Mnoho zejména zahraničních firem v České republice zařizuje své kanceláře ve stylu open-space – tedy velkoprostorových kanceláří, kde pracuje několik desítek lidí v jedné místnosti. Pro vedení společnosti je takové řešení výhodné, protože ušetří prostor a také má detailní přehled o veškerém dění na pracovišti. Tyto kanceláře se staly v dnešní době trendem, ale většině Čechů je tento moderní americký druh kanceláře extrémně nepříjemný, neboť neodpovídá mentalitě českých lidí. Češi jsou prostě zvyklí na soukromí, takže otevřené pracoviště je pro ně náročné na psychiku.
Sama jsem v takové kanceláří pracovala zhruba s šedesáti dalšími zaměstnanci. Ano, přežít se to dá, ale mně to vždy připadalo spíše jako řešení z nouze, nežli vstřícnost zaměstnancům ve vytváření příjemných pracovních podmínek. O těch se v tomto typu kanceláře opravdu nedá hovořit! Pomalu jsem si navykla se kompletně odizolovat od jakýchkoli hluků z okolí – zvonění telefonů, následným hovorům, zvuku hlučné klimatizace, klapání do 59 dalších klávesnic, … Díky mým psychologickým studiím se mi podařilo odreagovat se na takovou úroveň, že jsem často ani nepostřehla, když zvonil můj telefon, nebo mě někdo oslovil. Jinak to ale nešlo, protože jsem nechtěla dopadnout jako moje citlivější kolegyně, která po pár měsících měla pocit, že všechen hluk slyší dvojnásobně. Když začala doma vnímat lednici či hodiny, tak dala výpověď a skončila u psychiatra.
Zde slyšíte opravdu všechno – nemusí to být jen hovor netolerantních kolegů, kteří řeší své pracovní záležitosti stylem, jako by seděli u piva v hospodě, ale třeba ze mzdového oddělení zaslechnete řešení soukromých otázek ohledně výplat, z personálního slyšíte “drby” na vaše kolegy, …. Také tak je pro zaměstnance nepříjemné když potřebují hovořit na telefonu s klientem a všichni ho “poslouchají.” Ještě obtížnější je, začne-li hned vedle vás hovořit do telefonu váš kolega, jehož hlas je důraznější, než ten váš, nebo ještě lépe – pustí-li si zvuk do reproduktoru svého telefonu. Nezacházím zde do extrému – hovořím z vlastních zkušeností. V klasických kancelářích jsou lidé v tomto ohledu mnohem tolerantnější. Je-li někdo ve velké kanceláři, má dojem, že tam může řvát jako v Itálii a že se to ztratí, když už je tam všude tolik hluku z okolí.
Jsou tu ale i další nevýhody: v tomto typu kanceláře je obvykle nastavená klimatizace max. 14 – 19 stupňů, což je pro některé zaměstnance opravdu nepřijatelné, nicméně nemají jak se proti tomu bránit. Výsledkem je pak častá nemocnost. Nemluvě o tom, když máte tu smůlu, že vaše pracovní místo je přímo pod výdechem vzduchu. Můj šéf vždy říkal, že je výborné, že pracujeme v open-space kanceláři, neboť máme všichni stejné pracovní podmínky, ředitelé i podřízení, a dýcháme tedy stejný vzduch. To se potvrdilo obzvláště v případě chřipkové epidemie, apod. Společné soužití se projevovalo i v tom, že když některý z kolegů poobědval luštěniny, měla z toho příslušný zážitek celá kancelář… 🙂
Ostatně co kdo obědval, nebylo nikdy tajemstvím, protože kuchyňka – jídelna byla řešená tak, že se na jednu stranu kanceláře přidalo sklo, za které se postavila kuchyňka a stůl, takže jsme si při obědě připadali jako rybičky v akváriu. Samozřejmě každý zaměstnanec, který zrovna neměl čas si udělat obědovou přestávku a prošel kolem, se po vás a vašem jídle instinktivně vyčítavě podíval. Zde byl člověk tak na “ráně,” že se zaručeně našlo pár lidí, kteří vám přišli k obědu sdělit, co všechno máte udělat až dožvýkáte sousto. Že se snažíte přečíst si během své obědové přestávky noviny, bylo bezpochyby příliš odvážné. Tomu se říká klid na jídlo… Hodně nepříjemná také byla po celé kanceláři se linoucí směs pachů rozličných jídel, která si zaměstnanci ohřívali v mikrovlnné troubě. V kancelářských prostorech, kde je kuchyňka samostatně, se dá v době oběda místnost zavřít nebo vyvětrat, což v open-spaces nelze.
Dalším negativním aspektem je, že zde nepřichází v úvahu si během pracovní doby ani na pět minut odpočinout, protáhnout se atp. Jdete-li si uvařit hrnek kávy, sledují vás desítky očí, z nichž lze vyčíst, že vám to mají za zlé. Že byste snad neměl dostatek práce, když máte čas si jít uvařit k práci kávu? Pocit, že jste permanentně sledováni, vás nutí pracovat nepřetržitě a ve stresu a brzy se dostavuje syndrom vyhoření.
Zajdu-li do detailu, takové prostředí je opravdu nepříjemné pro ženy, které si potřebují na toaletu vzít kabelku s hygienickými potřebami. To je prakticky nemožné bez toho, aby všichni věděli, že teď je “váš týden.” U méně chápavých kolegů můžete svými návštěvami s kabelkou na WC vyvolat dojem, že na WC berete drogy.
O nevýhodách těchto kanceláří bych mohla psát ještě dlouho, ale jako poslední uvedu celkové pracovní prostředí, které je ve většině případů velmi neosobní, ze skla a kovů. Nemůžete si sem přinést nic, co je vám milé, dekoraci, ani květinu. Vše je navrženo architektem zcela přesně – stoly, přepážky mezi stoly, skříňky, kytky. Toto “dokonalé” rozvržení působí tak “útulně,” jako hřbitov. Tím v zaměstnancích vyvolává pocit, že jsou tu vlastně jen na přechodnou dobu. Tento pocit je výraznější v případech kanceláří, kde má každý zaměstnanec svou kovovou krabici s osobními věcmi, kterou si každý večer uloží do skříně a když ráno přijde do práce, teprve se dozví, ke kterému stolu si ji může odnést. Tento systém, aby každý zkusil každé místo v kanceláři, mi připadá absolutně postavený na hlavu.
0 komentářů