Před dvěma týdny jsem publikoval svou vizi státu, založeného na pravicovém vidění světa. Slíbil jsem pokračování a protože se objevilo několik reakcí, rozhodl jsem se dnešní díl věnovat odpovědím.
Čtenář xergic v diskuzi pod článkem tvrdí, že “takhle by to fungovat nemohlo, kvůli lidské povaze.” Bohužel s ním budu souhlasit. Často kritizuji fakt, že lidé jsou prostě zvyklí na to, že stát má v první řadě význam coby instituce, která by se měla starat o své občany. Jen málokdo si přitom uvědomuje, jak vysokou cenu za tuto “jistotu” platí – a nemám na mysli pouze daně, ale především osobní svobodu, kterou nám stát na oplátku významně omezuje. I proto jsem koncept nepojal jako “transformaci České republiky,” ale jako stát, založený jen těmi občany, kteří by chtěli žít v zemi založené na jiném principu.
Velkou polemiku vyvolalo mé pojetí právního systému, odsuzujícího “přestupky proti svobodě” (jakožto jedinému zákonu). Čtenář Mikuláš například v případě souzení provinilce poukazuje na fakt, že “Problém by byl v tom, kdože by ho vlastně odsoudil. Pakliže by měl stát nulové příjmy, nemohl by zaměstnávat soudce.” Přiznávám, že tuto pasáž jsem neměl natolik promyšlenou, nicméně věnoval jsem se jí hned poté, jakmile zazněla tato připomínka. Možných řešení je pravděpodobně více, nicméně osobně se mi zdá nejvhodnější následující: neměli bychom soudy a soudce. Soudní instituce jsou zbytečnou mašinérií, jejímž jediným výsledkem je neskutečně dlouhá doba mezi proviněním a trestem, a často radikálně odlišné tresty za podobné nebo stejné trestné činy. Nemusíme snad zmiňovat podivuhodné kličky při souzení cikánů, jež se snažili zabít občana se slovy “žádné bílé svině se nám tady nebudou roztahovat,” nebo ještě podivnější rozdíly mezi tresty pro žháře z Vítkova a cikány z Krupky. To samé platí pro Ústavní soud, který se sice pasuje do role “nejvyššího ochránce demokracie,” ale jeho rozsudky prakticky vždy odpovídají heslu “Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.” O dalších kauzách, ve kterých se soudci nechali korumpovat a “spravedlnost” znamenala vítězství pro ty, kteří více “mazali” či měli vlivnější kamarády, se snad nemusím rozepisovat. Čili: soudy zrušit a jakékoli přestupky a přečiny proti svobodě trestat podle jasně daných tax. Stejně, jako dnes při přestupku proti pravidlům silničního provozu přesně víte, kolik dostanete bodů, věděl by každý občan našeho státu výši trestu za to či ono provinění. Neexistovalo by “od-do,” které je pouze prostorem pro ovlivňování a “motivování” soudců, tudíž by neexistovala ani potřeba jejich existence.
Další otázka může znít: a kdo bude vězně hlídat? Kde se vezmou peníze na jejich platy? I na to mám odpověď: věznice by byla maximálně úsporné zařízení, fungující na bázi komerčního podniku. Tedy žádná luxusní ubytovna se zajištěným stravováním placená z daní, ale továrna (nebo třeba zemědělská farma), ve které by vězni museli pracovat. Kdo by nepracoval, nedostal by najíst, neměl by nárok na lůžko apod.. Ostraha by byla placena ze zisku – tj. byla by motivována, aby důrazně dohlížela na pracovní výkon odsouzených. Vězení by tedy rozhodně nebylo způsobem rekreace, jak je tomu dnes.
Mikuláš dále napsal, že si stěží dovede představit, jak by fungovala policie, integrovaný záchranný systém a jiné složky státní správy. Policie by neexistovala. Kdo by potřeboval, najímal by si soukromou agenturu. Chcete mít hlídanou ulici? Složte se a zaplaťte. Dnes platíme policii, ale kdy jste naposledy viděli hlídku ve své ulici? Mohu mluvit o Ostravě, kde vídám maximálně tak městské strážníky, jak nadšeně roznášejí lístečky za parkování u zdejší pošty. Když opilý řidič otloukal auta v naší ulici, volal jsem linku 158 a hádejte co: nikdo nepřijel! Co mohu jako občan dělat? Stěžovat si? A čeho, kromě ztráty času, dosáhnu? Když si budeme platit soukromé agentury, bude v jejich vlastním zájmu, aby nabízely pokud možno nejlepší služby. Když nefunguje městská nebo státní policie, nemám jako občan právo volby vybrat si lepší “firmu.” Když nebudu spokojený s prací ostrahy, vyberu si jinou.
K právu na svobodu by samozřejmě patřilo právo použít zbraň – ostatně toto právo je i v některých zemích poměrně totalitních Spojených států považováno za nedotknutelné. Pokud by se například někdo pokusil vykrást vám auto a vy byste ho chytili, už byste se nemuseli zamýšlet na tím, zda nepůjdete sedět, když mu uděláte “bebí.” Zlodějina by měla svá rizika (=velký rozdíl proti dnešnímu stavu v ČR) a případné zadržení se střelnou zbraní v ruce by patřilo k riziku “povolání.” Jistě bych se cítil při procházce nočním sídlištěm bezpečněji s pistolí u pasu, než v současném systému, kdy jen mohu doufat, že někde poblíž chodí policista-pochůzkář.
Co se týká záchranných složek – tedy především hasičů a zdravotnické záchranné služby – ty by byly placené z komerčního pojištění. Hoří vám byt? Zavolejte si hasiče! Oni přijedou, uhasí a pak se budou ptát: “Jste pojištěný?” Budete-li mít pojistku, jste v pohodě – pojišťovna za vás uhradí nejen škody způsobené sousedům, ale také celý zákrok. Samozřejmě budete-li mít spoluvinu, patrně budete muset za svou hloupost či nešikovnost vytáhnout něco i ze své kapsy. V opačném případě buď máte finanční rezervu, ze které zaplatíte poskytnuté služby, nebo budete splácet možná až do konce života. Nemuselo by se řešit, co hasiči ještě mají dělat a co nikoli – tedy zda budou vyjíždět ke kočce na stromě, nebo sundavat rampouchy ze střechy. Každý výjezd by pro ně znamenal výdělek, takže je-li občan ochoten zaplatit (nebo je-li pro takový případ pojištěn), proč by nemohl zavolat hasiče, aby mu sundali zvíře ze stromu?
Čtenář homi patřil, soudě dle jeho příspěvku, přesně na opačnou stranu názorového spektra, neboť zjevně vnímá roli silného státu jako pozitivum. Domnívá se například, že by v našem “pravicovém státě” bylo plno bezdomovců a pirátů. Co se týká bezdomovců – ti jsou, dle mého názoru, právě produktem levicového (resp. současného) systému. S několika bezdomovci jsem mluvil, takže vím, že mnozí bezdomovectví berou jako svůj životní styl. Další se na ulici ocitli proto, že jejich příjmy nestačily na náklady bydlení a oni neměli snahu tuto situaci vyřešit. Zkuste jim ale nabídnout stálé zaměstnání, kterým by si mohli vydělat na lepší život! Většina z nich to odmítne. Tento život jim vyhovuje. Jejich snaha o zajištění se končí sehnáním pití (zpravidla alkoholického) a místa na přespání. Moje vize státu je založena na lidech, kteří by chtěli nést zodpovědnost za své životy, nikoli na lidech, kterým stačí sedět na lavičce nebo se válet v parku.
Na konec jsem si nechal oponenturu Ondřeje Kadlece, který nedávno rozjel svůj blog (doporučuji vaší pozornosti – viz www.ondrejkadlec.eu) a hned druhý příspěvek věnoval analytickému rozboru mé vize. Nutno uznat, že jeho argumenty mi poměrně vydatně vrtaly hlavou :).
K funkci prezidenta, který by byl pouze reprezentativní politickou figurou, Ondřej oponuje: “Ve chvíli, kdy by mělo jít o funkci bezplatnou, tak by v pravicovém státě nebyl nikdo, kdo by měl zájem ji vykonávat. Nebo alespoň ne dostatečně kvalitně…” Osobně si myslím, že je samo o sobě špatné, když někdo dělá politiku pro peníze – byť, to je pravda, je to dnes takřka jistě primární důvod existence většiny dnešních politiků. Jsem přesvědčen o tom, že bychom v řadách pravicově smýšlejících dokázali najít někoho, kdo by prezidenta dělal ať už pro dobro země, nebo pro osobní prestiž. Ano, skutečně by se jednalo spíše o “volnočasovou” aktivitu, kterou by mohl vykonávat jen ten, kdo je buď dostatečně zajištěný, nebo kdo si na svou existenci vydělá jinak. Stávající systém, kdy poslanec rovná se spousta peněz za minimum práce, je od základu špatný. Nejedná se vlastně o nic jiného, než o placení 281 vyvolených a dalších stovek jejich příbuzných a přátel z našich kapes, kteří za naše peníze vymýšlejí, kde nás ještě více “vezmou u huby.”
Vláda – v mém pojetí “rada starších” – by byla volená občany. Ondřej je přesvědčen, že kdyby byla neplacená, “dříve či později by se jejich jednání změnilo na dohody o tom, jak sebe co nejvíce obohatit na úkor ostatních (lidská přirozenost).” Na to odpovím velmi jednoduše: a liší se to nějak od současné vlády? Ano, liší v jedné podstatné věci: vláda se takto chová i když si ji platíme! Pokud by náš stát stál na lidech, kteří by byli schopni přemýšlet, sledovat kontexty a vyvozovat důsledky (což lidé, jež označuji jako “pravicové blogery” jsou), pak by taková vláda velice rychle skončila. Navíc: pokud by vláda byla postavena na takových lidech, pravděpodobně by se její členové chovali jinak, než například Alexandr Vondra či Aleš Řebíček. Umím si například představit vládu sestavenou ze mne, Ondřeje a třeba js-e, kdy bychom si na poli podnikání byli konkurenty, ale v zájmu země bychom dokázali kooperovat bez potřeby mít z vládnutí vlastní prospěch.
Stejně, jako Mikuláš, tak i Ondřej se pozastavuje nad soudním systémem a zvažuje tři varianty. V podstatě jsem odpověděl výše: přečiny a přestupky by byly trestány podle pevně daného sazebníku a soudy by tudíž prakticky nebyly potřeba. Dnešní systém, kdy soudce “zvažuje okolnosti a podle nich nastavuje výši trestů” nechává příliš velký prostor pro korupci a nejrůznější podvody. Jasně daný seznam “zločin = trest” by nejen předešel současnému stavu, ale také by výrazně zjednodušil a zrychlil celý proces od přestupku po odsouzení.
Ondřej se dále ptá na zavedení cla. Nic takového by pochopitelně neexistovalo – jednak by nebyl důvod vybírat jakékoli poplatky, které by plynuly do kapsy státu, protože stát by žádnou kapsu neměl. Clo je navíc typickou ukázkou státem řízené regulace volného trhu. Samozřejmě beru v potaz jevy, jako je dovoz dotovaného zboží. Jenže uvažujme nad dnešním systémem: stát sice “chrání” naše výrobce obuvi tím, že uměle zvyšuje cenu bot dovážených z Číny. Ale jakým právem tak činí? Jakým právem si přivlastňuje peníze, které v konečném důsledku zaplatí spotřebitel, kterého jako “chrání”? Z jisté perspektivy je to jen další cesta, kterou stát získává peníze z našich kapes. Tím, kdo zaručeně prodělá, je občan, který si koupí boty. Mohl je sice pořídit levněji, ale stát si řekl: “Ne!” Takto skutečně tržní hospodářství nevypadá.
Z hlediska finanční politiky autor vymyslel modelový příklad: “Firma Z vybuduje silnici z bodu A do bodu B. Aby pokryla náklady a vykazovala zisk, nasadí vysoké poplatky za využívání. Uživatelům se výše poplatků nelíbí, tak vytvoří firmu, která také vybuduje silnici, hned vedle té původní, a požaduje menší poplatky. Díky tomu budou vedle sebe dvě shodné silnice a kvůli tomu, že není nikdo, kdo by vydával povolení, je zbytečně zabírána půda, která by mohla sloužit k jiným účelům, třeba k zemědělství.” Začnu od konce: pokud by bylo lukrativnější, aby místo silnice rostla třeba pšenice, asi jen hodně hloupý podnikatel by nezasel, ale postavil silnici. Nezapomínejme, že by fungoval naprosto volný trh, takže pokud bychom začali více stavět a méně pěstovat, vzrostla by cena potravin. Tím by se z produkce potravin stal lukrativní byznys a logicky by byl větší zájem i o zemědělskou půdu. Díky absencím státních dotací by se na polích nepěstovala nesmyslná řepka, coby vynucená příměs do pohonných hmot, ani nestavěly štědře sponzorované sluneční elektrárny. Pěstovalo by se to, oč má trh zájem – tedy s největší pravděpodobností potraviny a průmyslové plodiny. Pokud někomu vyjde jako ekonomicky výhodnější postavení dvou či více silnic, proč ne?
Poslední, nad čím se Ondřej pozastavuje, je sociální politika, fungující – zjednodušeně řečeno – na principu “nech si své peníze, ale postarej se o sebe sám.” V tomto bodě se víceméně shodujeme, nicméně autor podotýká: “Na druhou stranu by bylo mnohem obtížnější (z finančního hlediska) pořízení dítěte. Matka by neměla nárok na mateřskou ani porodné, školy (od mateřské po vysokou) by museli hradit rodiče dítěte a doufat, že jejich dítko bude dostatečně pilně studovat, aby dostalo prospěchové stipendium.” Ano, to je určitě pravda. Ale zeptejme se, jak to funguje dnes. Například pokud oba rodiče berou 20 000 Kč čistého, tak když žena nastoupí na mateřskou, dostává něco kolem sedmi tisíc měsíčně (možná méně, nemám teď přesné informace). Z čeho dostává oněch sedm tisíc? Samozřejmě ze sociálního pojištění. Pojďme spolu počítat:
Dokud tento muž a tato žena pracují, platí za každého z nich zaměstnavatel každý měsíc 35 100 Kč. Oni ale dostanou na ruku jen 20 000 Kč. Každý z nich (včetně zaměstnavatele) zaplatí 8 246 Kč sociálního pojištění – tedy každý měsíc manželský (či partnerský pár) odvede 16 492 Kč jen na tomto odvodu.
Teď si představte, že by jim ty peníze stát nesebral, ale nechal. Dokud by vydělávali oba, mohli by si těch 16 492 Kč nějakým způsobem ukládat. Žena by nastoupila na mateřskou, vydělávala by sice 0 Kč, ale muž by měl díky neplacení sociálních odvodů stále o 8 246 Kč více než má dnes. V konečném součtu by tedy rodinka měla minimálně o 1 200 Kč měsíčně více než nyní, plus k tomu veškeré úspory našetřené v předchozím období. Výhody? Například to, že by si žena sama mohla rozhodovat, jak dlouho bude s dítětem doma. Nikdo by jí nenutil řešit otázku, zda se bude věnovat obstarávání potomka dva, tři nebo čtyři roky, a poté nebude dostávat nic.
Jakmile by žena nastoupila opět do zaměstnávání, mohli by manželé odkládat 16 492 Kč. Část by si samozřejmě museli nechat na důchod, další část na rezervu, ale i kdyby na studium potomka nechávali jen 4 629 Kč měsíčně, našetřili by mu za osmnáct let milion. A za ten se, jsem o tom přesvědčen, dá studovat velmi pěkně – žádné prospěchové stipendium by nebylo potřeba. Nezapomínejme ani na to, že v konečném součtu by oba měli místo dnešních 40 000 Kč celých 70 200 Kč a s tím už se dá slušně hospodařit, včetně zajištění nejdůležitějších potřeb a pěkného stáří.
Dovolím si ještě poslední odpověď – Ondřej se ptá: “Ale kdo by udával učební osnovy a kontroloval kvalitu výuky? Opět mě napadá pouze „rada starších“.” Samozřejmě by to opět určoval trh. Když bude potřebovat lékaře, velice rychle se přijde na to, že například v Praze mají lepší medicínu než v Brně – prostě pražští lékaři budou mít lepší výsledky. Tím samozřejmě stoupne zájem trhu o studenty z pražské univerzity. Brněnská univerzita pak bude mít dvě možnosti: buď na to kašlat a dál jet v zajetých kolejích i s tím rizikem, že přijde o zájemce o studium a tím i peníze, nebo přizpůsobí způsob výuky tak, aby byla ještě lepší než pražská univerzita a přetáhne zájemce zpět. Rozhodně je to lepší varianta, než když nám jakýsi pán rozhoduje o tom, že naše děti budou povinně maturovat z matematiky, byť ji nebudou ve svém oboru nikdy potřebovat, nebo o tom, že se naše děti budou povinně učit cikánštinu.
Chýlíme se ke konci. Dnešní díl byl věnovaný výhradně reakcím na čtenářské podněty. Všem, kteří vyjádřili své názory, velice děkuji – často mě tím přiměli k hlubšímu zamyšlení nad daným problémem. Další pokračování série “Jak si představuji stát pravicových blogerů” vyjde přibližně za dva týdny.
0 komentářů