Co by měl být nadstandard a co naopak standard ve zdravotnictví?
Hodně často se v poslední době hovoří o nadstandardní zdravotní péči. Tato slova jsme mohli slyšet jak od nejhoršího ministra zdravotnictví všech dob Julínka, tak i od jeho neméně nepovedené nástupkyně Filipiové, ale stejně tak se objevují v tezích současné ministryně Juráskové a stínového ministra Ratha. Osobně se mi termín “nadstandard” nelíbí, zejména pak jedná-li se o rozdělování způsobem “toto hradí pojišťovna a to lepší pacient ze své kapsy.”
Premisa první: jako zaměstnanec si platím zdravotní pojištění. Kromě toho přispívá do pokladny zdravotní pojišťovny i můj zaměstnavatel. Měsíčně se jedná o částky v řádu tisíců, přičemž sám čerpám jednou za čtvrt roku v řádech stokorun.
Kdyby existovaly individuální účty, pak bych byl jednoznačně v plusu. Tento způsob počítání ale nevidím jako šťastný, neb mám nějaké sociální cítění a přijde mi rozumné, že jsou za peníze, které sám nespotřebuji, léčeni například těžce nemocní pacienti. Můžete poukazovat na nevýhodnost tohoto způsobu, případně dokonce zajít tak daleko, že se budete ptát, proč by se “z vašich peněz” měl léčit někdo jiný. Uvědomte si ale jednu zásadní věc: do situace, vyžadující finančně náročnou zdravotní péči, se může dostat každý z nás. A nemusí jít jen o následky nezdravého životního stylu, nebo důsledek špatného životního prostředí – stačí jen, aby vás na přechodu sestřelil nepozorný řidič. Vzhledem k cenám ať už samotné práce, léků, nebo “náhradních součástek” by si i elementární léčbu mohl dovolit málokdo. Důkazem budiž příběhy těch, kteří museli vyhledat lékařskou pomoc při své zahraniční dovolené – v některých případech se tak stali dlužníky statisícových až milionových částek.
Premisa druhá: systém, kdy všichni odvádíme peníze do “jednoho pytle,” ze kterého pak čerpáme, není ve svém základu špatný, protože v jakémkoli okamžiku můžeme sami potřebovat drahou léčbu.
Samozřejmě jsou tu jisté nevýhody: například skutečnost, že určitou část odvodů doslova “prožerou” zdravotní pojišťovny. Často jsou při této příležitosti zmiňovány například paláce, ve kterých sídlí VZP. Řešení vidím ve státní regulaci, která by přesně definovala, jakou poměrnou částku z vybraných peněz může pojišťovna využít na režijní náklady a kolik musí nalít do systému zdravotnictví. Pojišťovny jsou sice soukromými subjekty, ale obchodují s komoditou, jejíž hodnota je nevyčíslitelná, tudíž nelze spoléhat na to, že stačí pouhá samoregulace a trh, v němž zvítězí ten, kdo nabízí více. Pacient se nemusí orientovat v nabídkách a jen těžko bude shánět informace o tom, která z pojišťoven je pro něj za dané situace nejvýhodnější.
Premisa třetí: Rozdělování zdravotní péče na standardní a nadstandardní zavání jakýmsi elitářstvím. Nelíbilo by se mi, kdyby o způsobu léčby měla rozhodovat finanční situace daného pacienta. Naopak: pacient by za všech okolností měl dostat to nejlepší, co je v dané situaci a jeho zdravotním stavu k dispozici, bez ohledu na cenu.
V jednom případě tak bude stačit jen základní způsob léčby, naopak v jiném bude nutné sáhnout po zákroku na špičkovém pracovišti. Například v případě důchodce může stačit kloubní náhrada s omezenou životností tj. “na dožití,” ale pacient s perspektivou několika desítek let života by vůbec neměl být stavěn před rozhodnutí, zda si připlatit si za kvalitní implantát, nebo si nechat voperovat méně kvalitní tzv. na pojišťovnu.”
Samozřejmě uznávám, že finanční situace v našem zdravotnictví není dobrá a vzhledem ke stárnoucí populaci se bude ještě zhoršovat. Je tedy nutné najít další zdroje, kterými by do systému mohly přitékat peníze. Těmi zdroji ale nejsou nesmyslné poplatky, nemající žádné logické zdůvodnění. Mohou jimi být poplatky za nezdravotnické služby, tedy například za jídlo, které ale pacient opravdu dostane a sní (nikoli, jak je tomu dnes, že se platí “za lůžko” a týká se to i pacientů v bezvědomí, neschopných rozhodovat o tom, co se s nimi bude dít).
Další cestou je nadstandard, ale opět nikoli zdravotnický. Jak jsem řekl výše: každému pacientovi by měla být poskytována zdravotní péče v maximální dostupné kvalitě. Pokud na to nejsou peníze, pak je nutné vydat se nejprve cestou úspor, kde jsou největší rezervy. Následně je možné uvažovat i o méně populárním kroku – třeba i o zvýšení zdravotního pojištění. Podmínkou tohoto kroku by ale byly jasné kvóty, definující kolik z vybraných peněz musí pojišťovna dát do zdravotnictví.
Placeným nadstandardem by mohly být služby, konkrétně například možnost samostatného pokoje, internetové přípojky a televize u lůžka, výběr jídla (včetně minutek) a další. I lékaři by mohli poskytovat přidané služby za poplatek, jako například zasílání receptů poštou, objednání na konkrétní čas (samozřejmě s nějakou zárukou a případným vrácením poplatku při zpoždění), či posílání pozvánek (SMSkou, poštou, mailem) na preventivní prohlídky, očkování a další. Za příplatek by mohlo být také sestavení individuálního zdravotního plánu, navržení jídelníčku podle stavu pacienta (a jeho vytištění), delší a podrobnější konzultace s lékařem, ze kterých by si pacient odnášel nějaké materiály s poučením, jak žít se svou diagnózou (mimo by ani nebyl například odkaz na literaturu, kterou si pacient může koupit apod.). Veliký potenciál vidím například v možnosti návštěv u pacienta – tedy pacient by si objednal lékaře, který by takovou službu nabízel, k sobě domů nebo do práce a zaplatil by za to například 500 Kč. Pro pana doktora jistě příjemný přivýdělek a věřím, že by se našlo mnoho těch, kteří by raději zaplatili, než aby museli sedět v čekárně.
Svého času se v jedné pražské nemocnici pod záštitou nynější ministryně Juráskové rozjížděl tzv. “program individuální péče.” Spočíval v tom, že pacient měl zajištěné přednostní přijetí na všech ambulancích, možnost objednání na konkrétní čas, případně ty méně pohyblivé a osoby se zhoršenou orientací doprovázela zdravotní sestra, starající se o vše, co by pacient mohl potřebovat. Nepamatuji si tehdejší sazby, ale vzpomínám si, že zájem byl celkem solidní, zejména pak ze strany firem, jež ji platily coby závodní péči pro své zaměstnance. Na oplátku za vložené finance měli jistotu, že zaměstnanec stráví v nemocnici jen nezbytně dlouhou dobu. Výhodou byla i koordinace péče, kdy lékař “individuální péče” na základě výsledků z ambulancí rozhodoval o dalším postupu a například rovnou objednával pacienta na další vyšetření, nebo zákrok. Toto je podle mého názoru příkladná ukázka, jak by mohl vypadat placený nadstandard, který by přinesl další finance do zdravotnického zařízení.
Rád tedy uvidím tuto možnost nadstandardní péče a ze zásady nesouhlasím s tím, aby se pod slovem “nadstandard” skrývala “lepší péče pro bohaté.”
Premisa čtvrtá, závěrečná: nadstandardem by ve zdravotnicví neměla být míněna “lepší léčba,” ale především služby, které zvyšují komfort pacienta a mohou pomoci zlepšit jeho životní styl v souladu s diagnózou.
0 komentářů