
Hned po rozjezdu nám palubní stevardka přinesla půllitrovou láhev minerální vody (tuším to byla neperlivá Ondrášovka) a v zápětí přispěchala s nabídkou denního tisku – obojí je v ceně jízdenky třídy Economy. Při cestě tam byla v nabídce Mladá Fronta DNES a Lidové noviny, na cestě zpět E15 a ještě nějaký deník (Metro?).
Krátce po odjezdu ze stanice jsme byli vlakovým rozhlasem přivítáni na palubě a dostali jsme informaci, že kvůli rekonstrukci železniční trati mezi Olomoucí a Pardubicemi můžeme nabrat nějaké zpoždění.
Sezení
Pojďme se podívat na komfort jízdy. Nutno konstatovat, že sedačky jsou z hlediska pohodlí prakticky stejné, jako jsou v Pendolinu. Nejsou skoro jistě po žádné stránce ani lepší, ani horší. I místa na nohy je přibližně stejně. Pendolino se liší v tom, že kvůli užší skříni má na jedné straně pouze jednu řadu sedaček (kde jsem seděl raději, protože je to lepší než sedět vedle někoho), na druhé má dvě řady, zatímco souprava LEO Expresu se standardní šířkou má uspořádání 2+2. Ve třídě Economy budete, bohužel, sdílet loketní opěrku mezi sedadly se sousedem a vyhrává ten, kdo si na ni dříve položí ruku.
Výbava
Každé místo před cestujícím je vybaveno prostorem pro odložení drobných předmětů, vyklápěcím stolečkem, malým háčkem, nohám můžete ulevit na podpěře, která se vyklápí ze sedadla před vámi. Pro mne a můj nesmírně nenažraný mobil byla velikou výhodou 230V zásuvka, jež je k dispozici pod každým sedadlem (každý cestující tak má svou vlastní zásuvku – není nutné se s někým dohadovat, domlouvat, ani přetahovat 🙂 ).
Interiér
Proti Pendolinu je vlak LEO Expressu výrazně vyšší. To má jednu nevýhodu – například průměrně vysoké slečny mají poměrně velké problémy dosáhnout do prostoru pro odkládání zavazadel nad hlavou – ale i výhody – vagóny mají opravdu nadstandardně veliká okna, takže se můžete kochat okolní krajinou, klaustrofobici pak jistě ocení méně intenzivní pocity stísněnosti. Nutno konstatovat, že okna Pendolina proti těmto “vitrínám” působí opravdu hodně chudě. Navíc je prostor pro zavazadla poměrně prostorný – bez problému se tam vejde standardní “kolečkový” kufr.
Jízdní komfort
Překvapil také komfort jízdy – absolutně vůbec není slyšet jakýkoli zvuk, pocházející z podvozku. Žádné “tu-dum-tu-dum”, jako v klasických vlacích, v této soupravě neuslyšíte. I přejezd výhybek ve vysoké rychlosti zaznamenáte spíše jen jako mírný ťukavý zvuk. Stejně tak neexistuje skřípání při brzdění, nebo pištění kol při průjezdu obloukem. Zvukový projev motorů nepřehlušuje šumění klimatizace. Dovolím si tvrdit, že souprava Stadler je za jízdy tišší, než jakékoli auto. Když si vzpomenu, jak byly schopné řádit rychlíkové vozy Českých drah, tím spíše, když se je nějakému šikovnému strojvedoucími povedlo takzvaně “obout”, mohu říci, že v LE si prostě budete připadat jako v letadle. Jen při rychlosti nad 150 km/h jsou průjezdy některými oblouky ne úplně příjemné a odstředivá síla začíná být trochu znát. Rozhodně to ale není nic, při čem byste si “rozhodili páteř”. Subjektivně mám dojem, že Pendolino zvládá rychlé oblouky díky naklápění o něco lépe, cestující je cítí trošku méně, na druhou stranu pocit, když se skříň vozu (zejména sedíte-li v prvním voze soupravy a ještě proti směru jízdy) naklopí, také není každému příjemný. Subjektivně nedokáži rozhodnout, zda je méně příjemné boční zrychlení v LEO Expressu, nebo naklápění skříně v Pendolinu.
Z hlediska teploty těžko nějak objektivně hodnotit. Přetopeno, ani vyslovená “kosa”, což jsou jediné dvě varianty klimatu v rychlíkových vozech ČD, v LEO Expressu nebylo. Cestou do Prahy se mi zdál interiér spíše chladnější, cestou zpět naopak maličko teplejší, což mi potvrzovaly i načervenalé tváře některých cestujících (tedy za předpokladu, že se nejednalo o stydlíny 🙂 ).
 |
| LEO Express |
Pohodlnost a komfort jízdy jsem si uvědomil v okamžiku, kdy si cestující vedle mne objednal čaj, který v papírovém kelímku položil na vyklápěcí stoleček před sebou. Zatímco v rychlíkovém voze ČD bych mu dával kilometr, maximálně dva, než bude mít obsah šálku v klíně, zde se hladina jen mírně vlnila a ani zdaleka nehrozila jakoukoli katastrofou.
Internet
Zmínit bych měl také palubní Wi-Fi, díky které cestující s notebooky, tablety a mobilními telefony ušetří drahocenná přenesená data svého mobilního tarifu, a mohou celou cestu surfovat po webu. Na cestě do Prahy bylo připojených zařízení méně a Internet šlapal prakticky bez problémů. Na cestě zpět už na Wi-Fi “viselo” (alespoň dle mého skenu) podstatně více zařízení a stabilita palubního Internetu během cesty poměrně kolísala. Občas nezbylo, než se odpojit a znovu připojit. Co jsem ale zaslechl ze sedadla za sebou “ve žlutých vlacích to nejelo skoro vůbec”. Nevím, nemohu posoudit.
Pokud na Internet přistupujete jinak, než přes webový prohlížeč (např. přes čtečku RSS, Twitter klienta, …), vězte, že je nejprve nutné otevřít v prohlížeči stránku leoexpresswifi.com (nebo tak nějak), přejít do sekce Internet a zde odklepnout tlačítko, že chcete přístup. Pak už se na web dostanete z jakékoli aplikace. V případě odpojení a opětovného připojení je většinou nutné tento postup opakovat.
Informační systém
Nejen o zábavu, ale také nějaké to poučení se starají LCD obrazovky, rozmístěné na několika místech v každém voze. Průběžně se na nich zobrazuje aktuální čas, rychlost, kterou vlak právě uhání a aktuální poloha na mapě republiky. Bylo překvapivé zjistit, jak často dnes již může vlak jet rychlosti 160 km/h a jak klidně se přitom může chovat. V nižších rychlostech – řekněme pod 130 – už cestující většinu času ani nepoznají, že se vlak pohybuje. Kromě toho se na displejích průběžně zobrazují zajímavosti o vlakové soupravě Stadler, občas nějaká ta reklama apod. Asi nejvíce se mi líbily informace o zajímavých místech, kolem kterých vlak právě projíždí. Cestující se tak může dočíst o klánovickém lese, zkušebním okruhu ve Velimi, zajímavém domě v Pardubicích, tepelné elektrárně Chvaletice a dalších pozoruhodnostech kolem trati. Pravda, na cestě do Ostravy se “trpajzlíci přenášející bajty” trošku zbláznili, takže jsme ještě v Pardubicích četli o Kolíně, nicméně pak se to nějak dalo dohromady. Jediné, co nesedělo, byly informace o posádce – tedy soudě dle toho, že obličeje ani jména na displeji se neshodovala s tím, jak se nám stevardky představily ve vlakovém rozhlase, ani s tím, jak reálně vypadaly.
Cestou do Prahy jsme zastavili ve stanici Zámrsk. Důvodem byly předem avizované stavební práce na trati. Takřka ihned se ozvalo hlášení palubního rozhlasu, ve kterém jsme byli informováni o důvodu zastavení a odhadované době zpoždění. Do Pardubic jsme dojeli se 20minutovým zpožděním, v Praze pak “sekyra” činila 10 minut. Ač je jednoznačné, že dopravce za zpoždění nenese vinu, ještě několikrát se nám během cesty skrze vlakový rozhlas omluvil. Nutno dodat, že se zpožděním dorazily všechny vlaky, které projížděly uvedeným úsekem před námi, včetně Pendolina. Na cestě zpět jsme ve stejném úseku nabrali opět dvacet minut, se kterými jsme také dorazili na Svinov.
Pokud byste se během cesty nudili a nestačil by vám výhled z oken, informační systém, ani Internet, vězte, že soupravy Stadler mají jednu moc zajímavou věc, kterou jsem nikde jinde neviděl: dveře kabiny strojvedoucího na obou čelech jsou prosklené a dá se skrze ně dívat na trať. Pro “šotouše” je to jednoznačně neodolatelná nabídka. Být o něco mladší a nestydět se, stál bych za těmi dveřmi celou cestu :-P.
Závěrečné hodnocení
Celkově vzato musím říci, že vlak LEO Expressu byl pro mne velkým pozitivním překvapením. Drobnou výtku bych měl snad jen k mírně stísněným podmínkám sezení po stranách, nicméně jel jsem v nejlevnější třídě a nejsem zrovna střízlík. I tak je pohodlí ve vlaku naprosto nesrovnatelné s čímkoli pod Pendolino.
Asi nejvíce oceňuji komfort jízdy – především naprosto dokonalé odhlučnění podvozku i motorů, díky kterému není cestující během jízdy rušen žádnými zvuky či otřesy.
Vlakem jsem jezdil, po pěti letech strávených v nejrůznějších vlacích ČD, velmi nerad. Nyní mohu konstatovat, že po vyzkoušení vlaku LEO Expressu se na koleje přeci jen občas vrátím.
0 komentářů