Volební program ČSSD? Děkuji, nechci!

Na iDnesu vytáhli část volebního programu ČSSD. Coby sympatizanta této strany, především pak některých jejích politiků, jsem se samozřejmě podíval, co by ČSSD chtěla nabídnout. Upřímně říkám: děkuji, ale tohle já nechci. Dovolíte-li, rozeberu jednotlivé části článku podrobněji.

“Socialisté jsou rozhodnuti zrušit superhrubou mzdu, kterou zavedla Topolánkova koalice.”

To není dobrý nápad. Superhrubou mzda považuji za vcelku dobrý krok, díky kterému zaměstnanec vidí, jakou částku platí jeho zaměstnavatel, kolik z toho “sežere” stát a kolik dostane “na ruku.” Je mi jasné, že předchozí systém, kdy některé odvody zaměstnavatele zůstávaly skryté a k jejich výši se dostal jen ten, kdo po tom pátral, byl z politického hlediska přijatelnější, protože občan neviděl, jak mnoho ze zaměstnavatelem vyplacené mzdy sežere zdravotní pojištění a daně. Superhrubá mzda tak zprůhlednila celý systém a každý díky tomu ví, kolik za něj zaměstnavatel skutečně zaplatil.

“ČSSD chce také skoncovat s pravidlem, že všichni zaměstnanci odvádějí státu na daních stejně velké procento ze své mzdy. Nejvíce zdaněni mají být lidé s příjmem nad 100 tisíc hrubého měsíčně, a to 38 procenty.”

Progresivní daň považuji za nerozum. V konečném důsledku trestá ty schopnější (budeme-li vycházet z premisy, že vyšší plat = schopnější zaměstnanec). Navíc 38% je opravdu nehorázně vysoké zatížení. Kromě toho, že je tento systém nespravedlivější, než stávající, může v konečném důsledku vést ke snížení výběrů do státní kasy. Je totiž takřka jisté, že ti, kterých by se toto zatížení dotklo, by našli cestičky k papírovému snížení mzdy a výběru zbytku peněz jinou cestou, nebo formou.

V předchozím zaměstnání jsem poměrně často překračoval hranici mezi vyšším a nižším zdaněním. Zejména v případě odměn nebylo výjimkou, že jejich významná část “zmizela v daních.” Tehdy mi to nevadilo – bral jsem to jako daň a projev solidarity s těmi, kteří nemohou vydělávat tolik. Dnes by mi, podle všeho, tyto přechody mezi daňovými pásmy nehrozily, přesto si myslím, že návrh ČSSD není dobrým nápadem.

Samozřejmě politika “obereme bohaté, protože si beztak nakradli/vydělali nepoctivě” je pro masy, zejména ty méně vzdělané a úspěšné, přitažlivá. Myslím, že právě na tuto strunu typické české závisti ČSSD tímto návrhem hraje.

“”V kombinaci se slevami na dani zaplatí lidé s příjmem pod 100 tisíc měsíčně vždy méně či stejně než dosud,” slibuje místopředseda ČSSD Bohuslav Sobotka.”

Přesně to, co říkám výše – lidí s příjmy pod 100 tisíc je ve společnosti většina a ti by na to mohli slyšet. Navíc mnoho z těch “bohatých” (zejména podnikatelé) stejně volí pravicové strany, takže ČSSD tímto slibem vysloveně míří do své cílové skupiny. Nezapomínejme ale na to, jaký je rozdíl mezi předvolebními sliby a povolební realitou – pokud by se ČSSD vrátila například k předchozímu systému zdanění, většina pracujících by na tom nejspíš prodělala.

“Daň firmám má podle ní (míněno ČSSD) být 21 až 24 procent, teď je to 19 procent.”

Tady budu ve shodě s ekonomy: zvyšovat daňové zatížení firem v době krize je prostě hloupost. Je to hloupost o to větší, když je za tímto plánem evidentně vidět snahu získat prostředky na další a další výdaje ze strany státu, které ČSSD plánuje. Již nyní firmy propouštějí a to včetně těch nejsilnějších, jako je Arcelor Mittal. Pokud jim stát přihodí další klacek pod nohy v podobě ještě vyšších odvodů, pak může ty, jež nyní balancují na hranici existence, definitivně položit a tím zvýšit již nyní rostoucí nezaměstnanost, snížit příjmy státní pokladny a naopak zvýšit výdaje na lidi bez práce.

“Zvýšení přídavků má podle místopředsedy ČSSD Zdeňka Škromacha vypadat tak, že nejvíce, až dvojnásobně více, by stát dával za první dítě, o něco méně za druhé, ale třetí či čtvrté by už nebonifikoval.”

V tomto nápadu vidím jedinou rozumnou věc – a sice, že by vyšší přídavky měli dostávat lidé jen za první a druhé dítě, což je evidentně namířeno proti etniku, jež z dávek na děti žije a dítě pro ně není potomek, nýbrž zdroj příjmů od státu.

Samozřejmě vidím nedobrou situaci rodin s dětmi – ostatně měl-li bych mluvit za nás, v aktuální situaci bychom si dítě nemohli dovolit (resp. mohli, ale jen za cenu významného omezení). Jsem ale přesvědčen, že rodiny s dětmi by měly být podporovány jinou cestou – ať už vyšší mateřskou, nebo státní bytovou politikou. Právě bydlení je jedním z nejčastějších problémů mladých lidí. Pokud chcete bydlet, nejspíše si budete muset vzít hypotéku a zadlužit se na 20, 25, nebo i více let. Pořizovat si pak za těchto okolností potomka, když by to znamenalo žít z jednoho platu, z něj živit tři krky a ještě k tomu platit hypotéku, to jistě není příliš motivačním prvkem k plození dětí. Pokud tedy stát chce podpořit rodiny s dětmi, měl by tak učinit jinými cestami, než bezhlavým honorováním za každé narozené dítě.

“Majetková přiznání”

Majetková přiznání měla být už dávno. Asi bych nespočítal, kolikrát nám je politici před různými volbami slibovali. Blíží se další volby a tolikrát opakovaný slib je tu zase. Divil bych se, kdyby na tohle ještě někdo slyšel….

I kdyby to nakrásně vyšlo, tak představa, že by nějaký “budoucí Standa Gross” podal na papíře věrohodné údaje o tom, kde vzal tolik milionů, které si podle všeho nemohl vydělat “normální prací,” je leda tak pohádkou pro malé děti.

“Rodiny by si podle návrhu ČSSD samy rozhodovaly, kdy do sedmi let věku dítěte chtějí s ním být celkem čtyři roky doma. Přitom by se museli rodiče prostřídat – pokud by s dítětem byla tři roky matka, čtvrtý rok by to už musel být otec.”

Absolutně nevidím důvod, proč by měl stát určovat, který z rodičů bude na mateřské! Toto by mělo být zcela v jejich kompetenci. Jen minimum párů se může pochlubit alespoň rámcově vyrovnanými platy – zpravidla vždy jeden (obvykle muž) vydělává více, než druhý. Je celkem logické, že by na mateřské měl být ten, jehož výpadek příjmů bude pro rodinu méně citelný. Samozřejmě si oba mohou našetřit a teprve pak pořídit potomka, leč i v takovém případě bych nechal rozhodnutí na rodičích.

“ČSSD v programu navrhuje, aby lidé, kteří onemocní, dostávali peníze i v prvních třech dnech, což zrušila Topolánkova vláda.”

V tomto s ČSSD souhlasím. Nevidím důvod, proč by neměly být propláceny první tři dny nemocenské, když občan platí zdravotní pojištění vždy celý měsíc, bez nějakých “daňově volných dnů.” Již před tímto “vynálezem” mnoho lidí chodilo do práce “nachcípaných,” protože nemocenská bývala nižší, než běžný plat a případný výpadek příjmů mohl přinést nepříjemnosti. Po zavedení třídenního neplaceného marodění těchto pracujících-nemocných ještě přibylo. Kromě toho, že i přechození obyčejné chřipky může mít dříve či později fatální následky na celý organismus (a následná léčba znamená leckdy vysoké náklady ze zdravotního pojištění), je pobyt v pracovním kolektivu podhoubím pro další šíření nemoci. Navíc poslanci mají nemoc placenou v plné výši po celou dobu a já nevidím důvod, proč by na tom jejich voliči měli být jinak.

Komentář pana Štěpánka ze společnosti Isolit-Bravo, který řekl, že “Nemocenská je ostudně zneužívána. Připlatit v prvních třech dnech, to povede jen k dalšímu zkažení lidí,” považuji za bytostně nemístný. Takže nemocenská podle něj kazí lidi? A že je nekazila nějakých šedesát, dost možná i více let?! Tohle je typická Topolánkovská rétorika, podle které jsou všichni – samozřejmě kromě elity národa v podobě pánů poslanců – bandou simulantů.

“minimální garantované výživné či minimální garantovaný důchod ve výši 1,2násobku životního minima.”

Minimální garantované výživné není špatným nápadem. Případů, kdy otec platí na dítě jen tolik, že to stačí sotva na svačiny do školy, je stále více. Přitom náklady na obživu dítěte stoupají a není možné je nechávat jen na jednom z rodičů. Ostatně u zplození obvykle bývají dva, tak by také měli nést případné následky.

Na důchody názor nemám, nicméně myslím si, že by měly lépe kopírovat vývoj cen na trhu. Za samozřejmost bych tedy považoval jejich pravidelnou valorizaci. Ta by měla probíhat na základě statisticky vypočtené inflace, počítané ze spotřebního koše “průměrného důchodce,” kde by byly zahrnuty položky jako je bydlení, potraviny, léky, hromadná doprava a další, ale nikoli ceny lokomotiv a další, jež inflaci snižují, ale s reálnou spotřebou obyčejných lidí nemají nic společného.

Na základě výše uvedených nesouhlasných stanovisek s většinou návrhů docházím k závěru, že ČSSD nebude tou stranou, které dám v nadcházejících volbách hlas. O to více teď budu přemýšlet, která bude “tou vyvolenou.” Zatím nejžhavějšími kandidáty jsou KSČM a Národní strana. Pokud znáte stranu, jež by mohla vyhovovat mému politickému názoru, zkuste ji představit v diskuzi pod článkem :).