Dnes se podíváme na soudnictví, vězeňství, školství, politiku exportu a importu zboží a služeb.
V předchozích dvou dílech jsem načrtl svou (možná lehce utopistickou) vizi státu, založeného na pravicových ideálech. Ondřej Kadlec přišel na svém blogu s další konstruktivní kritikou. Shodli jsme se na to, že je pravděpodobně možné obsadit funkci prezidenta voleným zástupcem, který by nepobíral plat a byl by pouze reprezentativním prvkem naší země.
Uznávám, že soudní systém a vězeňství nemám ve svých představách domyšlený do konce – původně jsem počítal s komerčním modelem, kdy by na provoz věznice přispívali vězni svou prací, kterou by museli povinně vykonávat. Na jednu stranu je zřejmé, že stávající systém, kdy vězni nemusí dělat vůbec nic a vězení je tak (leckdy i docela luxusní) rekreací, je špatný. Na druhou stranu je otázkou, jakými prostředky bychom vězně k práci nutili. Pokud bychom zvolili prodlužování trestu v případě odmítání práce, došli bychom u některých obzvláště otrlých jedinců do stavu, kdy by museli být ve vězení až do své smrti, přesto bychom jejich zapojení do pracovního procesu nedosáhli. Ještě mě napadlo jít na to ze druhé strany – formou motivačního systému, ve kterém by vězeň, jež řádně plní své pracovní povinnosti, mohl požádat o zkrácení trestu, v opačném případě by neměl nárok.
Rád bych do tohoto segmentu našeho virtuálního státu zapojil naše čtenáře: napadá někoho z vás, jak provozovat trestání za porušení zákonů (zejména zákonů ochraňujících svobodu) bez toho, abychom museli financovat soudy a věznice z kapes občanů?
Pravda, ještě jedna varianta mě napadla. Sice bychom s ní neobstáli v dnešní Evropě, nicméně našim cílem je suverénní země, která si nenechá diktovat od ostatních, co smí a co nikoli. Nuže: kriminálníky bychom netrestali vězením, ale jinak. Například zloděje useknutím ruky, pachatele znásilnění kastrací, šejdíře bychom mohli máchat ve Vltavě, nebo nechat stát s máslem na hlavě na náměstí. Vzhledem k nevratnosti některých procesů by ale bylo nezbytně nutné zajistit naprosto nezpochybnitelné důkazy, abychom předešli justičním omylům, čímž se dostáváme na začátek: zcela nezpochybnitelné podklady k odsouzení se jen zřídka kdy podaří získat zadarmo.
Ondřej se dále pozastavil nad systémem školství, který by v našem státě fungoval na tržních principech, kdy by kvalita výuky byla otázkou poptávky. Je tedy jasné, že například absolvent kvalitnější školy s lepším renomé by získal lepší práci a plat, než absolvent dnešních plzeňských práv. S konstatováním “že by nebylo věnováno dostatek prostoru „všeobecným prvkům“ daného studijního oboru, ale spíše by se všichni zaměřovali na konkrétní pracovní pozici.” souhlasím. Nicméně jsem přesvědčen o tom, že právě toto by byla zřetelná výhoda proti stávajícímu, státem řízenému systému. Vezměme si, že dnes stát rozhoduje o tom, co se naše děti budou učit a co nikoli. Může dokonce skrze ministerstvo školství ovlivňovat konkrétní probíranou látku. Teoreticky: dnes může ministr přikázat, že o komunistech se v dějepise bude učit jen to špatné a cokoli pozitivního nebude vůbec zmiňováno. Za tři roky, kdyby se k moci dostali komunisté, může přijít nový ministr a nařídit školám, že historii naší země z let 1948 až 1989 bude vyučována v duchu “nejsvětlejší okamžiky naší země.” Neexistuje páka, která by tomu mohla zabránit a nemáme žádný způsob, jak zajistit, aby školy podávaly studentům objektivní informace (tím spíše, když zrovna období socialismu objektivně vyhodnotit nelze). Ministr rozhodl, že budou státní maturity a nejede přes to vlak – bez ohledu na to, zda státní maturita může budoucí vysoké škole nebo zaměstnavateli garantovat úroveň dosaženého vzdělání. Příště ministr rozhodne, že se děti budou od první třídy učit řeč místních cikánů. Co s tím naděláme? Vůbec nic – prostě se ji budou učit. Co si budeme povídat – systém výuky byl a je v mnoha předmětech v první řadě procesem vymývání mozku mladým lidem. I já jsem psal esej na téma “co se u nás vybudovalo za socialismu,” zatímco dnešní děti píšou “co se postavilo v naší obci díky EU.” Dodnes si pamatuji své dětské nadšení, jak je ten socialismus vlastně skvělý, protože se díky němu tolik udělalo! Co na tom, že polovina věcí, které jsem v eseji vyjmenoval, tu byla ještě před válkou – jednička za správný pohled na věc byla jistá.
Pokud bychom oddělili stát od systému vzdělávání, možná bychom opravdu dospěli do stavu, který zmiňuje Ondřej – totiž že by studenti byli připravováni na jeden konkrétní obor, nebo dokonce pro jednoho zaměstnavatele. Nemohu se ale nezeptat: a bylo by to špatně? Velmi pravděpodobně by klesl objem “všeobecných prvků,” nicméně podíváme-li se na dnešní systém vzdělávání: kolik těch “všeobecných znalostí” jste kdo uplatnili v reálném životě? Kolik z maturitních otázek jste udrželi v hlavě déle než týden po “zkoušce dospělosti?” Kdy a k čemu jste po škole například potřebovali vědět, ve kterém bodě protíná parabola osu X?
Mnohem lepší, než když dnešní školy sice chrlí “všeobecně vzdělané,” ale v praxi mnohdy zcela nepoužitelné absolventy, by bylo, kdyby studia dokončovali lidé, jejichž vzdělání najde uplatnění v praxi a především – díky tržním principům – najdou práci. Nemám problém s tím, když například čerstvě vystudovaný opravář praček nebude mít maturitu z chemie – jako jeho zákazníkovi pro mne bude důležité, jestli se ve škole naučil opravovat pračky. Jestli dokáže vyjmenovat rozdíly mezi čeledí hvězdnicovitých a hluchavkovitých je mi, jako člověku, který mu bude platit, úplně jedno, stejně jako mnohé další znalosti.
Mohu uvést praktickou ukázku, jaké lidi produkuje současné školství. V předchozím zaměstnání jsme hledali správce sítě. Na pohovor přišel čerstvě vystudovaný VŠ. Kromě jiného jsme se ho zeptali, co ví o počítačových sítích. Znal teorii lépe než já – například vrstvy protokolu TCP/IP se všemi detaily dokázal definovat přímo brilantně. Když jsme ho ale posadili k PC s požadavkem, ať nastaví síťové připojení, byl s rozumem v koncích. Nakonec jsme přijali sice “jen” středoškoláka s praxí, který ale věděl nejen to, jak nastavit síť, ale uměl vyřešit i poměrně pokročilé problémy.
Svobodný systém školství, reagující na požadavky trhu práce, by tedy nevypouštěl nabiflované jedince, ale lidi, kteří by byli schopni zapojit se do praxe. Kdyby to, co má ta která škola učit, nedefinoval stát, byly by vzdělávací instituce schopné reagovat na konkrétní poptávku ve svém regionu. Je jasné, že například v Praze jsou nabízeny jiné pracovní pozice než třeba v Ostravě a podobné je to i v jiných městech. K všeobecnému vzdělávání nechť slouží základní školy. Střední a vysoké ať určuje trh.
Dalším načatým tématem byla otázka dovozu a vývozu. Osobně jsem navrhoval zrušení jakýchkoli cel, neboť je v konečném důsledku zaplatí zákazník a stát se tak zcela bezdůvodně obohacuje. Ondřej Kadlec ale kontruje opačnou situací – totiž jak reagovat na okolní státy, jež by na zboží z naší země stanovovaly clo. Osobně si myslím, že i zde by zafungoval trh – tedy pokud by bylo naše zboží zajímavé i s clem, zákazníci ho koupí a má smysl ho vyrábět. Pokud ho nikdo nekoupí, pak je nutné buď hledat další trhy, nebo prostě začít dělat něco jiného. Podnikání by bylo výhradně v kompetenci jedinců a bylo by na každém, zda a jakými způsoby najde odbyt pro své zboží nebo služby. Rozhodně neexistuje, aby stát poskytoval jakékoli dotace, kterými by podporoval export. Tyto dotace jdou z kapes občanů, takže v konečném důsledku vlastně všichni podporujeme podnikatele, kteří se rozhodli jít na pro ně samotné nevýhodný trh.
Konečně poslední, nad čím se ještě pozastavím, je systém správy půdy – tedy například výstavby silnic, nebo zakládání polí. Ondřej vykonstruoval následující model: “Ovšem pokud by nastala situace, že by opravdu byla půda zabírána konkurenčními stavebními firmami a cena potravin vypěstovaných na zbývající půdě by tímto jednáním stoupla, určitě by se našel nejeden podnikatel, který by začal potraviny dovážet. Bez cla, bez daně, téměř zdarma by je přivezl a prodal o trochu levněji, než doma vyrobené.” Ptejme se nejprve, komu by to bylo ku prospěchu? Odpovídám: koncovému spotřebiteli. Byl by to on, kdo by ušetřil. A nemá být právě toto jedním ze základních principů tržního hospodářství? Zákazník by mohl kupovat levné pomeranče, rajčata, brambory, … …co je na tom špatného? Že naši by naši zemědělci neměli šanci prosperovat? A co kartářky? Kdo jim zajistí prosperitu a ochrání je před věšteckými pořady v televizi? Nastavovat systém tak, že do něj na jedné straně naléváme peníze daňových poplatníků, které rozdělujeme mezi zemědělce jako dotace, a na druhé straně vybíráme clo od dovozců levnějších potravin, což opět zaplatí daňový poplatník, prostě naprosto odporuje tržním principům. Takový systém je přínosný pouze pro stát a pro zemědělce, kteří ho rádi a často zneužívají, naopak jediným, kdo je v konečném důsledku bit, je zákazník, jež zaplatí více, než by musel.
Toliko tedy dnešní díl. Budu rád, když se připojíte se svými názory a úvahami a když najdete nějaké skulinky v navrženém systému, případně přispějete k jejich vyřešení či vylepšení.
Pokračování úvahy Jak si představuji stát pravicových blogerů plánuji opět za dva týdny.
0 komentářů