Dovolím si reagovat na článek posledních Týdnovin Blogu ZaRohem z roku 2009, vzdor mému předsevzetí, že již přestanu přispívat do odpadních košů cenzury. Pro jednou budiž, takže k článku samotnému. Autor v článku uvádí:
Dvě třetiny lidí by si prý přály tzv. “progresivní zdanění,” kdy by ti s vyššími příjmy odváděli státu větší procento své mzdy. Na jednu stranu je to pochopitelné – většina obyvatel této země je pod mzdovým průměrem a “progresivní daň” by se jich tudíž nedotkla. Stejně tak to ale ukazuje celkem jasný obrázek o lidech v Česku, žijících v představě, že “ti bohatí” beztak ke svým platům přišli bezdůvodně a je tedy nutné – nejlépe v rámci jakési pochybné spravedlnosti a rovnosti – jim ty platy “zkrouhnout.” Úspěch je v této republice něčím, co se prostě neodpouští.
První věta předloženého odstavce popisuje skutečnost. Zbývající věty, přestože se též tváří jako skutečnost, jsou již jen pouhými fabulacemi. Patřím mezi zmíněné dvě třetiny přející si progresivní daň. A sice z toho důvodu, že chci žít v sociálním a solidárním státě. Přeji si, aby naše republika náležela k vyspělým státům, nikoli ke státům náležícím mezi bezohledné, zaostalé a ty méně vyspělé. Tedy ke státům charakterizovaným, mimo jiné i rovnou daní. A není to o tom, že by se mých příjmů progresivní daň nedotkla. Dotkla by se. A možná více než řady jiných, kteří z pojmu progresivní daň dostávají osypky. Troufám si tvrdit, že zdaleka nejsem jediný, komu by se snížil příjem a kdo náleží mezi ony dvě třetiny preferující zavedení progresivní daně. Postoj k progresivní dani, jasný obrázek o lidech v Česku, rozhodně nedává. Dává pouze obrázek o jisté chamtivosti odpůrců. Nevím, kolik lidí v Česku žije v představě, že „ti bohatí“ beztak ke svým platům (respektive příjmům“) přišli bezdůvodně. Všechno má svůj důvod a příčinu, včetně bohatství získaného prostřednictvím kuponové privatizace, bohatství získaného zásluhou nespočtu machinací a podvodů, krachů, zásluhou okradení a okrádání jiných a zásluhou zneužití a zneužívání lidských slabostí. (Jen střípek namátkou, Kožený, Pitr, Berkův gang). Nespočet majetkových afér rozhodně nedává důvod k představě, že by ti bohatí získali své platy, lépe řečeno příjmy a majetky, nějak bezdůvodně. Vedle toho pak stojí i míra, poměr, úměrnost. Například poměr mezi platem premiéra, manažera celého státu a mezi mnohonásobně vyšším platem manažera středně velkého či většího podniku. (Dalších příkladů – namátkou – příjmy nejlépe placených manekýnek – by se našlo nespočet).
To není o závisti, to je o úměrnosti a absurditách. A tvrzení o tom, jak se úspěch v této republice neodpouští? Možná by stálo zato, zeptat se Karla Gota, jak mu při jeho značné, všeobecné až masové oblibě lidé neodpouští úspěch. Nebo spíš, z kterých kruhů především se asi tak rekrutují ti jemu nepřející závistivci.
K pasáži o závisti jen okrajově. Závist není doménou dvou třetin lidí přejících si progresivní daň. Závist je vlastnost prostupující napříč politickým spektrem, stejně, jako napříč společenskými vrstvami. Zde všude existují lidé trpící tímto neduhem, který jim tolik ztrpčuje život. Závist je pojem, který moc nevnímám ani nechci vnímat, nicméně někdy na něj narazím a někdy mě přivede i do rozpaků. Co je to, když někomu přejeme úspěch z celého srdce a přitom mu tak trochu i jakoby závidíme, v dobrém, bez jakékoli zloby?
V článku, který na mne působí, jakoby nám chtěl sdělit, že vyspělé státy mají, na rozdíl od těch zaostalých, daně nemravné, čili progresivní, je v odstavci pátém uvedeno:
Netleskám tedy nadšeně tomu, že nějaká strana chce “zdanit bohaté.” Nežiji v iluzi, že všichni z těch “bohatých” dostávají peníze za nic, nebo že si jednoduše “nakradli.” Věřím, že mnozí z těch, jež jsou v očích “nás průměrných” nadstandardně placeni, jsou buď odborníci, kteří věnovali/věnují volný čas svému profesnímu zdokonalování či vzdělávání, nebo tráví prací více času, než ti, kteří po osmi hodinách odloží pracovní nástroj a bez ohledu na cokoli letí domu, aby nezmeškali svůj oblíbený seriál.
Rovněž bez iluzí věřím, že vedle těch “bohatých” co dostávají peníze za nic, vedle těch co si je jednoduše “nakradli”, existují nadstandardně placení odborníci, kteří věnují volný čas svému profesnímu zdokonalování či vzdělávání a tráví v práci (která bývá zároveň i jejich koníčkem) více času než ostatní. A vím i to, že někteří z nich, konkrétně ti co se s nimi i osobně znám, ti nemají čas ani chuť přemýšlet o progresivní, či rovné dani. To je jim egál již z toho důvodu, že jejich příjem jim umožňuje dopřát si co jim libo a po vlastním tryskáči, nebo vlastním ostrově, nijak nebaží. Konec konců, byly by to starosti navíc, starosti odvádějící je od jejich koníčka. Stejně jako přemýšlení o úbytku z jejich příjmů zásluhou progresivní daně, úbytku, který při výši jejich příjmů nijak nepocítí.
V šestém odstavci autor článku uvádí:
Samozřejmě si umím představit, že část oněch “vysokopříjmových vrstev” má peníze třeba z nelegálních zdrojů, nicméně není to moje starost a nic mi do toho není. Od toho tu máme policii, hospodářskou kriminálku a soudy. Sžírat se otázkou, jak někdo přišel ke svým penězům, je jen ztrátou času, který mohu strávit jinak – jistě i lépe, hodnotněji, produktivněji a zejména pozitivněji.
To jsou velice silná tvrzení a hodně mimo mísu. Pokud nesleduji s uvedenými tvrzeními související dění, kterého jsou hromadné sdělovací prostředky plné, pak bych se měl takových tvrzení vyvarovat a nedělat si ostudu. Ať již chceme nebo ne, to se nás týká a jsou to naše starosti, jenom si je zatím, zatím, nemusíme až tolik připouštět. Pokud alespoň okrajově sledujeme výše zmíněné problémy, pak sotva budeme tvrdit, že od toho tu máme policii, protože chtě nechtě se dozvídáme o podílení se policie například na činnosti skupiny Berky, o braní úplatků, o záhadně vyřešených kauzách (vzpomeňme nejasnosti v případu Kájínek). Sotva budeme tvrdit, že od toho tu máme soudy, při nespočtu prapodivných soudních rozhodnutí, nehledě na právnickou líhni z Plzně. Ano, sžírat se těmito otázkami, neřku-li otázkami jak někdo přišel ke svým penězům, smysl žádný nemá, s tím lze souhlasit. Možná by se dalo souhlasit i s tím, že úplně lhostejný by k tomu člověk být taky neměl.
A dostáváme se k odstavci poslednímu:
Netrestejme “bohaté” za jejich vyšší příjmy – i tak platí na odvodech více, než ti “průměrní.” Buďme rádi i za to, protože pokud by jako odpověď na progresivní daň přesunuli své podnikání nebo sebe sama do jiné země, dostala by státní pokladna v konečném důsledku méně peněz a tratili bychom všichni. Přestaňme už trestat úspěch a zkusme si přiznat, že mnozí z těch, kteří “mají více peněz,” přišli k těm penězům tak, že prostě obětovali více svého času profesnímu růstu, práci či podnikání. Pak se teprve můžete zamyslet nad tím, zda je důvod těmto lidem závidět.
Tvrzení, jak bychom tratili my všichni pro přesun podnikání nebo sebe sama do jiné země z důvodu odpovědi „nadprůměrných bohatců“ na progresivní daň z příjmu, je hodně úsměvné. Za tisíckrát v různých obměnách opakovaný blábol o trestu bohatých za jejich vysoké příjmy, v hezčí variantě o trestu za úspěch, by se snad nemusel stydět ani soudruh Göbls. Mimochodem – o rovnítku mezi pojmem úspěch a pojmem vysoké příjmy, které z článku čouhá jako sedlákovi sláma z bot, by se dalo vskutku s úspěchem pochybovat. Ono i to nadčlověčí – i tak platí na odvodech více, než ti “průměrní”, dost pokulhává. U části odvodů (sociální a zdravotní) je strop 80 000 Kč. Takže někteří „bohatí“ platí pouze ze čtvrtiny, jiní z poloviny, někteří i z desetiny měsíčního příjmu, zatím co ostatní podlidé, ti „průměrní“, co mají měsíční příjem do 80 000 Kč, ti platí z platu celého. A už je tu nespravedlnost jak Brno. Jak k tomu přijde člověk s 80 000 Kč, že odevzdává osmkrát vyšší částku, než člověk s příjmem 10 000 Kč? To je ale nespravedlnost! Pravda, takový člověk až tolik úspěšný není, ani neobětoval tolik svého času profesnímu růstu, práci či podnikání.
Závěrem polemiky o progresivní dani již jen tolik. Mnohé podnikatele netíží progresivní daň ani co by za nehet vlezlo. Tíží je nepoctivost v podnikatelském prostředí. A jeho charakter je dán právě tím, kolik „nadprůměrných upracovaných“ lidí zbohatlo zásluhou mezer v legislativě, aby pak obětovalo více svého času profesnímu růstu a práci na zrodu a tvorbě nového podnikatelského prostředí, prostředí úzce provázaného s částí policie a hospodářské kriminálky, s částí soudního aparátu včetně soudců a s částí zákonodárného sboru.
Luděk Prokop
7.1.2010
0 komentářů