Žijeme v období po ukončení soutěže dvou rozdílných systémů. V období, kdy většina odmítá smířit se s vývojem situace, kdy jsou postupně a nemilosrdně odbourávány standardy. Standardy vzniklé a rozvíjené v období soutěže.
Jeden příklad za ostatní. Na jedné straně plná a poviná zaměstnanost. Na druhé straně podpora v nezaměstnanosti. Podpora zajišťující životní úroveň srovnatelnou (ne-li vyšší) s úrovní zaměstnanců v konkurenčním systému plné a poviné zaměstnanosti.
Žijeme v období vygumovaného konkurenčního systému. V období bez soutěže. V období, kdy začíná být zjevná skutečná tvář vítězného systému, aneb nemusí již soutěžit a nemusí se ani přetvařovat.
Žijeme v období stále rostoucí zadluženosti států. Zadlužených států od nejbohatší a nejvyspělejší Ameriky, až po toho našeho pravicového strašáka, po Řecko.
(Mimochodem, ta naše pravice tím jejím strašením a lživým blábolením o rozpočtové zodpovědnosti dokázala za vydatné pomoci sdělovacích prostředků, vytvořit dojem, že nikoli pravicová vláda v Řecku má zásluhu na obří zadluženosti ale jakoby to celé téměř zavinily naše levicové strany).
Žijeme nejen v období stále rostoucí zadluženosti našich spřátelených států ale i v období stále rostoucí zadluženosti státu našeho. Před volbami nám Kalousek zaslal složenky na úhradu státního dluhu, abychom jej s jeho partou volili, protože nás jedině oni a nikdo jiný z toho dluhu nedostane. Mnozí, možná v pomatení mysli je volili a zvolili. A ti staronově i nově zvolení, po uplácání koaličního slepence, ruku v ruce tehdejší dluh ještě podstatně zvýšili. Zvýšili, přestože kdekoho “brali u držky”, kde a jak se dá. A protože tunelaření a související korupčnictví zůstalo nedotčeno, pokud nebylo ještě více zdokonaleno, dluh narůstá dál. S dluhem rostou i snahy vzít ještě více státní kasu, ještě více občanů a ještě podstatněji na hůl. S tím zároveň roste i míra oblbování a neskonalého lhaní nejen o rozpočtové zodpovědnosti. Dodejme též oblbování týkající se blíže nespecifikované, nicméně zdůrazňované šetrnosti. Nepochybně je míněna pouze šetrnost řadových občanů.
Vyvstávají vedle řady otázek i otázky kardinální. Prvořadou otázku o zdravé rostoucí ekonomice, kdy její růst zdá se být v přímém protikladu s pojmem šetrnost, ponechávám stranou. Nerozumím tomu a raději ani rozumět nechci. Bez přehánění mne ale v souvislosti s pojmem šetrnost doslova děsí stohy barevně potištěných reklamních papírů téměř denně roznášených po domech a všude možně. Desítky jiných ale obdobných příkladů snad uvádět netřeba.
Za nejkardinálnější otázku však považuji otázku, komu všechny ty zadlužené státy od USA po Řecko a ČR, komu konkrétně dluží. Že by nějaké instituci? Světové bance? Nějakému fondu? A komu tedy ta instituce ať již to je banka taková či onaká, nebo fond ten či onen, komu konkrétně patří? Je-li pravdou, že 80% majetku na naší zeměkouli patří pouhým dvěma procentům ze všech obyvatel země, tak to potom bychom mohli být k odpovědi podstaně blíž.
Od výše uvedené otázky je již jen kousek k otázce co všechno je možné prodat a vlastnit. Dokonce se údajně již prodávají pozemky na marsu, což považuji za fámu. Protože kdo a jakým právem by tyto pozemky prodával? Vrátíme-li se na zem, raději po podobném vlastnictví a po právu prodat a vlastnit například ostrov, řeku, jezero, léčivý pramen a tak dále a podobně, raději po tom nepátrejme. Dostali bychom se k právu na rozpoutání války, nebo k právu na revoluci. Ať již té ve Francii, nebo v Rusku, nebo jindy a jinde. Můžeme se začít bát.
Bojme se trvalé nepoučitelnosti skutečných, konkrétních vlastníků státních dluhů.
Neméně se můžeme bát i naší prapodivné vlády rozpočtové odpovědnosti. Respektive, měli bychom se začít bát naprosté, absolutní nezodpovědnosti naší, v nynější podobě nezvolené a tudíž i samozvané vlády. Bojme se tedy už nyní a pokusme se s tím něco udělat.
Luděk Prokop
8. 5. 2012.
0 komentářů