Proč jsem nebyl, nejsem a nebudu na Facebooku

Na Facebooku jsou prý už dva miliony Čechů. Já tam nejsem, ani nechci být. Jsem out, nebo k tomu mám své důvody?

Přiznám se, že jsem nikdy neměl v oblibě tzv. “sociální sítě.” Neměl jsem profil na Libimseti (asi proto, že mě nezajímalo, zda a jak moc se někomu líbím), na “Lidech,” ani nikde jinde. Patrně tedy nepřekvapím skutečností, že nejsem ani na Facebooku. Tento projekt mi totiž nenabízí nic, bez čeho bych se neobešel.

V první řadě je to, jak před časem kdosi napsal, “jeden velký spam.” Zatímco dříve se nejrůznější “vtípky” posílaly mailem, dnes se na ně lidé upozorňuji “na zdi.” Bez toho se obejdu – beztak polovinu vtípků znám a druhá polovina nestojí za nic. Facebooková “zeď” je pro mne výkvětem balastu. Opravdu nepotřebuji vědět, že někdo z mých přátel šel včera večer pařit, večeřet, čůrat, zvracet …. Stejně tak se obejdu bez informace, že si moje kamarádka koupila krávu. Tedy ne skutečnou krávu, ale virtuální v nějaké flashové hře. Podobně, jako já neobtěžuji své přátele s tím, že jsem včera zajel berlínskou linku U7 ve hře World of Subway za 55%, nemám zájem, aby oni otravovali s podobnými hloupostmi mne.

Je pravdou, že podobně “komunikačně uzavřený” jsem i v reálném životě. Například mobilní telefon mám proto, abych mohl v případě potřeby kontaktovat manželku, nebo aby – když něco potřebuje – mohla zavolat ona mně. Málokdo přitom chápe, že se mi nedovolá, protože telefon buď nemám u sebe, nebo proto, že díky inteligentním profilům nevyzvání. Dovolat se mi dá prakticky jen během pracovní doby (i tak ale většinu hovorů nepřijmu). Po 16. hodině se telefon automaticky přepne do režimu, kdy zvonění ohlašuje pouze volání od rodiny a několika mála vybraných přátel. Večer se pak tento okruh zužuje dalším profilem, který platí i po většinu víkendu. Vím, že je pro mnoho lidí pohodlné zvednout telefon a zeptat se – mohou tak učinit kdykoli a kdekoli. Příjemce ale takovou možnost rozhodnutí nemá a to je věc, která mi vadí a proto jsem ji vyřešil již zmíněnými profily.

Úplně stejně nepotřebuji, aby kdokoli věděl, že jsem online na Facebooku či kdekoli jinde. Mně osobně taková informace k ničemu není, kdežto kdokoli jiný ji může použít k tomu, aby mě kontaktoval v době, kdy o to třeba nemám zájem. Preferuji jiné formy komunikace – takové, kde příjemce může sám rozhodnout, kdy na danou informaci či kontakt zareaguje. Vedu například poměrně rozsáhlou e-mailovou komunikaci s několika přáteli, naše maily dosahují poměrně slušných délek a dozvím se více, než z jednoduchého statusu. Hlavní výhodu spatřuji v tom, že mohu reagovat v okamžiku, kdy na to mám čas a náladu.

Nechápu ani jednu z hlavních myšlenek Facebooku – totiž mít přehled v tom, jak se kdo má a co dělá ve kterémkoli momentě. Když to chci vědět, otáži se třeba mailem. Zpravidla dostanu jako odpověď ucelený souhrn těch nejdůležitějších událostí v životě odesílatele. Přehled tedy mám, nicméně je očištěný od balastu typu “právě jsem na hodině matematiky a hrozně se nudím,” což je pro mne (ještě když to čtu několik hodin poté) zcela zbytečná a nezajímavá informace.

Hlavní věc, kvůli které Facebook tvrdošíjně odmítám, je ztráta času. Nemám teď na mysli vychytralé hry, požadující přihlášení v daných intervalech, jimž se někteří uživatelé stali otroky (což je mimochodem další věc, kterou odmítám). Mám spíše na mysli ty promarněné minuty či desítky minut, které jsou uživatelé ochotni obětovat sledováním ostatních a psaním pro ně aktuálních informací. Jistě není náhodou, že tento server získal oblibu především u nejrůznějších asistentek a sekretářek, jež se polovinu pracovní doby nudí a tak zabíjejí čas na podobných stránkách. Já mám samozřejmě také části pracovního dne, kdy nejsem vytížen na 100%. Místo nesmyslného kvákání ale raději tento čas věnuji sledování aktuálního dění. Kdyby toto dělal každý, nemohlo by se stát, že se v naší zemi budou přetahovat o moc dvě strany, jež ji zadlužily ve všech svých vládních obdobích. Chápu ale, s ohledem na Gaussovu křivku aplikovanou na zastoupení intelektu v populaci, že většině lidí může připadat jako smysluplnější plácání o ničem a vrcholem jejich přehledu jsou Televizní noviny na Nově.

Jistou míru imbecility také spatřuji v zasílání všeho možného i nemožného “všem z adresáře.” Je jedno, zda se jedná o kus dobytka (kresleného), který má za účel získat další závisláky na flashové hře, nebo nejrůznější “srdíčka,” využívaná patrně sociálně narušenými jedinci, kteří neumí “na férovku” napsat či říci “mám Tě rád/a.” Proč by mě mělo zajímat, že si někdo včera vyplnil test “Jak znám filmové hlášky?” Také si občas tu a tam zkusím nějaký test a nikomu to necpu. Koho – kromě dotyčných – to zajímá? Opravdu existují lidé, kteří se v reále baví o takových nesmyslech, jako co jim vyšlo v testu z nějakého časopisu? Možná skutečně tací jsou mezi námi. Pak je mi jich líto a jsem rád, že je neznám a nemusím s nimi komunikovat.

Hlavní nebezpečí Facebooku ale spatřuji ve věci, která je přitom u tohoto projektu klíčová: každý, koho jste přijali jako kamaráda, se může podívat na vaše další přátele. Za předpokladu, že si mezi své přátele přidáváte opravdu jen lidi, které znáte, můžete být docela v klidu. Platí to ale jen do momentu, kdy někoho z nich naštvete (a to se může stát, ne že ne 🙂 ). Pokud vám to takový naštvaný ex-kamarád bude chtít řádně osladit, pak nejlepším cílem nejste vy, ale právě vaši kamarádi. Mluvím v tomto z vlastní zkušenosti, díky které jsem poznal, o kolik mohou být ženy podlejší než muži. Rozhádal jsem se před léty s jednou kamarádkou, která toho času byla v kontaktu s další, pro mne tou dobou velmi důležitou osobou. Výsledkem naší pře nebyla jen výměna názorů, ale i osobní útok, vedený právě skrze onu důležitou osobu. Jen díky tomu, že ona dotyčná si předtím opakovaně ověřila, že mi může věřit, se té podlé nepodařilo narušit naše přátelství. V případě “vzdálenějších přátel” by měla výrazně vyšší šanci na úspěch. Zveřejněním svých “důležitých lidí” tedy dáváte každému, kdo se k takovému seznamu dostane, poměrně značnou šanci na provedení zákeřného útoku, jež se vás v konečném důsledku může dotknout více, než kdyby bylo útočeno přímo na vás. Toto ostatně může potvrdit celá řada těch, kterým se zhrzený partner po rozchodu odvděčil pomluvami u společných kamarádů. V tom lepším případě to končívá sáhodlouhým vysvětlováním a obhajováním se, v tom horším pak dotyční skončili nejen jako “single,” ale ztratili i přátelství.

Náhodou zrovna tento týden jsem zaznamenal článek, upozorňující na nebezpečí sociálních sítí. Zajímavým neshledávám ani tak to, že nějakým pubertálním pipinkám kdosi ukradl fotografie intimního charakteru, které měly pod heslem. Mnohem zajímavější je, jak se díky podobným aktivitám na Internetu dá vypátrat kompletní reálná identita. Autor toto ukazuje na konkrétních příkladech a korunku tomu celému nasazuje čtenář, který v diskuzi na oplátku zapátral po identitě autora a dostal se až k adrese a fotografii domu, v němž žije. Samozřejmě nic proti, pokud takové informace člověk zveřejní dobrovolně. Kdo se ale pohybuje na hraně, ten by si měl v této zemi dávat pozor – proto například prakticky není šance dohledat, kdo je D-Fens. U nás jsme zatím narazili maximálně na pubertální výhrůžky typu “udělám antiblog a budu vás sledovat,” které dotyčný pubescent nakonec ani nerealizoval patrně proto, že si uvědomil, že tak velké publikum, jaké měl u nás, by sháněl jen velice obtížně. Přesto si ale myslím, že není důvod dávat příležitost třebas právě tím, že zveřejním seznam pro mne důležitých lidí. Takovou věc považuji za čistě soukromou a nikomu do ní nic není.

Další důvod, proč pro sebe Facebook neshledávám zajímavým, je vysoké procento idiocie. Toto své tvrzení podkládám vznikem podvodných skupin, do kterých se opakovaně přihlašují stovky tisíc uživatelů. I úplným blbcům musí být jasné, že se jedná o podvod, přesto se vždy najde dost těch, kteří naletí a doufají, že jim za jedno kliknutí někdo dá zdarma iPhone, notebook, nebo SMSky. Nepoloží si přitom ani tak základní otázku, jako “proč by to kdo dělal?” Mám ve zvyku si své přátele vybírat (kromě jiného) i podle inteligence, abych si s nimi rozuměl nejen po deseti pivech, ale třebas i ve střízlivosti v mailové korespondenci. Server, kde se schází tak vysoké procento idiotů, jednoduše nemůže být vhodným prostředím pro mé potřeby. Jak jsem již zmiňoval v jedněch Týdnovinách: chápal jsem, když lidé v minulosti skákali na nesmysly typu “pošli tento mail všem lidem ze svého adresáře a za každého příjemce dostaneš od Microsoftu X centů.” To byly doby, kdy Internet začínal a mnozí neměli přehled o tom, jak vlastně funguje a zda Microsoft může sledovat, kolika lidem zprávu rozeslali. Předchůdcem tohoto spamu jsou řetězové dopisy, kdy lidé otupělí režimem nemohli tušit, že za hranicemi již podobné podvody proběhly a skočily vždy stejně, takže ochotně posílali v obálce dvacetikoruny a čekali, jak se jim vrátí tisíce. Dnes se ale informatika učí i na základních školách a Internet je věcí natolik běžnou, že bych očekával od uživatelů alespoň elementární znalosti. Možná by nebylo marné, podobně jako v případě řízení auta, poskytovat Internet pouze těm, kteří složí teoretické zkoušky.

Abych tedy shrnul své hlavní důvody, proč nejsem a nebudu na Facebooku:

• Nepotřebuji, aby kdokoli měl přehled o mých přátelích.


• Nepotřebuji zabíjet čas – umím si najít lepší způsoby.


• Nepotřebuji vědět, kdo má dneska rýmu, kdo šel včera na diskotéku, ani kdo šel předevčírem dopoledne na cigáro, případně jak se komu daří ve Farmville.


• Vadí mi hromadné zasílání jakýchkoli nesmyslů “všem z adresáře.” Nezajímají mě. Zajímá mě jen to, co chce člověk X říci jmenovitě mně.


• Nechci sledovat život svých přátel 24 hodin denně. Místo několika výkřiků ocením mail s podrobnějším a důležitějšími informacemi z jejich života.


• Nemám potřebu prohlížet si fotografie kohokoli kdekoli, tuplem když se většinou jedná o snímky na téma “takhle jsme se včera suprově vožrali.”


• Stejně tak nemám potřebu ukazovat své fotografie a kdo je chce vidět, tomu je předám buď na CD, nebo nasdílím přes Dropbox či Operu Unite.


• Už vůbec nepotřebuji, aby kdokoli věděl, zda jsem či nejsem online. Upřednostňuji formy konverzace, kde záleží na té které straně, kdy bude chtít komunikovat.

A teď mi zkuste říci: existuje nějaký důvod, který by “přebil” výše uvedené, proč bych měl být na Facebooku?