Polovinu naší letní dovolené jsme strávili u makedonského jezera Ohrid. Pochopitelně jsme se také podívali do okolních měst a protože jsme po Makedonii najezdili stovky kilometrů, můžeme se podělit o zkušenosti, které jsme zde získali.
První, co patrně při cestování v této zemi jako řidiči zaznamenáte, je poměrně značný chaos. Zčásti ho přičítám balkánské mentalitě, která se přeci jen výrazně liší od té západoevropské. Zcela běžná je například ignorace dávání přednosti z vedlejší silnice – Makedonci si příliš nelámou hlavu s tím, aby neomezili řidiče na hlavní. Je dobré s tím počítat a být připraven na někdy i citelné zpomalení. Troubit na kohokoli nemá příliš smysl – jak je v některých zemích bývalé Jugoslávie zvykem, akustická houkačka zpravidla slouží k pozdravu, nikoli k vyjádření nesouhlasu či výhrady.
Často jsme naráželi na zcela zbytečná omezení dopravními značkami – například snížení rychlosti před zatáčkami, které se přitom daly projet bez rizika klidně i o 30 km/h rychleji. Nechápu, proč se v takových případech osazuje zákazové a nikoli jen doporučující značení (což ale platí i v Česku). To je patrně také důvodem, proč si s omezenou rychlostí skoro nikdo neláme hlavu – překračování o 20 km/h a více je naprosto běžnou praxí a nepamatuji si jediného řidiče, který by jezdil podle předpisů. Potvrzuje se pravidlo, že zbytečná buzerace nevede k poslušnosti, ale naopak k ignoraci zákazů a omezení, jež lidé považují za zbytečné. Poměrně často narazíte na to, že značka ukončující omezení rychlosti chybí. Nevíme, zda je Makedonci nosí do sběru, ale je to opravdu skoro pravidelný jev a pokud by měl řidič dodržovat předpisy, musel by se šinout sníženou rychlostí až k další značce třeba i desítky kilometrů. To samé platí i pro chybějící značky, oznamující konec obce. Jinde pro změnu můžete narazit na sekvenci značek omezujících rychlost (v tomto pořadí) na 80, 40, 60, 40, 60, vzdálených od sebe třeba jen 200 metrů. Co tím chtěl básník říci, se můžeme jen domnívat, ale působí to dojmem, jako by Makedonci měli pravidlo “Postavit dům, zplodit syna a zasadit dopravní značku.”
Pozor ale na jednu věc: pokud je na dálnici sjezd, před kterým je snížená rychlost, nekončí platnost omezující značky oním sjezdem, ale obvykle až koncem nájezdu či ukončující značkou! Toho makedonští policisté využívají k buzerování a trestání. My jsme na policii narazili jen sporadicky, nicméně ze zkušeností jiných vím, že se občas pánové v uniformách dají “ukecat.”
Dalším tradičním zvykem makedonských řidičů je nepoužívání blinkrů. Ačkoli se Makedonie po řidičské stránce hodně podobá jižnímu Řecku, v tomto se radikálně liší: zatímco Řek dává blinkr třeba i 200 metrů před odbočením, aby ti za ním stihli reagovat, Makedonec nejprve “z ničeho nic” bezdůvodně brzdí, pak zahájí odbočení a teprve během tohoto manévru občas zavadí o páčku ukazatele změny směru. Je tedy dobré být na řízení maximálně koncentrován a sledovat provoz před sebou. V opačném případě můžete být nemile překvapeni, v horší variantě se pak podíváte nějakému domorodci do kufru.
Chybějící značky ukončující omezení rychlosti nejsou ani zdaleka jediným problémem dopravního značení. Značky či jejich části chybí prakticky po celé zemi. Nedozvíte se tak například, že jste vjeli do obce, stejně jako nenajdete správnou odbočku, neboť z cedulí vedle silnice zbyla jen holá tyč. Bez navigace či kvalitního autoatlasu bych tedy ježdění po této zemi nedoporučoval, neboť především orientační značky mají frekvenci srovnatelnou se zuby stoleté babičky.
Co se týká kvality cest, mohu konstatovat, že hlavní tahy jsou provedeny kvalitně a odpovídají evropským standardům. Silnice druhé třídy jsou z poloviny také v pohodě, druhá polovina je ve stavu, jako naše silnice po zimě. Narazit ale můžete i na skutečně “kozí stezky,” kde se budete modlit, abyste nepotkali nikoho v protisměru.
Čerpacích stanic je poměrně dost, nicméně jsou různé kvality. Menší část působí civilizovaně a odpovídá standardům, na které jsme zvyklí u nás. Některé ale vypadají jako by vypadly jako z filmů že sedmdesátých či osmdesátých let. Rozdíl je také v přístupu k zákazníkovi: na těch prvních se většinou můžete obsloužit sami, na těch “historických” vám natankuje obsluha, která vás také hned “zkasíruje.” Obsluhu obvykle poznáte podle macaté ledvinky, používané zde jako “kasírtaška.”
Pokud seberete odvahu a budete chtít zaplatit palivo kartou, počítejte spíše s problémy. Tedy na moderních benzínkách vše probíhá v pohodě, byť i tak mám pokaždé – zejména z někdy až žoviálního přístupu obsluhy – poněkud nepříjemné pocity, zda mi nenamarkují desetinásobek skutečné částky. U benzínek, kde tankuje obsluha, to ale tak jednoduché není. V minulosti (a zejména v Řecku) jsme často naráželi na výmluvy typu “nefunguje nám terminál,” na které jsme reagovali odjezdem k jiné čerpací stanici. Během této dovolené jsme ale narazili na další praxi, kterak se obsluha snažila získat hotovost místo platby kartou, aniž by riskovala její odjezd ke konkurenci. Po příjezdu nám čerpadlář sice potvrdil, že karty berou, nicméně při pokusu o platbu záměrně manipuloval s terminálem tak, aby vyvolal chybovou hlášku. S tvrzením, že s kartou je nějaký problém, pak požadoval hotovost. Sice by mě zajímalo, jak by dotyčný postupoval, kdybych si trval na tom, že karta je v pořádku a že hotovost nemám, nicméně nechtěl jsem riskovat, že by na mne například zavolal policajty. Po této zkušenosti už jsme si dávali pozor a tankovali pouze u čerpacích stanic, které působily moderním dojmem.
Celkově lze tedy říci, že ježdění po Makedonii může na českého řidiče působit poněkud živelným a ne zrovna předpisovým dojmem. Je dobré počítat s tím, že zdejší řidiči reagují spíše impulsivně a temperamentně, než že by používali hlavu. Pokud tedy budete do této země cestovat “po vlastní ose,” obrňte se troškou trpělivosti a tolerance.
V příštím díle, který vyjde někdy v průběhu následujícího týdne, se podíváme na to, jak se jezdí ve Slovinsku.
0 komentářů