Jak se jezdí v Evropě – 9. díl: Rumunsko

Druhou polovinu jetošní dovolené jsme strávili v Bulharsku – o tom, jak se jezdí na tamních silnicích, si můžete přečíst v předchozím díle “Jak se jezdí v Evropě”. Rumunskem jsme pouze projížděli – vjížděli jsme 20. července 13:57 z jihu přes hraniční přechod Ruse, poté jsme zamířili na sever na Bukurešť, kterou jsme minuli po okruhu, abychom pokračovali na severozápad do Aradu, kde jsme přespali. Následující den jsme pak po cca 50 kilometrech vjeli do Maďarska. Pozitivním faktem této cesty byly víceméně jen formální kontroly na hranicích – Bulharsko-Rumunská hranice byla otázkou jednotek minut, zdržení na Rumunsko-Maďarské hranici nebylo větší než 20 minut.

Jestli jsem od Bulharska nečekal mnoho, neboť jde, podobně jako u nás, o post-socialistickou zemi, z Rumunska jsem měl přímo obavy. Ty se nakonec do značné míry naplnily.

Stejně, jako v Bulharsku, ani v Rumunsku jsme si moc neužili dálnic. Ty jsou po celé zemi sporadicky rozesety – tři vedou do Bukurešti, další kousky jsou spíše symbolické. Proti Srbsku či Maďarsku, které jsou ve směru na sever – jih doslova “jednou velkou dálnicí”, to byl docela znatelný rozdíl. Prakticky všechny “mezinárodní silnice” jsou tak v provedení “jeden pruh tam, druhý zpátky”. Na místa s více pruhy narazíte opravdu výjimečně. Při dlouhé cestě, plné kamionů, je to otravné a únavné, protože ztratíte mnoho času. Milovníci kopcovitého terénu a příznivci “kroucení volantem” si ale přijdou na své.

Nutno ale říci, že kromě záplat, svědčících o snaze o údržbu, jsme nenarazili na cestu ve vysloveně špatném stavu. To ale mohlo být dáno faktem, že jsme celou dobu jezdili po silnicích, označených jako silnice první třídy. Po silnicích nižší kategorie jsme nejezdili, takže bohužel nemohu sloužit s informacemi, jak to na nich vypadá.

Policisty jsme za celou dobu nepotkali ani jednou, stejně tak – na rozdíl od Bulharska – nemáme informace o tom, že by nějak nadprůměrně otravovali. Radar jsme taktéž nespatřili, byť jediný. To se také projevuje na způsobu jízdy – značky, omezující rychlost, jsou podél silnic spíše v roli dekorativního předmětu, a nikdo si s nimi příliš neláme hlavu. Pochopil jsem, že civilizovanost země se dá do určité míry posuzovat i z ochoty dodržovat limity – v Německu, Švýcarsku či Slovinsku je zvykem jezdit spíše méně než více. Pokud v Rumunsku budete jezdit jako Švýcar, dříve či později se na vás pověsí kamión, který očividně zdržujete. Předpisy prostě nejsou od toho, aby se dodržovaly.

Podobné je to s předjížděním – stejně, jako v Bulharsku – jsou riskantní předjížděcí manévry takřka na denním pořádku. Blikat nebo troubit na protijedoucího idiota, který je přesvědčen, že to ve své staré Dacii přeci jen stihne, nemá význam.

Dopravní značení bylo relativně v pořádku, zabloudili jsme pouze v noci u Aradu, kdy nás navigace vedla původní silnicí, která byla po pár stovkách metrů uzavřena. Je pravdou, že značky nám tento záměr nijak markantně nevymlouvaly. U mnoha semaforů narazíte na odpočet, signalizující, za jak dlouho skončí aktuální signál. Rozjezdy se tedy odehrávají bez oranžové, přičemž Rumuni mají ve zvyku odjíždět z křižovatky o fous dříve, než skočí zelená.

Patrně nejhorší kapitolou našeho putování jsou rumunští řidiči. Zařadil bych je někam mezi Albánce a Čechy. Říci, že v Rumunsku vládne chaos, by byl ještě slabé slovo. Tolik rozčilování, jako tam, jsem si už dlouho neužil! Když někdo udělá gesto, a chce pustit z vedlejší dlouho čekající vozidlo, zpravidla tím vyvolá chaos na druhou. Na džentlmenství se hraje možná mezi kamioňáky, ale určitě ne mezi osobáky. Nabyl jsem dojmu, že kdybych zůstal trčet na železničním přejezdu, Rumun by mi neudělal místo, ani kdybych měl metr za kufrem vlak.

Počítejte s tím, že v kolonách, vznikajících na pravidelných místech, občas narazíte na žebráky a pouliční prodejce. Ani s jednou skupinou jsme neměli problém – stačilo projevit nezájem a hned šli o auto dál. Nejvíce mě zaujal muž, prodávající boty – v každé ruce měl jeden pár. Jak řešil různé velikosti, jsem se ho ale neptal – v tomto směru jsem rád, že se naše auto automaticky zamkne, když překročí 15 km/h.

Vozový park je poměrně zaostalý – místy si budete připadat jako ve filmech s rodinou Homolků. Dominantní jsou domácí Dacie, z těch novějších kousků se velké oblibě těší Logany. To jsem ale v zemi této kategorie čekal, překvapilo by mě, kdyby tomu bylo jinak. Nepřekvapí, když potkáte povoz tažený koněm či oslem, samozřejmě bez jakéhokoli osvětlení.

Poměrně kuriózní je také fakt, že známku (“Rovinete”) musíte mít, ačkoli nebudete jezdit po dálnici – je to totiž silniční známka.

Tankovali jsme jen dvakrát – poprvé v horách u Robesti, podruhé u Aradu, v obou případech u Lukoilu. Ač jsem měl (pochopitelné) obavy, nezaznamenal jsem horší kvalitu, ani vyšší spotřebu. Samozřejmě u nějaké “méně značkové” pumpy bych v této zemi raději “nečepoval”

Zbývá dodat rychlostní limity, které se, jak už jsem psal, skoro nedodržují: v obci 50 km/h, mimo obec a na rychlostní silnici 100 km/h, když budete mít štěstí na kousek dálnice, můžete to “rozpálit” na 130 km/h.