Pokračujeme rozborem programu Strany svobodných občanů, který doplňuji o vlastní komentáře a názory. Dnes se podíváme na sociální politiku, tedy především na dávky formou negativní daně, nemocenskou, důchody a zaměstnanost.
Proč chci volit Svobodné?
XI. Sociální politika
“Sociální politika nesmí být dominantní úlohou státu. Pomoc bližnímu je odpovědností jednotlivce, rodiny a soukromoprávních spolků.”
Je pravdou, že spojení “sociální stát” se pro některé strany i jejich voliče stalo takřka zaklínadlem. Kdo necítí potřebu být náležitě “sociální,” bývá sympatizanty tohoto systému označován v lepším případě jako sobec, v horším pak jako zbohatlík, který se chce zadávit svými penězi.
Je to, kromě dalšího, právě sociální politika, která dovedla naší zemi k obrovskému státnímu dluhu. Aby bylo jasno: nemám nic proti tomu, aby se pomáhalo starým či nemocným lidem, jež se nedokáží zaopatřit či z nějakého důvodu nemohou pracovat. Mám, myslím si, celkem solidní sociální cítění. Bohužel ale ona snaha pomáhat byla díky způsobu provedení přetransformována v povinnost, což se mi jako člověku preferujícímu svobodu nelíbí.
Hlavní problém mám ale se skutečností, že sociální pomoc dostávají lidé, kteří si ji nezaslouží. Jistě nemusím vysvětlovat, že v této zemi žije poměrně početná skupina občanů, kteří pobírání nejrůznějších dávek považují za alternativu k práci. Obvykle mají velmi dobře zjištěno, jaké peníze mohou požadovat a zvládají vyplňovat patřičné formuláře i přesto, že leckdy neabsolvovali ani základní školu. Nepřiznání dávky považují za odepření nároku a obvykle reagují návštěvou příslušné úřednice s celou početnou rodinou, přičemž výjimkou nejsou ani fyzické útoky.
Vedle toho máme i nezaměstnané, sedící doma u televize s tím, že si napracovali dost a že tudíž teď mají nárok dostat “své peníze zpátky.”
Abych to shrnul: současný systém plošného přerozdělování vybraných peněz je nejen neefektivní, ale též demotivující a to pro obě jeho strany. Pracující jistě nejsou nadšení z toho, že jejich peníze dostane někdo, kdo v životě neodvedl ani korunu do státní kasy. Naopak příjemci nemají důvod hledat jiné zdroje obživy, když stačí oběhat patřičné úřady a sehrát tam dojemnou, hysterickou či výhružnou scénu. Obojí je samozřejmě z principu špatné.
Vrátíme-li se do minulosti, zjistíme, že kořeny systému vzájemné solidarity v nouzi vznikly na dobrovolnosti. Jakýmsi horníkům nebylo jedno, že jejich kolegové, kteří například kvůli úrazu přišli o práci, žili v bídě, a uvědomovali si, že to samé se může stát i jim. Dohodli se tedy, že budou dávat určitou část své mzdy do společné kasy a z té budou vypláceni ti, kdož to potřebují.
Všimněte si rozdílu proti současnosti: asi nikdo nemá uzavřenou dohodu se státem o tom, co mu bude odvádět a co za to dostane. To je problém první. Vytratila se také dobrovolnost, což je další problém: dnes prostě musíte platit státu a nikdo se vás neptá zda chcete, ani vám podrobněji nevysvětli na co vaše peníze půjdou. Stejně tak se ztratil vliv občana – zatímco zmínění horníci rozhodovali o pomoci potřebným sami, dnes o ní rozhodují úřady, což je samo o sobě špatně, protože nerozhodují o vlastních, nýbrž cizích penězích. Patrně nikdo nebude zpochybňovat, že při správě vlastních financí jedná člověk opatrněji a vynakládá je efektivněji, než když rozhoduje o cizích penězích.
Přikláním se tedy – jak už jsem psal několikrát – k solidaritě v oblasti zdravotní, protože v tomto směru opravdu nikdo neví, kdo bude dalším, jež onemocní těžkou chorobou, vyžadující finančně náročnou léčbu.
V oblasti sociální, tedy konkrétně nejrůznějších dávek, bych ale viděl velký prostor pro změnu. Podporu v nezaměstnanosti by například mohlo nahradit komerční pojištění. Kdo by nechtěl, ten by ho neplatil – tj. zbylo by mu více peněz “na ruku,” ale současně s tím i riziko v případě ztráty zaměstnání. Naopak kdo by chtěl takové pojištění uzavřít, mohl by si sám nastavit podmínky (volbou příslušného produktu) – například výši a délku podpory, čemuž by samozřejmě odpovídala výše měsíční pojistky. Dnes takovou možnost nemáme – výše dávky se počítá z průměrného platu. Podobně by to mohlo fungovat například i u nemocenských dávek. Nutnou podmínkou ale samozřejmě je snížení stávající finanční zátěže – tj. aby občané neplatili stejně jako nyní a k tomu ještě navíc komerční pojištění.
Výhody jsou jasné: ten, kdo odmítá pracovat, by nedostával nic, protože by neměl žádné pojištění. Naopak ten, kdo poctivě pracoval a myslel na případné problémy, by se mohl mít mnohem lépe než je tomu dnes.
Stát tedy není – nejen v této oblasti – tím nejlepším možným hospodářem. Přitom jde o naše peníze a mělo by být v našem osobním zájmu, aby se o ně staral ten pokud možno nejlepší správce. Jsem tedy pro vyjmutí některých povinných odvodů z ruk státu a jejich přesun do ruk občanů.
K sociálním dávkám SSO říká: “Svobodní navrhují jejich transformaci do jediné dávky v podobě tzv. negativní daně, která svojí sazbou zajistí motivaci lidí pobírajících sociální dávky pomoci si k lepšímu živobytí vlastní prací a která definicí standardního příjmu zohlední rodinnou situaci žadatelů.”
Tento princip je mi velice sympatický. Nevidím totiž jako spravedlivé vybrat peníze od pracujících a rozdělit je nepracujícím (slovy levice prezentovaným slovy jako “chudí” či “potřební”). Jak se píše v programu SSO, takový systém je drahý pro plátce a demotivační pro příjemce. Pokud by se dávky “vyplácely” snížením odvodů, pak by každý měl důvod pracovat, což by – krom dalších efektů – prospělo i naší ekonomice.
Bohužel jisté skupiny obyvatel by se patrně hodně akčně bránily, protože vyplácení peněz za rození dětí považují za nezpochybnitelný nárok. Asi bychom se dočkali nespočtu výtek ze strany nejrůznějších pravdoláskomilů a pravděpodobně i Evropské unie. Měli bychom ale občany i v zájmu ekonomické situace naší země naučit, že peníze nepadají z nebe, ani se netisknou na běžícím páse (ehm, tedy jak kde…).
Kompromisní a velice dobrý nápad měl svého času js, který navrhoval podmínit výplatu dávek v nezaměstnanosti jakoukoli prací. Nejpřínosnější by samozřejmě byla práce pro obec – uklízení chodníků, sbírání odpadků, shrabávání sněhu atp., nicméně výchovné by bylo (pokud by tedy nebyla žádná práce) třeba i nechávat nezaměstnané, jež chtějí podporu, přerovnávat cihly z jedné hromady na druhou a další den zpět. Pořád je lepší naučit lidi, že peníze dostanou za práci, nikoli za narozené děti a za vlastní neochotou způsobenou finanční situaci.
“Svobodní prosazují, aby nemocenské pojištění bylo pro zaměstnance dobrovolné stejně, jako je dnes dobrovolné pro osoby samostatně výdělečně činné. Nemocenské pojištění by mělo být založené na pojistných principech, mělo by tedy být poskytováno komerčními pojišťovnami a nikoliv státním systémem.”
S tímto samozřejmě nesouhlasím – důvody uvádím poměrně často. Dospěli bychom tak do stádia, ze kterého nedávno vyvedl Spojené státy prezident Obama. Jím prosazená reforma je označována jako socialistická (nejen u českých médií oblíbené hanlivé slovo), nicméně jistě byla zapotřebí – soudě dle mnoha informací ze zámoří.
Komerční pojištění má celou řadu rizik. Kromě jiného například možnost, že pojišťovna vypoví nemocnému smlouvu proto, že jeho náklady na léčbu by byly příliš vysoké. Zejména na našem pokřiveném trhu je reálné, že by pojišťovny ochotně vybíraly peníze, ale v případě častých či finančně náročných “pojistných událostí” v podobě těžkého onemocnění by samozřejmě použily všechny páky ke snížení nutného krytí.
Možná jsem v tomto směru socialista, ale jsem přesvědčený o tom, že zdravotní a lékařská péče by měla být v uspokojivé míře dostupná každému bez ohledu na výši jeho příjmů.
Samozřejmě vidím i výhody uvedeného řešení, jež ale pro mne nejsou dostatečné proto, abych s tímto principem souhlasil jako s celkem. Jistě by bylo dobré, kdyby občan věděl, co a za kolik dostane, na co má nárok, což v současnosti vlastně neexistuje. Navíc i nyní se již některé pojišťovny chovají jako v komerčním prostředí, když ve finančně nákladných případech rozhodují o tom, zda proplatí či neproplatí léčbu. Z etického hlediska považuji takový přístup na nepřípustný a zkomercializováním by došlo k rapidnímu nárůstu podobných jevů.
“Invalidní důchody jsou příliš často zneužívány. Svobodní jsou pro spravedlivé a přesné posuzování nároků na invalidní důchod, aby jej dostali ti, kteří jej opravdu potřebují, ale aby se invalidní důchod nestával bezpracným příjmem pro někoho, kdo by si byl schopen vydělat vlastní prací.”
No jo, ale jak tohle udělat? Přiznám se, že si to neumím dost dobře představit. Dokud na úřadech budou sedět lidé, rozhodující o cizích penězích, nebudou mít důvod jednat jinak než dosud. Očekávat vyšší míru spravedlnosti v prostředí, kdy jakýkoli negativní pohled na určitou skupinu obyvatel je prezentován jako projev rasismu, je v podstatě nereálné.
Starobní důchody: “Státní průběžný systém, … …Dobrovolné zajištění… …Přechod na nový systém.”
Obdobný systém prezentovaly i Věci veřejné. Myslím si, že není špatný. Jak dopadají výhradně státem spravované důchody, to vidíme již dnes: kromě toho, že jsou leckdy velice nízké a pokryjí sotva základní životní potřeby, dochází i k situacím, kdy na ně ve státní pokladně jednoduše není (např. loni v listopadu). I proto jsem se svobodně rozhodl zřídit sobě i manželce důchodové připojištění. Zatím sice jen v základní výši, abychom maximálně využili státní příspěvek, nicméně časem ho budeme navyšovat. Smyslem této snahy je, abychom v důchodu měli zajištěný alespoň nějaký standard a nespoléhali jen na jeden subjekt, což je obecně v nakládání s penězi velice riskantní.
Oceňuji v tuto chvíli poměrně slušnou státní podporu, která je poměrně motivačním faktorem. Časem bych ale ocenil i další posun: například možnost zvolit si poměr, kolik chce poplatník odvádět státu a kolik do penzijního fondu. Umím si představit i variantu, kdy by občan dostal část z nyní povinně odváděných peněz “na ruku,” ať se z nich zajistí dle vlastního uvážení (např. investuje je do komodit, akcií, …).
Měla by ale existovat možnost volby. Kdo věří státu, může odvádět své sociální pojištění v plné (nebo třeba i dobrovolně vyšší) výši. Naopak ten, kdo se chce zajistit sám, by platil státu jen odvod nezbytný k financování dobíhajícího průběžného systému. Osobně bych volil druhou variantu: tedy státu odevzdávat minimum a co možná nejvíce ze zbývající částky investovat do komerčních produktů se státní garancí.
“Samotná činnost úřadů páce stojí 2,7 miliardy korun. Dosavadní činnost úřadů práce přitom ukazuje, že stát není schopen lidem nacházet práci, efektivně tak činí soukromé internetové agentury práce. Svobodní proto prosazují zrušení úřadů práce…”
Podobný návrh jsem poprvé slyšel od js-e a musím uznat, že už v té době mi přišel rozumný. Sám zkušenost s Úřadem práce nemám – zaměstnání jsem si vždy hledal sám a nejdéle mi to trvalo dva týdny. Ze svého okolí ale vím, že Úřad práce nabídne uchazeči solidní místo jen velice výjimečně. Podstatně zajímavější bývají volné pozice, nabízené na Internetu. Věřím tedy tomu, že k hledání zaměstnání by bohatě stačil informační kiosek, v němž by se nezaměstnaný ve stanovených termínech přihlašoval (předpokládám např. čipový občanský průkaz) a tiskl si místa, která ho zajímají. Výběr by byl nejen z míst, jež by byla dostupná na Úřadu, ale i z internetových portálů, nabízejících zaměstnání. Ušetřily by se miliony korun za úřednice, prostory, provozní náklady, přičemž efektivita celého systému by byla srovnatelná, pravděpodobně však i vyšší. Navíc je tu ještě jedna zásadní otázka: co může úřednice Úřadu práce nabídnout uchazeči navíc proti informačnímu kiosku s vyhledáváním a tiskárnou?
“Svobodní chtějí zaručit smluvní svobodu, pokud jde o práci. Chtějí proto a) legalizovat tzv. švarc systém…”
Proč ne. Mnoho lidí tak dnes pracuje, někdy nedobrovolně, jindy dobrovolně, tudíž nevidím důvod, proč tuto možnost nenechat otevřenou. Nikdo přeci není nucen nechat se zaměstnávat “na fakturu” a pokud nemá zájem o takovou práci, jistě se najde někdo jiný, kdo ten zájem mít bude. V každém případě by ale bylo dobré srovnat z pohledu zaměstnavatele podmínky pro zaměstnání zaměstnance a OSVČ.
” b) umožnit uzavírání pracovních smluv mimo Zákoník práce.”
Opět nevidím důvod, proč by toto nemělo být umožněno. Trh práce by měl být založen na nabídce a poptávce, jako každý jiný (zdravý) trh. Pokud by zaměstnavatel nabídl podmínky, které sice neodpovídají Zákoníku, ale jsou pro někoho akceptovatelné, nechť se takový člověk nechá zaměstnat podle libovolných podmínek. Nejsme přeci malé děti, aby nás musel na každém kroku stát vodit za ručičku.
Svobodní tento nápad navíc podkládají praktickou zkušeností: “Svobodná pracovní smlouva podepsaná mimo zákoník práce by tak mohla např. obsahovat po vzoru Ostrova Man výpovědní lhůtu závislou na délce zaměstnání. Na Manu mají výpovědní lhůtu v délce 1 týden za každý rok práce u daného zaměstnavatele, maximálně však 3 měsíce při výpovědi ze strany zaměstnavatele a max. 1 měsíc při výpovědi ze strany zaměstnance. Zaměstnavatelé se proto nezdráhají přijímat nové zaměstnance nebo nejsou v pokušení uzavírat smlouvy na dobu určitou nebo jim ukončovat a obnovovat pracovní poměr s uplynutím zkušební doby a uvádět tak své zaměstnance do zbytečné nejistoty. I díky tomu mají na Ostrovu Man nezaměstnanost ve výši pouhého 0,5%.”
0 komentářů