20 důvodů proč je Twitter lepší než Facebook

Mých dvacet argumentů, proč nepoužívám Facebook a čím mi vyhovuje Twitter.

V únoru se mi podařilo vytvořit takový menší flamewar článkem Proč jsem nebyl, nejsem a nebudu na Facebooku. O to větší pak bylo překvapení některých lidí z mého okolí, když jsem se v jiném článku stručně zmínil, že jsem si založil účet na Twitteru. Mnoho uživatelů totiž považuje Facebook a Twitter za jedno a to samé, což není pravda. Ano, jsou to sociální sítě, ale tím jakékoli paralely končí. Rozhodl jsem se tedy sepsat své důvody, proč jsem raději zvolil Twitter a ne Facebook.

1. Omezení na 140 znaků znamená, že nemusíte číst dalekosáhlé výblitky druhých. Prostor je zde omezený jen na vyřknutí nosné myšlenky bez omáčky. Sdělit něco smysluplného ve 140 znacích, aby to mělo hlavu a patu, dá prostě práci a většinou znamená i trošku toho přemýšlení Samozřejmě není problém vložit odkaz na obsáhlejší pojednání, ale zde už je jen na čtenáři, zda na něj klikne či nikoli.


2. Žádná přátelství – na Twitteru se nehraje na partičky kamarádů se společnými známými. Sami si vybíráte lidi, jež chcete sledovat a nikterak tím nedeklarujete, že jste s nimi v jakémkoli blízkém vztahu. V tom vidím další výhodu: seznam vašich kontaktů nelze zneužít proti vám, protože může jít o lidi, jež vás ani osobně neznají (z mnou sledovaných 27 osob znám z reálu jen jednoho).


3. Žádné sociální vazby – na Twitteru neřešíte, zda se váš vzdálený známý či kolega z práce neurazí, když si ho nepřidáte mezi kamarády. Nemusíte nikomu vysvětlovat, proč tamtoho akceptujete a jeho ne. Na Twitteru prostě nic takového neexistuje. Stejně tak nemusíte vysvětlovat, že jste svou “suprovou kámošku” vyhodili z přátel, protože na zeď psala samé nesmysly a vás nezajímá, jakou měla ráno stolici.


4. Hledání starých známých – je opět dominantou a častým argumentem příznivců Facebooku. Mně osobně nikdo z minulosti nechybí. S lidmi, kteří mi seděli před několika lety, jsem (mám-li si s nimi co říci) v kontaktu dodnes. Když jsem si vzpomněl na své dva spolužáky z gymnázia, našel jsem je na Internetu, kontaktoval je a sešli jsme se. Opravdu ale nepotřebuji, aby mě kontaktovali spolužáci ze základní školy, s nimiž jsem se už tehdy neměl o čem bavit.


5. Množství kontaktů – nepotřebuji sledovat desítky či stovky něčích životů. Stačí mi pár jedinců, jež jsem si vybral jako své opravdové kamarády. I tak je to poměrně časově náročné :). Pravda, možná je to dané tím, že jsem introvert (ovšem jak vidíte: s exhibičními sklony :-D).


6. Nutnost reakce – na Facebooku musíte reagovat – ať už schvalovat či zamítat přátelství, nebo odpovídat na vzkazy (např. požadavky typu “Nemáš materiály k tomu a tomu?” “Neporadil bys mi s počítačem?”). To je přesně to, co nechci: aby mě někdo s čímkoli otravoval v mém volném čase :). Chápu, že z druhé strany to může být výhodné, nicméně patřím mezi ty, jež si raději poradí sami.


7. Sledujte, koho chcete – abyste mohli na Facebooku sledovat něčí život (vzkazy, fotky, …), musí vás tato osoba přijmout mezi své přátele. Osobně dosti pochybuji, že by tak učinil například Arthur Dent, Radek Hulán, Patrick Zandl či Daniel Dočekal – z reálu mě ani jeden z nich nezná a nemají tedy jediný důvod, aby schválili můj požadavek. Na Twitteru se prostě přidáte mezi “sledující” a můžete číst myšlenky toho či onoho člověka.


8. Zajímavý informační koktejl – Twitter budete mít takový, jaké lidi budete sledovat (opět i díky tomu, že si nemusíte přidávat někoho jen proto, že se s ním znáte). Já sám jsem si přidal pouze lidi, jejichž názory mě nějakým způsobem zajímají, případně kterých si vážím a proto je můj Twitter kanál nepřetržitým proudem zajímavých myšlenek a odkazů. Leckdy se tak dostanu ke zdrojům, jež bych (i přesto, že sleduji přes 200 RSS) třeba minul a přitom se jedná o přínosné čtení. Ostatně zrovna tento týden se objevil článek Twitter pripomína viac spravodajstvo než sociálnu sieť.


9. Přirozená selekce – motivací pro většinu Twitterových pisálků je to, aby je někdo četl (na FB vás budou číst všichni vaši známí – odpadá tedy tato forma selekce). Je celkem logické, že nejčtenější jsou buď nejzajímavější informační zdroje, nebo lidé se zajímavými názory a postřehy.


10. Inteligence – intelekt svých kolegů z práce, kteří se na FB budou zcela jistě vnucovat mezi vaše přátele, jednoduše neovlivníte. Tím pádem riskujete zeď zaflákanou zbytečnostmi o tom, jak se kde kdo opil a co následně prováděl. Twitter je čistě vaší volbou a například já si zvolil do sledování jen ty lidi, jež považuji za inteligentní a pro mne nějakým způsobem přínosné.


11. Žádné fotografie – často slýchávám od “Facebookářů,” jak je naštval kamarád či kamarádka, která je označil/a na fotce, kde vypadají mírně řečeno špatně či nevhodně. Takovou fotku pak mohou vidět i jejich internetoví známí. Twitter si s fotkami nehraje – žádné “označím někoho v trapné situaci” zde není. Tím odpadají důvody k rozčilování a roztržkám. Stejně tak nepotřebuji, aby si kdokoli prohlížel, nebo nedejbože komentoval moje soukromé fotografie.


12. Žádné skupiny – na Twitteru neexistuje sdružování do skupin, jež v případě českých uživatelů většinou znamenají “koukejte, jak jsem hloupý, když si myslím, že dostanu zadarmo iPhone jen proto, že jsem v této skupině.” Ač jsou podvodné skupiny na FB takřka fenoménem a jejich jména jsou všeobecně známá, stále v nich setrvávají desetitisíce doufajících hlupáků. Ani u nepodvodných skupin nevidím smysl: proč bych se měl zařazovat do stáda jen proto, že mám v jedné otázce podobný názor. To je nějaká forma duševní onanie vědět, že stejný názor má 123987 dalších lidí?


13. Žádné hry – Farm Ville a další flashové hry, jejichž výsledky tapetují někteří uživatelé zdi ostatních, také Twitter nezná. Nikdo nikoho neotravuje stylem “poslal jsem Ti krávu, pojď se stát dalším závislákem a otrokem hry na zemědělce.”


14. Žádné nesmysly – na Twitteru vám nikdo nepošle růži, polibek, šálek kávy, obejmutí, srdíčko, či jakýkoli jiný nesmysl, který někde vyštrachal. Díkybohu za to! Podobné posílání čehokoli komukoli je dětinské a zkratkovité, neřku-li primitivní. Mnohem více ocením, když mi někdo například osobně napíše, že mě má rád.


15. Žádný spam – asi nikde jinde nenajdete tolik spamu, jako na Facebooku. Cokoli, co někomu připadá vtipné, mají mnozí potřebu prezentovat ostatním. Dříve tato forma obtěžování fungovala cestou elektronické pošty, nyní je ideální platformou Facebook. Bohužel: video, v němž kočka narazí do zrcadla, mě už na druhý pokus nepobaví. Přesto si skoro každý myslí, jak originální věc vám posílá (resp. v případě FB prezentuje).


16. Nemusíte s nikým komunikovat – zatímco přátelům těžko vysvětlíte, proč jste jim neodpověděli na vzkaz, na Twitteru se na takovou komunikaci nehraje. Můžete sice reagovat, ale kromě soukromých účtů se nejedná o vzájemnou komunikaci, vyvolanou povětšinou nudou či potřebou pozornosti druhých.


17. Žádná drbárna – na Twitteru se nedozvím s kým aktuálně chodí moje kolegyně, což je dobře, protože mě to jednoduše nezajímá. Když se chci někoho zeptat, jak se má a co je u něj nového, dělám to intimnější cestou – e-mailem. Když mě to nezajímá, jednoduše se nezeptám. Nemám potřebu sdílet své zážitky se všemi, včetně spolužáků a kolegů, stejně jako nemám zájem o jejich “úžasné zážitky.”


18. Plánování událostí – v tomto směru má opravdu navrch Facebook. Pokud chcete uspořádat párty, nebo pozvat známé na oslavu svých narozenin, pak je FB patrně tou nejlepší a nejrychlejší cestou. Pro mne osobně to ale nemá smysl – žádné hromadné akce nepořádám, s přáteli se scházím jednotlivě, abych si stihl s každým co možná nejvíce a nejosobněji popovídat. Neriskuji tak, že se mi na jednom místě sejdou lidé, kteří se nemají rádi, nebo kteří si vzájemně nemají co říci.


19. Žádné fanouškovství – opravdu nemám potřebu kdekoli zveřejňovat, že jsem fanouškem té či oné firmy nebo webu. Pokud mi nějaká firma či web jsou sympatické, zmíním se o nich na blogu. Z druhé strany mě ale příliš nezajímá, jaké firmě fandí mí přátelé – je to totiž jejich věc.


20. Twitter si neoblíbili teenageři – říká článek Jana Handla na Lupě. Já jen dodávám: díkybohu.

Jsem tedy na Twitteru, mám k tomu dobré důvody, stejně jako mám důvody, proč nejsem (a nebudu) na Facebooku i když je tam už skoro čtvrtina národa. Kdyby se chtěl někdo podívat na můj Twitter kanál, tak prosím :).