Manželka měla takový zvláštní řidičský sen: chtěla si vyzkoušet řídit SMARTa. Jenže na Ostravsku žádná půjčovna toto auto nenabízela, a v Praze, kam také občas zavítáme, patřil nepochopitelně k těm nejdražším kouskům. Vůbec jsem pak nepochopil jeden web, prodávající “zážitky”, nabízející svezení tímto pidivozítkem za cenu kolem 3 000 korun za den.
Při naší dovolené v Bulharsku jsme cestou na pláž zaznamenali žabičkovo-brčálově zeleného SMARTa s kontaktem na půjčovnu. Hned po návratu do penzionu jsme tam zavolali a domluvili si zapůjčení na následující dva dny. Pochvala patří (pravděpodobně) majiteli půjčovny, neboť dokázal poměrně solidně komunikovat anglicky i rusky.
Proces zapůjčení proběhl hladce a rychle – na rozdíl od českých autopůjčoven chtěli víceméně jen symbolickou zálohu ve výši 100 eur, chlapík si opsal údaje z našich pasů a řidičských průkazů, předal doklady a popřál nám šťastnou cestu. Celý proces netrval déle než pět minut, a odehrával se na otevřených dvířkách kufru SMARTa. Příjemně překvapilo, že jsme do zástavy nemuseli dávat pas, ani jiný doklad, jak je zvykem například v řeckých půjčovnách čtyřkolek.
Během toho proběhlo i rychlé seznámení s ovládáním automatické převodovky. Zbývá dodat, že se jednalo o model z roku 1999, který měl najeto necelých 90 000 kilometrů.
SMART z vnějšku
Autíčko je skutečně malé a svou křiklavou barvou budilo zaslouženou pozornost. Ta se projevovala především v okamžiku, kdy jsem za volantem seděl já, pobavenými pohledy kolemjdoucích. SMARTa bych určitě nedoporučoval lidem, kteří nemají rádi pocit, že na ně ostatní čumí :-P.
Poměrně velké dveře, umožňující snadný nástup a výstup, měly už svá nejlepší léta za sebou a zejména v případě těch u řidiče bylo k jejich otevření nutné vynaložit poměrně dost síly. Zejména manželka, nezvyklá na podobný způsob dobývání se do motorového vozidla, s tím měla zpočátku problém. Já, který jsem několikrát v zimě trénoval otevírání dveří Favorita skrze kufr, jsem si zvykl docela rychle.
Při pohledu zepředu zaujme velkorysé čelní sklo, které v případě našeho modelu přecházelo až do střechy. Střešní část bylo možné částečně zakrýt deskou, která se zevnitř posouvala po stropě. Praktické využití jsem našel jen jedno (ne, na hvězdy se ve svém věku z auta opravdu nedívám): pokud jsme zastavili na hranici světelné křižovatky, bylo možné skrze strop sledovat, kdy skočí zelená. V Bulharsku to ale není nutné, neboť na řadě křižovatek se semafory opakují v protilehlé straně. Další “výhoda” proskleného stropu byla snad jedině v tom, že při případném otočení na střechu bychom to měli rychle za sebou. Hasiči by se pak nemuseli obtěžovat páčením dveří nůžkami.
Na skle se skvěly dva ministěrače s protiběžným chodem. Podobný způsob stírání známe ze Seatu Altea, nicméně v něm se stěrače v neaktivním stavu schovávají do A sloupku. Obzvláště vtipné je umístění vyústění ostřikovače, které není situováno pod hranu skla, jak je zvykem, ale do ramene levého stěrače. Pokud tedy ostřikujete a přitom stíráte, budete stříkat všude kolem, za jízdy při otevřeném okně u řidiče dokonce zvládnete opláchnout i interiér, případně sami sebe. Stírání samo o sobě bylo dosti odbyté – na druhou stranu s těmi lištičkami, které patrně za 90 000 kilometrů nikdy nikdo nevyměnil, se asi více zvládnout nedalo.
Vedle stěračů byly umístěny vstupy pro vzduch, následovala dvojice světlometů s integrovanými blinkry a malinkatá kapota, kterou jsme ale neotevírali. Pokud je mi známo, schovává se tam nádržka ostřikovače a snad ještě chladící kapaliny.
Z boku zaujmou již zmíněné velké dveře, následované poměrně masivním B-sloupkem, za kterým je ještě jedno titěrné sklo. Zajímavé bylo, že vozidlo mělo z obou stran víčko nádrže, ale jen vpravo se dalo opravdu tankovat. Vlevo to byla jen samolepka. Při pohledu z boku jsou pěkně vidět maličká kola, umístěná takřka zcela v rozích karoserie. Každopádně na takto úzkých pneumatikách jsem ještě nejezdil a stačil maličko kluzčí asfalt, abych si při prudším zabrzdění užil pískání pneumatik. Původně jsem to přikládal nedostatečnému nahuštění, ale tento problém neustal ani po kontrole v pneuservisu. Podotýkám, že to nebylo způsobeno stylem jízdy – za celou svou více než desetiletou kariéru jsem ani jednou nebrzdil s pištícími gumami. Tedy až dosud :).
Vzadu najdeme kufr. No, kufr, spíše takový kufřík, kam se vejdou dva batohy, nebo nákup na půl týdne (tedy pokud jíte podle rad doktorky Cajthamlové). Netradiční je způsob otevírání: klíčem odemknete spodní část, která se vyklápí dolů, horní se pak vyklápí směrem nahoru. To by mohlo být poměrně nepraktické, neboť se ke kufru dostanete jedině z boku, nicméně s ohledem na velikost zavazadlového prostoru to nebyl až takový problém.
Kromě poznávací značky je vzadu na každé straně ještě trojice světel. Zezadu jsem se podívat nebyl, ale předpokládám, že jde o signalizaci brzd, směrové ukazatele a zpátečku/mlhovku. “Přední mlhy” náš model neměl. Nechybělo ani třetí brzdové světlo, situované na hraně mezi střechou a zadní částí vozu.
Zcela dole najdete vyústění dvou až čtyř výfuků – respektive nebyli jsme schopni rozpoznat, co je skutečný výfuk, a co pouze maketa. Nutno ale říci, že sportovně laděný zvuk, jenž výfuk(y) vydával(y), zněl, s ohledem na reálný výkon, opravdu komicky.
SMART zevnitř
V interiéru dominovala kombinace modré a šedé barvy, sedačky, polstrování dveří a několik dalších prvků mělo barvu brčálově zelenou, jako auto z venku. Na první pohled zaujal poměrně velký volant s tenkým věncem. Velikost se nakonec ukázala jako vhodně zvolená – vzhledem k tomu, že SMART neměl posilovač, by menší poloměr znamenal větší dřinu při zatáčení na místě. I tak jsme si někdy pěkně mákli! S láskou jsme pak vzpomínali na všechna auta s posilovačem. Menší a sportovnější volat spolu s posilovačem by k autu, jehož cílovým uživatelem budou v drtivé většině ženy, seděl více.
Po stranách volantu byla jako tykadla dvě ovládací páčky – levá sloužila k ovládání blinkrů a světel, pravá k ovládání stěračů. Jejich ovládání sice bylo trochu “umělohmotné”, ovšem ničím výjimečné – přesně takové bychom od bezmála patnáct let starého auta čekali.
Kaplička s přístroji nabízí tachometr (nebo rychloměr 🙂 ), který ukazuje ručičkou mezi 0 a 140 km/h, kde stupnice končí. Pod ním je digitální displej, zobrazující provozní údaje – tedy jmenovitě stav palivové nádrže, teplotu motoru a údaj z palubního počítače. Hodnoty palivové nádrže a teploměr jsou indikovány zjednodušeným způsobem – pěti tečkami, které v závislosti na stavu přibývají nebo ubývají. Upřímně řečeno: klasické ručičkové ukazatele mi vyhovují víc. Z palubního počítač lze vyloudit různé údaje – například počet ujetých kilometrů, ale nijak jsme nepátrali po tom, co umí číselný displej ještě ukázat.
Pod volantem jsou jen dva pedály: brzda a plyn. To napovídá skutečnosti, že ve SMARTu není nutné řadit. Ovšem o převodovce si budeme povídat později. Zatímco pedál plynu byl celkem v pohodě, pedál brzdy nápadně připomínal pedál z autíčka na autodromu. Podobně také fungoval – měl dvě, maximálně tři polohy: sepnuto, vypnuto (případně částečně sepnuto). To, že šlapeme na brzdu, se obvykle dalo poznat až poté, co jsme prošlápli polovinu dráhy. Celé to působilo dojmem, jako by byl brzdový pedál sestavený z lega.
Vraťme se na palubní desku, která působí poměrně masivním dojmem. Do prostoru před spolujezdcem dokonce výrobce situoval odkládací prostor, kam by se bez problémů vešel menší batůžek nebo kabelka. Tedy za předpokladu, že by neclonil ve výhledu. Díky této masivní, ale stále jen plastové, konstrukci, působí SMART zevnitř poměrně bytelným dojmem. Když ale vystoupíte, a podíváte se, kolik kapoty máte reálně před nohami, pocit bezpečí se rázem vytratí. Na palubní desce ještě trůní dva výdechy vzduchu, v té době patně v moderně působícím kulovitém tvaru.
Na prostřední konzoli jsme našli další výdechy vzduchu, rádio a klimatizaci – dvě věci, které nemá smysl zapínat. Tedy můžete to zkusit, ale rádio je poměrně špatně slyšet, o kvalitě zvuku bych pomlčel úplně. Nejsem sice žádný audiofil, ale nebojím se říci, že reproduktory k počítači za tři stovky hrají lépe než audio ve SMARTu. Klimatizaci pro změnu nemá smysl pouštět z toho důvodu, že už tak slabý výkon se stane ještě slabším. Opravdu jsem zatím nezažil auto, kde bych zapnutí klimatizace pocítil na výkonu, nicméně ve SMARTu byl rozdíl se zapnutou a vypnutou klimatizací opravdu cítit.
Zapalovač, jež ve většině aut funguje také jako zásuvka, možná zapaloval (nezkoušeli jsme), ale zcela jistě nenabíjel telefon připojený přes adaptér. To docela naštvalo.
Řadící páka má velkou kulovou hlavici, která sice pěkně sedne do dlaně, ale z pocitového hlediska působí opět jako produkt firmy LEGO. Má dva režimy – v jednom můžete řadit “ručně” (nebo přesněji řečeno sekvenčně – pohybem páky vpřed a vzad), ve druhém se spolehnete na automat. Automatické řazení se zapínalo malým tlačítkem, situovaným na boku hlavice. Na to jsme občas zapomínali, takže jsme sem tam proháněli SMARTa na jedničku :). Vůbec nechápu, proč si po nastartování SMART nepamatoval, zda preferujeme automat nebo ruční řazení, a pokaždé nastavil druhou možnost, kterou bylo nutné přepnout.
Měl jsem možnost řídit už několik aut s automatem, ale něco tak otřesného, jako ve SMARTu, jsem ještě neviděl. Pravda, abych byl zcela přesný: nejedná se o automat, ale tzv. “robotizované řazení”. Kdyby takto řadil některý z mých známých, myslel bych si, že má buď mrtvici, nebo nechodil do autoškoly a řidičák si koupil v Mariánských Lázních. Kromě naprosto zbytečného ježdění na vyšší stupeň, než by bylo v dané situaci vhodné, mě zaujala zejména pomalost, s jakou SMART řadil. Představte si to následovně: vyjedete z vedlejší na hlavní, a pokračujete do kopce. Šlápnete na plyn, abyste nezdrželi auta, která přijížděla po hlavní. Jednička – deset, dvojka, dvacet, třicet, čtyřicet, těsně před padesátkou, kdy už motor docela hodně řve, najednou prudce ztratíte výkon. Vypadá to, jako kdyby se auto porouchalo. Po sekundě následuje kopanec – SMART zařadil trojku! Mezitím rychlost klesla třeba i o pět kilometrů v hodině dolů. Kopance při řazení se sice neobjevovaly vždy, o to více ale dokázaly překvapit. Patrně někde v podpalubí řadil trpaslík se dřevěnou nohou.
Pomalost robotické převodovky také znesnadňovala předjíždění. Pokud jsme dojeli náklaďák, a nebylo možné ho hned předjet, zařadili jsme se za něj. SMART si ševelil na nejvyšší, tuším pátý, převodový stupeň. Když se naskytla možnost k předjetí, vyhodil jsem blinkr a prudce sešlápl plyn. Automatická převodovka na takový požadavek podřazuje, protože očekává, že budete potřebovat prudké zrychlení. Problém je v tom, že přechod mezi rychlostmi trval leckdy tak dlouho, že se mezitím vedle nás objevilo auto, jež jelo za námi, a v předjížděcím manévru ho nezpomalil váhající automat. Nakonec jsme se smířili s tím, že se SMARTem se prostě nepředjíždí, a pokud ano, tak je nutné počítat s opravdu velkou rezervou jak vpředu, tak i vzadu.
Za řadicí pákou je připravena ještě nezvykle dlouhá páka ruční brzdy, vedoucí v podstatě od sedaček až do kufru. Pokud jsem ji zatáhl opravdu silou, šla pak velmi těžko odbrzdit.
Ocenili jsme poměrně prostorné, sportovně laděné sedačky s výrazným bočním vedením a odvětrávanými zády, takže se řidič ani spolujezdec alespoň v této oblasti nepotí :). Pokud se sedačka posune až úplně dozadu, je před nohami skutečně mnoho prostoru – já, se svými 187 centimetry bych v krajní poloze nedosáhl na pedály. Posouvání sedaček vzad je ale na úkor kufru, který je hned za nimi, a není nijak oddělený. Líbilo se nám ale, že jsme dosáhli pro zavazadla, která jsme měli v kufru uložená – to se patrně v žádném jiném autě ze sedadla řidiče nepovede :).
Z auta je perfektní výhled do všech stran, což usnadňuje již tak snadné parkování. Stačí se otočit přes rameno, a víte, “kde máte zadek”. Akorát se zrcátky byl kříž – jejich mechanické nastavování á la Škoda Favorit bylo již notně vyběhané, takže se proudem vzduchu sama přestavovala až k hranici nepoužitelnosti. Předchozí uživatelé tento problém vyřešili papírky poskládanými mezi zrcátkem a jeho plastovou konstrukcí. Vypadlo to sice blbě, ale fungovalo to.
Jízdní vlastnosti
Když jsme poprvé nastartovali, překvapila nás poměrně vysoká hlučnost motoru. Jeho zvuk ale připomínal spíše motorku než auto, ovšem jen do momentu, než jsme poprvé sešlápli plyn. Pak se do hry zapojily vyladěné koncovky výfuku, které dodaly pocit, jako bychom řídili přinejmenším Porsche. Bohužel tento pocit byl vnímatelný pouze sluchem. Z hlediska jízdní dynamiky je nutno uznat, že do nějakých 50 km/h autíčko zrychlovalo docela solidně, nicméně nad tuto hodnotu bylo stále línější a línější.
Krátký rozvor se pochopitelně podepisuje na komfortu či spíše nekomfortu jízdy – zejména na příčných nerovnostech, jako jsou zpomalovací pásy, je nutno počítat s nepříjemnými kopanci do pozadí. I řazení výše kritizované automatické převodovky dokázalo občas SMARTa pěkně rozhoupat v podélném směru. Při ostřejším průjezdu zatáček se naopak projevuje poměrně citelné naklánění. Svůj podíl na jízdních vlastnostech měla také titěrná kolečka, která nedávala pocit jistoty, neboť doslova vymetla každou skulinku na silnici a citelně odskakovala.
Do nějakých 100 km/h se auto chovalo relativně normálně, byť bylo stále nutné brát v potaz jeho ne právě dobré brzdění. Nad 100 km/h s ním ale nejezdila ani manželka, která je jinak z nás dvou tou odvážnější a rychlejší (nebo větší hazardérka – to si přeberte sami :-D). Opravdu těsně po překročení stovky začíná řízení SMARTa připomínat přistávání malou Cessnou v silném větru – motor řve, karoserie se kýve ve všech čtyřech osách, volant je nutné pevně držet a pohotově korigovat případné výchylky směru. Jezdil jsem přes rok s Favoritem, který měl úplně v háji tlumiče, brzdy mu táhly do strany a vůbec byl ve špatném technickém stavu, ale rychlosti kolem stovky zvládal poměrně v klidu. To ve SMARTu už to byl skutečný adrenalin. Mimochodem: při jízdě v kopcích, pokud z nějakého důvodu nebylo možné dosáhnout alespoň rychlosti kolem 50 km/h, se začal přehřívat motor.
Kdybych to měl shrnout: na ježdění po městě je SMART ForTwo skvělé auto – je malý, dobře se s ním parkuje, do 50 km/h poskytuje dostatečnou dynamiku a jízdní vlastnosti. Mimo město bych ale toto auto nebral – to už raději zmiňovaného Favorita. Felicie je proti SMARTu doslova luxusním vozem :). Vezmu-li v potaz ještě cenu, za kterou se toto autíčko nabízí coby ojetina, pak mohu jednoznačně říci: jako “sranda auto” dobré, ale sám pro sebe bych si ho určitě nekoupil.
0 komentářů