Veselé příhody s růžovým papírem

O mých trablech s přiznáním k dani z příjmu a jedné úplně, ale opravdu úplně tupé mzdové účetní.

Jako zaměstnanec jsem v průběhu let zaznamenal, že počátkem roku musím podepsat “takový ten růžový papír,” jehož název jsem se nikdy nebyl schopen naučit. Co jsem teď tak hledal na Internetu, asi se to jmenuje přiznání k dani z příjmu fyzických osob. Jeho význam jsem za 15 let, kdy jsem v pracovním procesu, pochopil jen rámcově – v podstatě by se dalo říci, že jeho princip chápu tak, že tam něco vyplním já, něco mzdová účetní a následně dostanu na účet peníze – jakousi vratku daně. Přestože to vypadá celkem jednoduše, užil jsem si s tímto formulářem mnoho zajímavých momentů.

U předchozího zaměstnavatele se o veškeré náležitosti starala má ex-kolegyně a kamarádka Dáša. Vždy, když přišel ten správný den, dorazila s “růžovým papírem,” řekla mi “tady napiš tohle, tady rok a tady se podepiš.” Celý úkon mi tak maximálně zjednodušila a nikdy jsem neměl problém. Po následujících zkušenostech její přístup zpětně velice oceňuji :).

Později jsem byl přesunut na ředitelství společnosti, kde dělala mzdovou účetní paní Dorota. Příjmení si nepamatuji, jen si vybavuji, že její jméno předcházelo pověstem, jež o ní kolovaly široko daleko. Příjmení vlastně ani nepotřebovala – stačilo říci kterémukoli z několika set zaměstnanců “Dorota” a každý věděl, že je to “ta nepříjemná ženská z ředitelství, co už měla jít dávno do důchodu.”

Samozřejmě termín podání “růžového papíru” jsem nikdy v hlavě nenosil. O to více mě překvapilo, když jsem byl služebně na ředitelství a u východu mě zastavila ochranka s tím, že mám ihned volat paní Dorotu. Vytočil jsem tedy číslo, představil se, načež se z druhé strany bez jakékoli zdvořilostní fráze ozvalo “Kolikátého je dneska?”

Poslušně jsem odpověděl aktuálním datem.

“A do kdy má být podepsané přiznání k dani z příjmu?” ozvalo se z druhé strany výrazně naštvaným tónem.

“No, to tedy nevím?!” zablekotal jsem zaskočeně.

“Do pa-tnác-té-ho ú-no-ra!” ozvalo se ze druhé strany aparátu. Bože, jak je možné, že nevím tak základní věc?

Naklusal jsem tedy zpátky k paní Dorotě, která mě přivítala slovy “Umíte se podepsat?” Byl jsem tak konsternován, že jsem opět jen vykoktal “No, no, umím!” “Tak se podepište tady, tady a tady.” Ještě jsem zablekotal cosi, že předchozí mzdová účetní nám nosila “tenhle papír” k podpisu sama, což jsem asi neměl dělat, neb odpovědí mi bylo “Tady nejsme na divizi!”

U Doroty jsem si šplhnul až když jsem jí začal nosit pracovní výkazy v poslední pracovní den a naučil se zpaměti své osobní číslo. Definitivně jsem si ji získal, když jsem přinesl svatební výslužku. Koncem roku jsem ale svého zaměstnavatele opustil a přestěhoval se do Ostravy.

V Ostravě jsem nastoupil do nemocnice, kde dělala našemu oddělení mzdy paní O.. Byla to taková šikovná účetní a co vím, tak nikdy nikomu nic nepokazila. Bohužel v průběhu roku 2007 dostala samostatný referát a nás převzala paní, kterou budu v dalším textu s dovolením a předběžnou omluvou označovat slovem Kráva.

Rok 2008

Na počátku roku jsem ve správném termínu (ano, Doroty výchova přinesla své ovoce) podepsal na mzdové účtárně “růžový papír.” Protože manželka studuje a nevydělává, měl jsem dostat vrácenou nějakou část daně zpět, proto jsem se pídil, co mám pro to udělat. “Doneste potvrzení o studiu,” odpověděla mi Kráva.

Asi za dva dny jsem letěl na mzdovku s potvrzením. To jsem předal a ještě jsem se dotázal, zda není nutné fakt, že manželka nevydělává, zapsat ještě někam “do toho růžového papíru.” Kráva odpověděla, že mi zavolá, když bude něco potřebovat. Nakonec asi nic nepotřebovala, tedy soudě dle toho, že nevolala.

Přišel březen, kolegové se radovali z vrácené daně a já dostal asi 500 Kč. Ex-kolegovi a kamarádovi Petrovi se to ale nezdálo, takže iniciativně zavolal paní O., zda by to neprověřila. Ukázalo se, že jsem měl dostat podstatně více. Letěl jsem do účtárny za Krávou s dotazem, jak je to možné. Ta si prohlédla mé daňové přiznání a sebevědomě odvětila “Ale vy jste sem tu manželku nevyplnil!” Myslel jsem, že ji zabiju! Určitě by se na mne nikdo nezlobil! “Vždyť jsem se Vás na to ptal?” opáčil jsem zoufale. “Co mám teď jako dělat?” Prý že si mám podat opravné daňové přiznání na finančáku. To jsem měl radost! Přiznání mi nakonec vypracovala paní O., protože “s tím růžovým papírem” si opravdu netykám.  Stálo mě to flašku šampáňa a nějaký ten týden zpoždění, nicméně nakonec jsem své peníze dostal.

Rok 2009

Už na začátku ledna jsem začal řešit s manželkou vratku daně. “Vsaď se, že to ta Kráva zase zdupe,” byla moje nejčastější hláška na toto téma.

Naštěstí jsem jel v únoru do Prahy, kde jsem měl sraz s ex-kolegyní Dášou, která pracuje, jak jsem říkal výše, coby mzdová účetní. Ta mě upozornila, ať si dám obzvláště pozor na daňovou úlevu na manželku, protože letos by to měly být velice zajímavé peníze. Trpělivě (opravdu hodně trpělivě, protože jsem, co se týká těchto věcí, vysloveně natvrdlý) mi vysvětlila, co kde musím vyplnit a připravila mě na setkání s Krávou tak, že jsem všechno věděl nejlépe, jak to bylo možné :).

V únoru jsem naklusal na mzdovku, že tedy podepíšeme “růžový papír.” Následovalo klasické “tady napište, tady podepište!” Jsa poučen, dožadoval jsem se toho, že se “někam musí vyplnit, že mám nevydělávající ženu.”

“Hm, tak přineste potvrzení!”

“Potvrzení nemusím nosit,” opáčil jsem poučeně. “Musí se to napsat někam do toho formuláře.” Z vedlejší místnosti se vynořila paní Š., taktéž mzdová účetní, ale podstatně zběhlejší a se svérázem sobě vlastním pronesla “Pán opravdu nemusí nosit žádné potvrzení. Tady si podepisuje, že všechny uvedené údaje jsou pravda a pokud to pravda nebude, tak ho zavřou.”

Já mezitím listoval formulářem, až jsem na čtvrté straně našel kolonku “uplatňuji slevu na manželku.” “Tady se musí vyplnit ta manželka!” hlásil jsem Krávě vítězoslavně. “No, tak ji tam vyplňte.” Tak jsem ji tam vyplnil.

Další měsíc jsem doma trávil častým a opakovaným konstatováním, “že to ta Kráva určitě zdupe.”

Přišel březen a my dostali výplatní pásky. Kolega Tchoř se radoval, že mu vrátili asi šest tisíc, na mne se z výplatnice v kolonce “roční zúčtování” zubila částka 90 Kč. Zatmělo se mi před očima, ale než jsem začal dělat scénu, zavolal jsem paní O., kdy že se vracejí daně. Prý v téhle výplatě. To už jsem se neudržel a pronesl jsem do telefonu “Ta Kráva to zase zdupala.” To samé jsem ještě poslal manželce SMSkou. I bez dalšího vysvětlování měla jasno v tom, co se stalo.

“Tak, teď tam v přízemí něco uvidíte!” řekl jsem ještě do telefonu a vyrazil dolů. Paní O. už na mne čekala a očividně se těšila na divadýlko. Společně jsme vtrhli do kanceláře paní Krávy, která seděla překvapeně, jako by zrovna snesla vejce. “Můžete mi vysvětlit, jak je možné, když mám nevydělávající manželku, že mám vratku daně 90 Kč?!” otázal jsem se místo pozdravu.

“Co-cože máte?” Ano, kvoká, stále kvoká….

“Má manželku, která má příjmy nižší, než 68 tisíc ročně,” doplnila mě odborně paní O.. Očividně tak činila s velkou chutí.

“Tak jste asi nepřinesl potvrzení!” zněla naprosto sebejistá odpověď.

“Nemusím nosit žádné potvrzení!” kontroval jsem a paní O. mi dala za pravdu.

“Tak jste si jí asi nenapsal do přiznání!” – opět se stejnou sebejistotou vlastní neomylnosti.

“No to jsem si jí tam teda napsal! Je to na čtvrté stránce a ještě jsem Vás na to upozornil!”

“Tak se podíváme,” řekla kráva a začala lovit v hromadě papírů. Nakonec vylovila to mé, otočila na čtvrtou stranu a hle – manželka přímo předpisově vyplněná.

“É” – odpověděla kráva samohláskou. Čekal jsem, zda ještě udělá “mů!” Překvapivě neudělala. “No, vy jste jediný, kdo to takhle má!”

“Chcete mí říct, že jsem jediný ze sedmnácti set zaměstnanců, kdo má nevydělávající manželku?”

“Nó, é. Já jsem to asi přehlídla!”

Pídil jsem se, co tedy míní s mými daněmi dělat dál. Rovnou jsem Krávě objasnil, že je to prokazatelně její chyba a že letos na berňák opravdu, ale opravdu nepojedu. Přislíbila, že to opraví a daň dostanu ještě v této výplatě.

Společně s paní O. jsem tedy opustil maštali (říká se tak příbytku pro kravičky, ne?). Paní O. mě ale hned upozornila, že to, co Kráva slíbila, je nesmysl, protože výplaty už jsou spočítané a platební příkazy odeslané do banky. Lišácky mi ale poradila, že si mám nechat spočítat, kolik mi vrátí a následně si požádat o vyplacení zálohou v pokladně.

Další den jsem tedy volal Krávě, zda to má spočítané. Prý že ne, protože nemůže pracovat v programu. Snad nějaká uzávěrka, nebo co to blekotala. Zeptal jsem se tedy, kdy s tím mohu počítat a jak to, že to tedy nebude v téhle výplatě, jak slibovala. Prý příští týden a bude to prostě ve výplatě v dubnu. Seznámil jsem ji tedy s tím, že budu chtít vyplatit daň ihned na pokladně.

Kráva hned letěla za paní O., že to přeci nejde, ta jí ale vyvedla z omylu, že to tedy jde. Kráva následně v pondělí spočítala kýženou částku a vystavila platební příkaz pro pokladnu. Záhy jsem pochopil, proč mi paní O. poradila tu pokladnu – platební příkaz totiž musí podepsat vedoucí oddělení mezd. Předpokládám, že se Kráva, vzhledem ke své aroganci, nepochlubila tím, jak to sama zdupala a že chybu hodila na mne. Nevadí. Peníze jsem si včera úspěšně vybral.

Každopádně už dnes tipuji, zda to příští rok bude to samé. Vymýšlím nejrůznější metody, jak se vyhnout podobným komplikacím – zatím mě napadlo přilepení velkého lístečku reflexní barvy na titulní stranu daňového přiznání. Další variantou je odstřel dobytka, prokazatelně nakaženého nemocí šílených krav. Už jsem i pátral, kolik bych za to mohl dostat. Vzhledem k tomu, že nejsem jediný, kdo má se mzdami u této účetní problém (například mnoha lidem neproplatila výkony pohotovostí), počítám, že bych mohl dostat 1000 Kč od každého zaměstnance, tedy celkem něco kolem dvou milionů. Celý příběh jsem uzavřel mírně pozměněnými slovy nesmrtelného Miloše Kopeckého, že kdyby blbost nadnášela, tak máme první leteckou nemocnici v České republice.

Tak co, troufnete si na základě tohoto příběhu tipnout, zda to ta Kráva příští rok zase zdupe?