O víkendu manželka pořádala “Zumba víkend” v hotelu Prosper v městečku Čeladná. Rád bych se podělil o své dojmy, které – bohužel – nebyly tak pozitivní, jak jsem čekal.
Čekal bych, že když někdo zajistí hotelovému zařízení bezmála třicet klientů, setká se – zejména v současnosti, v době krize, kdy lidé otáčejí každou korunu – s co možná nejvstřícnějším chováním a jednáním. Z větší části tomu tak opravdu bylo.
Když jsme se přijeli na hotel Prosper podívat, ujal se nás jeden z provozních manažerů, provedl nás celým podnikem, ukázal nám pokoje, bazén, všechny typy saun, fitness, veškeré možnosti wellnessu apod.. Jeho chování bylo příkladné milé, ochotné a profesionální. Jistě přispělo k tomu, že manželka pro svou akci zvolila právě tento hotel.
Také další podmínky byly velmi příznivé, ať už se jednalo o zajímavou množstevní slevu, v jejíž ceně byl také několikahodinový pronájem prostorného sálu vinárny ke cvičení, hodinový pronájem bazénu, bezplatné parkování na hotelovém parkovišti a další služby.
Po schůzce s manažerem jsme zašli na oběd do hotelové restaurace, která předčila naše očekávání – staral se o nás velmi ochotný číšník, jídlo bylo výborné, jistě i “šéf” Pohlreich by pochválil jak vizuální, tak i chuťovou stránku. Bylo vidět, že v kuchyni úřaduje profik. Prostě vše odpovídalo tomu, že jsme v podniku, který se právem pyšní čtyřmi hvězdičkami. Nebylo nad čím váhat – pro účely takové akce se hotel Prosper jevil jako naprosto ideální.
Přijeli jsme v pátek 26. října před druhou hodinou odpolední, zaregistrovali jsme se na recepci, kde jsme také vyfasovali kartičku, opravňující k slíbenému bezplatnému parkování. Manželka dostala klíče od vinárny v prvním patře, kde od odpoledne po celý víkend mohla pořádat své “rejdy.”
S pokojem jsme byli spokojení – byl příjemně zařízený, poměrně velký, vybavený televizí se satelitními stanicemi, minibarem i trezorem. Koupelna se sprchovacím koutem byla v pořádku a čistá.
Také ostatní účastníci zájezdu byli spokojení, pouze v jednom případě si stěžovali na skutečně malý pokoj, který jim byl nakonec přes recepci vyměněn za větší. Upřímně nechápu, proč hotel se čtyřmi hvězdičkami vůbec v nabídce tak malý “dvoulůžák” má.
První večeře proběhla vcelku v pořádku, pouze obsluha, skládající se ze dvou servírek, mírně nestíhala, nicméně nebylo to nic, nač by byl důvod si výrazněji stěžovat. Jídlo bylo, dle očekávání, velmi chutné.
Snídaně byla formou bufetu, kde si každý našel něco, co mu chutnalo, ať už to byl salát, opékané párečky, či pečivo z domácí pekárny.
Oběd nebyl v ceně, nicméně protože cvičení zumby mělo své termíny podle programu, sešla se většina účastníků v jídelně ve stejném čase. Při pohledu na plnou jídelnu jsem konstatoval, že to vypadá jako “Pohlreichův zátěžový test”. Jak se nakonec ukázalo, restaurace ho nezvládla. Slečna, která si objednala pizzu, na ni čekala asi padesát minut, ani další strávníci na tom nebyli o mnoho lépe. Prvním překvapením bylo, když se z kuchyně ozvala mužským hlasem sprška nadávek. To jsme v nějakém “Ano, šéfe!” viděli, a provozovateli tehdy “šéf” důrazně vysvětlil, že se něco takového k zákazníkovi nesmí dostat. Inu, dostalo se.
Když jsem po padesáti minutách dostal svůj oběd, přišla servírka k našemu stolu sdělit, že “kuchař zapomněl na objednávku” a došlo mu maso na steaky. Manželka si tedy objednala jiný pokrm, smířená s tím, že se něco takového přeci jen může stát. Nervozita z kuchyně se ale zjevně přenesla i na servírky, které byly každým okamžikem méně a méně příjemné. Na zaplacení jsem čekal dalších více než třicet minut. Překvapil mě nelogický systém, používaný k účtování zákazníků: servírka si vždy nejprve nechala nadiktovat, co si zákazník objednal, pak odešla k pokladně, vyjela si účtenku, “zkasírovala” a pokračovala dalším člověkem u stolu, načež opět putovala k pokladně u baru. Klasický “bloček s propiskou” by byl nesporně o hodně rychlejší, a když už chce restaurace používat elektronický systém, možná by bylo lepší servírky vybavit přenosnými terminály.
U mne se placení zaseklo. Poté, co jsem servírce nadiktoval, co jsme měli k jídlu, odešla k pokladně, následně přebíhala mezi kuchyní a restaurací a patrně řešila, proč je v systému steak (to je ale pouze má domněnka). Po deseti minutách konečně přišla a zeptala se znovu, co že jsem to měl. Přiznám se, že po více než hodině a půl už jsem neměl nejlepší náladu a opáčil jsem jí “A co jste dělala do teďka?” Nakonec mě tedy, po dalším odchodu a příchodu, zúčtovala a já se mohl odebrat na pokoj.
Na večeři se v restauraci objevila posila – provozní manažer pomáhal s roznosem jídel a odnášením talířů. Zjevně to není nic neobvyklého – při první návštěvě jsme druhého provozního manažera viděli, jak pomáhá s vykládkou nějakých věcí z auta. Oceňuji, že tihle pánové zvládají nejen práci hlavou, ale nebojí se ani dělat rukama. Servírky ale byly řádně otrávené, což bohužel zejména jedna dávala patřičně najevo. Určitě jsme, na rozdíl od prvního setkání s touto restaurací, neměli dojem, že bychom byli vítanými hosty. Také ostatní účastnice vyjadřovaly svou nespokojenost. V jednom případě se servírka neobtěžovala vyměnit vidličku, která hostovi spadla na zem, ačkoli sama po následném upozornění přiznala, že ji viděla. Nemohu při této příležitosti nevzpomenout na řeckou restauraci Knossos v Ostravě, kde číšník předvedl opravdu ukázkový servis: když se manželka natáhla pro párátko, a zjistila, že párátka došly, během minuty přinesl číšník nová, aniž bychom mu museli říkat. Když jsme dojedli chléb, takřka okamžitě se číšník přiběhl zeptat, zda budeme chtít další, to vše s ohromnou ochotou. Takhle si představuji fungující servis! Přímo v Řecku jsem pak zaznamenal případ, kdy v okamžiku, kdy hostovi spadla vidlička na zem, a číšník to slyšel, automaticky přinesl novou.
Absolutní vrchol se ale odehrál u jednoho ze stolů, který servírka opakovaně minula, a kde si chtěli objednat tuším kávu. Když byla zastavena a požádána, procedila skrz zuby, ale bohužel pro ni i pro hosty dostatečně slyšitelně, cosi o “mrdkách”.
Účastnice si samozřejmě mezi sebou tuto zprávu předávaly dál s tím, že sem už nikdy nepojedou. Ani se jim nedivím.
Proč se číšník v restauraci Knossos, nebo například v pražské Gurmanii, málem přetrhne, je milý, úslužný a usmívá se, přičemž oba působí dojmem, že jsou za hosty v lokále rádi, zatímco slečna z Prosperu se zachovala tak, jak popisuji výše? Mám jednu teorii: zatímco zaměstnanci uvedených podniků jsou placeni z tržeb či ze zisku, a více zákazníků pro ně znamená lepší plat, dotyčná má patrně fixní mzdu, takže více klientů pro ni znamená více práce za stejně peněz.
Na jednu stranu dotyčnou chápu: viděli jsme ji v restauraci v pátek, v sobotu i v neděli, ráno, odpoledne i večer. Věřím, že je její práce náročná. Čekal bych ale, že když pracuje ve službách, bude se podle toho také chovat. Pokud jí pracovní doba nevyhovuje a hosté ji otravují, není přeci problém jít dělat něco jiného – třeba zametat venku sníh, pracovat v nějakém “obyčejnějším pajzlu”, nebo sedět na úřadu práce. Určitě ji nikdo nenutí, aby pracovala jako servírka v Prosperu.
Co říci závěrem? Je škoda, že jedna jediná osoba dokázala zkazit zážitek z celého pobytu několika desítkám účastníků. Pošlapala tak zjevnou snahu majitele, který očividně investoval nemálo peněz do rekonstrukce a vybavení podniku, stejně tak trumfla i provozního manažera, který se nebojí kromě šéfování také manuálně makat. Zkazila dojem z jinak velmi chutných jídel a zastínila velmi milé recepční i většinu jinak příjemného a ochotného personálu. Jinými slovy: jedna neochotná ludra zkazila dojem z hezkého hotelu a výtečné kuchyně jen proto, že z nějakého důvodu měla špatnou náladu. Škoda.
0 komentářů