V posledních Týdnovinách jsem nadnesl myšlenku založení samostatného státu, ve kterém by žili pravicově orientovaní blogeři. Tento nápad zaujal hned několik z vás, proto bych si dovolil ho dále rozvinout a předložit k diskuzi. Samozřejmě není možné obsáhnout v jediném článku naprosto všechny detaily a situace, proto berte následující řádky jen jako “načrtnutí scénáře.” Budu rád, když se k tomuto příspěvku přidáte – ať už zde v diskuzi, nebo na svém blogu. Předem také upozorňuji, že níže uvedené myšlenky nejsou čistě z mé hlavy – v mnoha směrech jsem inspirován myšlenkami dalších příznivců pravicového uspořádání.
Stát
Současné pojetí státu, jako instituce, která vybírá od občanů peníze, které pak dále přerozděluje, je ukázkou typického levicového přístupu. Že ve stejných kolejích, v jakých jeli čtyřicet let komunisté a dalších několik let socialisté, jede i ODS, která sama sebe proklamovala jako pravicovou stranu, je jasným důkazem, že skutečná pravice v tomto státě nikdy nevládla. I proto si pohrávám s myšlenkou – byť jen naprosto teoretickou – na založení samostatného státu, založeného na pravicových myšlenkách. Naději, že bychom se k němu někdy dopracovali v České republice, jsem vzdal především proto, že většina občanů (potvrzeno volbami) je zvyklá na to, že stát má v jejich životech silný vliv a nedokážou připustit, že by to někdy mohlo být jinak.
Stát v mém pojetí by znamenal pouze prostor jako takový. Ano, mohli bychom mít prezidenta, aby nás někdo reprezentoval před okolním světem. Uměl bych si dokonce představit i vládu, byť bych její pojetí viděl jako čestnou a tedy neplacenou “radu starších.” Stát by ale nevybíral daně, protože by se nestaral o své občany. Jednou ze zásadních myšlenek pravicového přístupu je snaha nabídnout více svobody za větší osobní odpovědnost.
Zákony
V České republice jsme svázáni možná stovkami zákonů a tisícovkami paragrafů. Došli jsme dokonce tak daleko, že máme zákonem řečeno, že neznalost ostatních zákonů neomlouvá. Vydávání stále dalších a dalších zákonů není přitom ničím jiným než snahou dostat ovečky pod co nejvyšší kontrolu. Pravicový stát by měl jediný zákon ve znění: svoboda občana končí tam, kde začíná svoboda druhého. V praxi by to znamenalo, že každý může činit cokoli, čím neomezí ostatní. Chcete podnikat? Podnikejte – prostě si ráno otevřete stánek s pečivem, rozjeďte autoservis, začnete rozvážek balíky – každému, co je libo. Není nutné chodit na živnostenský úřad a následně obíhat snad všechny instituce, které v republice existují, abyste nakonec získali blahosklonné svolení k tomu, že se o sebe postaráte sami. Vaše svoboda podnikat by končila momentem, kdy byste začali šidit nebo okrádat své zákazníky. I zde by ale velmi pravděpodobně zasáhl volný trh, neboť poté, co by se ukázalo, že nehrajete se svými zákazníky fér, byste o ně jednoduše přišli, protože by přešli ke konkurenci.
Zmiňme dále například silniční provoz. Ten je v České republice regulován Zákonem o provozu na silničních komunikacích, který je dále vymáhán, jeho dodržování je kontrolováno a přestupky trestány ať už Policií ČR, nebo městskými strážníky. Šikana došla už tak daleko, že kromě omezování v údajném zájmu bezpečnosti začala přicházet nařízení ve stylu “my to víme lépe než řidiči” – konkrétně například nově zavedená povinnost používat zimní pneumatiky. V našem státě by silniční provoz nebyl nijak regulován. Vycházím z předpokladu, že žádný řidič není takový blbec, aby zabil sebe nebo ostatní. Ptáte se, co by řidiče “nutilo” chovat se odpovědně? Trh – pokud by například při nehodě byl zraněn další člověk, musel by mu viník zaplatit újmu, tj. například v případě invalidity ušlý zisk, v případě zabití pak platit všem pozůstalým, jež byly na oběti finančně závislé (děti, manželka, rodiče). Samozřejmě by existovala možnost pojistit se pro takové případy – i ta by ale byla dobrovolná. Pokud by viník nebyl pojištěn a nemohl by se finančně vyrovnat, byl by omezen na svobodě nařízením povinných prací, ze kterých by platil odškodnění. To samé by se týkalo případných materiálních škod.
Trestné činy jako je loupež, znásilnění, krádež, vražda a další by byly souzeny podle jednoduchého klíče – vždy jako porušení zákona o svobodě. Podle stupně narušení svobody druhého by pak byly stanoveny tresty – tedy například v případě vraždy doživotí. Trestaný by si pak musel na své vězení vydělat prací – nikoli tedy jako dnes, kdy je vězení vlastně rekreací, kde se trestanci mohou celý den válet v posteli, dívat se na televizi, trávit čas v posilovně nebo na Internetu.
Zahraniční politika
Svobodný stát by byl svobodný i z hlediska svého vztahu k sousedům. Tedy žádné zapojování se do spolků a struktur, ze kterého pak plyne povinnost platit miliardy do cizí státní kasy, jako je například EU. Stejně tak by samozřejmě odpadly i “dotace;” jak jsme si řekli výše, přerozdělování peněz státem nebo dokonce jemu nadřazenou institucí je levicové a tudíž v pravicovém státě neakceptovatelné. Výsledkem by bylo prakticky úplné potření korupce. Přeci jen pokud státní úředník může rozhodovat například o zadání zakázky z peněz, které de facto nejsou jeho, je zde ohromný prostor pro korupci. Rozhodování, zda nechá například most stavět firmě, která nabídne nejvýhodnější podmínky, nebo někomu, kdo mu ze zisku vyplatí patřičný obolus, bývá ve většině případů jednoduché. Okamžikem, kdy nedáme příležitost rozhodovat o našich penězích, zmizí také pozice úředníků, rozhodujících o jejich rozdělení a tím pádem také korupce.
Že neutrální zahraniční politika může fungovat, dokazuje například Švýcarsko, které je tak jedním z mála skutečně svrchovaných států na evropském kontinentě. Následujme přinejmenším v tomto směru jeho příklad a nepokračujme v trendu České republiky, která s prominutím leze z jednoho pozadí do druhého – před dvaceti lety do východního, nyní do západního.
Daně
Jak jsem již uvedl, jednou z nosných myšlenek našeho státu by bylo zrušení všech daňových povinností. Současné pojetí ČR, kde občan společně se svým zaměstnavatelem odvádí do státní pokladny více než polovinu peněz vydaných za jeho zaměstnávání, je jedním z nejhorších prohřešků proti volnému trhu práce. To samé další daně – napadlo vás někdy, jakým právem si stát bere DPH, spotřební daně, daň z nemovitosti a další? Mnoha lidem to připadá normální, protože “normální” v jejich pohledu znamená, že “to tak bylo vždycky, čili je to asi správné.” Nikoli, vždycky to tak nebylo! A správné to není už vůbec, neboť se tím úspěšně potírá fakt, že stát by měl být pro občany, nikoli občané pro něj.
Slyším otázky “a z čeho by se platilo to a tamto?” Zamyslete se znovu, než se takto zeptáte – opravdu je vždy nutné, aby “to a tamto” platil stát? Tedy přesněji abychom to platili my všichni? Připadá vám spravedlivé, že všichni platíme dotovanou MHD, včetně těch, kteří nikdy nejeli autobusem, tramvají ani metrem? Přijde vám v pořádku platit výstavbu a opravy silnic, když nemáte auto? Plaťme jen za to, co skutečně používáme! Tedy chcete jezdit autem po silnicích bez děr? Nechť soukromé společnosti postaví silnice a dálnice, na kterých se bude platit mýtné! Zaplatíte jen tehdy, pokud budete ty silnice používat. A na soukromé firmě pak bude, aby vás kvalitou svých silnic přesvědčila o tom, že máte jet právě tudy a ne třeba po vedlejší silnici, která sice bude levnější, ale nebude tak dobře udržovaná.
Uvědomte si, co se nyní platí z peněz, které vám stát sebere. Platí se z nich poslanci a senátoři – jaký z nich máte následný prospěch? Platí se nejrůznější sdružení na ochranu těch či oněch skupin obyvatel. Co to přináší společnosti? Kromě mnoha případů, kdy ty peníze byly jednoduše rozkradeny a pár desítek lidí mělo díky tomu krásné teplé místečko, je výsledek čistá nula.
V reálném socialismu se daně alespoň částečně vynakládaly k všeobecnému prospěchu – stavěly se domy, metro, školy, zdravotnictví bylo “zdarma” atd.. Dnes odvádíme stále vyšší částky, ale toho, co dostáváme zpět, je stále méně a méně. Naučme se tedy zajišťovat své potřeby vlastními prostředky a nespoléhat při tom na druhé!
Principiálně jde tedy o následující tezi: současnému státu platíme povinné odvody, za které by nám měl nabídnout nějaké služby. Reálně ale to ale funguje tak, že ti, co platí nejvyšší daně, obvykle od státu nedostávají nic. Naopak ti, kteří neplatí vůbec žádné daně, dostávají nejvíce. Bohužel na české politické scéně najdeme i strany, jež chtějí špatnou situaci státních financí řešit tak, že ještě více zdaní “ty bohaté.” “Chudí” nadšeně tleskají, že si konečně někdo došlápne na ty “zazobance.” Neuvědomují si ale, že “ti bohatí” bývají zpravidla natolik chytří, že se nenechají státem oškubat jako slepice a provedou kroky, kterými tomu zabrání. Stát a oni “chudí” pak ve skutečnosti dostane ještě méně, než kdyby byla rovná daň. Náš pravicový stát by byl založen na obráceném principu: státu bychom neplatili nic a z ušetřených peněz bychom své potřeby zajišťovali sami – buď deponováním přebytečných financí na spořících účtech, nebo komerčním pojištěním. Vždy by ale bylo jen na nás, kolik peněz bychom byli ochotni vydat na své zajištění a na jaké případy a eventuality bychom se připravili.
Skutečně nevidím smysl v tom, že mi stát ukradne částku v řádech tisíců a vyplatí ji někomu, kdo nikdy nepracoval a pracovat nebude, protože a) nechce a b) nemusí, když dostává peníze na poště.
Systém pojištění
V současnosti platíme kromě daní ještě takzvaná “pojištění” – konkrétně zdravotní a sociální. První jmenované nám má pokrývat léčbu a zákroky, které bychom si nemohli dovolit, druhé nás pak má zajistit například ve stáří nebo v případě ztráty zaměstnání. Reálně ale obě pojištění fungují tak, že sice pracující platí jako mourovatý, ale hodnota nabízených protislužeb vytrvale klesá. Například v segmentu zdravotní péče platíme poplatky a jedná se o tom, že některé operace nebudou z tohoto “pojištění” hrazeny. V případě sociálního pojištění je pak situace ještě absurdnější – důchody vyplácené státem jsou na úrovni směšné almužny. Pokud přijdete o práci a snažíte si přivydělat, nedostanete nic, protože “máte moc vysoké příjmy,” zatímco ti, kteří se nijak nesnaží, dostávají maximální možnou výši podpor.
Nechme zodpovědnost na občanech a inspirujme se systémem komerčního pojištění. Vezměme si jako příklad pojištění domácnosti – můžete ho mít, ale nemusíte. Zkuste si představit, že by takto fungovalo i zdravotní a sociální pojištění. Pokud tedy například vyhoříte, tak pokud máte pojistku, nahradí škodu vám a případně i vašim sousedům pojišťovna. Jestliže pojištění nemáte, musíte škodu uhradit ze svého – je pak na vás, zda peníze někde seženete, nebo vytáhnete z rezervy.
Důchodová reforma
To, co představila vláda pod taktovkou ODS jako “důchodovou reformu” je obludnost, která nemá s pravicovým způsobem vedení státu nic společného. Jde pouze o způsob, jak vybrat více daní skrze zvýšenou DPH, ze kterých následně možná část bude přerozdělena mezi důchodce. Zbytek si stát nechá a na konci roku se Miroslav Kalousek bude chvástat, jak dokázal snížit schodek státního rozpočtu. Už to dokonce vidím na předvolebních billboardech v roce 2014.
V pravicovém státě by bylo na každém, jak se zajistí na důchod. Dokonce by se i díky tomu každý mohl svobodně rozhodnout, zda a kdy přestane pracovat a bude si užívat odpočinku. O tom, z jakých peněz a s jakými měsíčními částkami by důchodce disponoval, by rozhodoval jen on sám během svého produktivního života. Variant je celá řada, počínaje konzervativními “zašijeme peníze do polštáře,” přes penzijní fondy, až po rizikové investice. Jednou z výhod svobodného státu by byla možnost rozhodnutí o rozložení rizika. Dnes můžeme jen doufat, že se někde něco nepokazí a že za dvacet, třicet či čtyřicet let, kdy půjdeme do důchodu, bude ještě fungovat stávající systém a my, kteří jsme do něj celý život sypali peníze, také něco dostaneme. Když se to nepovede, budeme se moci v důchodu maximálně tak zapškle rozčilovat.
Nechme občanům jejich sociální odvody, ať si sami rozhodnou, jak s nimi naloží. Ti chytřejší je uloží a třeba i zhodnotí, ti ostatní je prožerou. Kromě možnosti rozložení rizika mezi více firem (např. 1/3 do penzijního fondu, 1/3 na termínovaný vklad a 1/3 do investičních fondů), které je nesporně bezpečnější než jediná “firma” v podobě státu, je tu také zásadní motivační prvek: občanovi se vyplatí více vydělávat. Tak tomu dnes není, protože z pohledu starobních důchodů jsme si prakticky všichni rovni – tedy všichni dostaneme přibližně stejně směšnou částku (rozdíly v řádech tří tisíc považuji za irelevantní). Dnes si občan může vybrat: budu osm hodin denně sedět v kanceláři, nebo budu podnikat za cenu, že strávím prací třeba i 20 hodin, přijdu o soboty, neděle a dovolenou? Ve druhém případě vydělám – budu-li úspěšný – třeba i řádově více. Na důchodu to ale skoro nepoznám. V našem státě by byla matematika jednodušší: pokud vydělávám třikrát více a odkládám si třikrát více na důchod, budu mít ve stáří měsíčně také třikrát vyšší příjem.
K tématu “Jak si představuji stát pravicových blogerů” se vrátím přibližně za dva týdny znovu, kdy se podíváme na další segmenty mého vysněného státu. Do té doby budu rád, když se přidáte svými názory, které bych pak následně zakomponoval a případně dále rozvedl.
0 komentářů