Rozhodla jsem se, že vám budu vyprávět další kuriózní zážitek na téma absurdnost výběrových řízení v ČR. V dnešních dnech odpovídám prakticky na všechny inzeráty, u kterých splňuji zadané požadavky, neboť tak zvyšuji svou šanci získat zaměstnání. Jednoho večera jsem seděla u počítače a opět rozesílala svůj životopis, když jsem narazila na inzerát jedné společnosti, která se zabývá prodejem plyšových hraček. Jednalo se o pozici Asistentka/skladnice, ale řekla jsem si: “Proč to nezkusit?” V první řadě mě zaujalo pracovní prostředí – konečně bych nemusela snášet nálady svých nadřízených, kteří se chovali, jako kdyby měli “své dny”, věčně nestíhajících termíny a neustále se za něčím ženoucích, jak tomu bývá třeba v advokátních kancelářích. Nepředpokládala jsem, že by plyšové hračky ve skladu ožily a pronásledovaly mě jako ve filmu Noc v muzeu :-), takže odpovědí na tento inzerát jsem byla o krok blíž splnění si přání – pracovat konečně v klidném pracovním prostředí. Za další výhodu jsem považovala fakt, že se jednalo o práci tři dny ve skladu a dva v kanceláři, neboť jsem opravdu ráda, když nemusím celý den sedět na kancelářské židli.
Inzerát na mne působil příjemně. Požadavky na znalost administrativy, základů účetnictví a ochota vybalovat a balit krabice a nálepkovat zboží, na mne dělaly dojem, že je společnost opravdu nenáročná při výběru budoucích zaměstnanců.
Další den mi zavolal manažer z této firmy a provedl se mnou výběrové řízení po telefonu. Protože byla na obou stranách spokojenost, dohodli jsme si na následující den osobní pohovor. Ten probíhal s ním a paní jednatelkou – jeho přítelkyní. Nejdříve jsem musela zodpovědět takřka stejné otázky, jako předchozí den při telefonickém pohovoru, následně mě mladík zavedl do skladu. Zde jsem byla otázána, zdali netrpím závratěmi při práci ve výškách. To mě překvapilo – v inzerátu o něčem takovém nebyla ani zmínka. Manažerům zřejmě připadalo vtipné nechat si tak podstatnou informaci pro sebe, aby se pak při výběrových řízeních mohli bavit pohledem na jednotlivé kandidáty.
Na štafle lezu velice nerada, ale usoudila jsem, že by to nemusel být takový problém. Následně nato jsem “vyfasovala” štafle, které měly jednu ze 4 nožiček odhadem o 2 cm kratší, k čemuž je nutné připočítat již tak nerovnou podlahu. Jak kuriózní – slečny na nestabilních štaflích, které se pokoušejí dát obří krabici, držící vysoko nad hlavou, na regál až u stropu. Určitě žádná z nich nepočítala s touto částí pohovoru a tak některé přišly i v sukni. Pro manažera to jistě leckdy byla zajímavá podívaná. V ten moment zapracovala moje představivost a onoho manažírka jsem si představila, jak pod ním ty štafle spadly a on se z posledních sil drží rukama horního regálu, mrská nohama a volá o pomoc. Asi se ve mně začínají probouzet pomstychtivé sklony, o kterých jsem dosud nevěděla. 🙂
Vrcholem celého pohovoru ovšem bylo, když jsem byla zavedena zpět do kanceláře, abych zpracovala tabulky v Excelu a udělala – jak mi bylo sděleno – kratičký test. Excel byl v pohodě, akorát jsem při práci u počítače v rozehřáté místnosti postrádala alespoň kapku vody – další společnost, která neměla ani elementární slušnost nabídnout hostu něco k pití. Nepředpokládala jsem, že to je důsledkem finanční krize a tak se pomalu ale jistě začala měnit má ochota pracovat s těmito lidmi. Zcela se vytratila v momentě, kdy jsem obdržela papír plný odborných otázek týkajících se účetnictví, včetně účtování (v inzerátu bylo uvedeno ZÁKLADY účetnictví) a otázek jako: “V čem vyniká Roman Šebrle? Jaká je přesná rozloha ČR? Jaký je typický slovanský strom?” Dále zde byly otázky z astronomie, politiky,…. Měla jsem chuť se zeptat, jak tyto znalosti využiji ve skladu hraček, kde nebudu ani v kontaktu s klienty. Možná se jednalo o nějaký skrytý průzkum znalostí mezi obyvateli ČR, nebo jen o další bod “zábavného” výběrového řízení. Z pohovoru jsem odcházela otrávená a náladu mi vylepšilo až když jsem se otázala několika svých známých včetně vysokoškoláků, které z otázek v testu by dokázali zodpovědět. Většina z nich si poradila v průměru se stejným množstvím otázek jako já. Jak ovšem dopadly jiné kandidátky, které tento “výzkum” nezvládly? Předpokládám, že jim to srazilo sebevědomí a vzalo chuť se zúčastňovat dalších pohovorů. Kdybych nemusela, tak už také na žádné takové pohovory nechodím. Nezbývá mi než konstatovat, že na dnešních pohovorech dělají z lidí akorát šašky, a to je ještě slušný výraz….
0 komentářů