Rok na volné noze

Dnes je 1. června, což je pro mne důležitý den. Od 1. června 2018 jsem totiž oficiálně “nezaměstnaný” 😀

Tedy abych byl zcela přesný: 24. května 2018 jsem naposledy odpracoval 8 hodin ve svém tehdejším zaměstnání. Zabalil jsem si věci do krabice a opustil svou kancelář. Ještě to nebyl úplný konec – 31. května 2018 jsem přišel jen na čtyři hodiny. Ovšem to už jsem nepracoval – pouze jsem obíhal výstupní formality.

Když se ohlížím za těmi více než jedenácti roky, které jsem strávil jako “ajťák” v Městské nemocnici Ostrava, musím konstatovat, že jsem si neměl moc na co stěžovat. Měl jsem v pohodě šéfa, část dobrých kolegů, práce tak akorát (no, nepředřel jsem se, nebudu lhát :-D). Ale chtělo to změnu, protože se práce proměnila v ubíjející rutinu. Pořád jsem něco publikoval na webovky, vystavoval desítky směrnic s přílohami na intranet a doloval zaseknuté papíry z tiskáren. A mě už to prostě nebavilo.

Kromě toho mě nemotivoval ani systém odměňování. Zrovna nedávno jsem slyšel o státním zaměstnanci, který volí Babiše, protože mu už Xkrát přidal. Pominu fakt, že mu de facto přidal, ale z cizího – z kapes daňových poplatníků. To je vedlejší.

I mi několikrát přidali, a ne úplně málo. Určitě jsem si finančně nemohl stěžovat. Ale vadilo mi, že můj plat nijak neodrážel ani to, co umím, ani to, co dělám. Jednou ročně dostal šéf rozpočet na odměny, ale ty byly v takové výši, že bych je rozhodně neoznačil jako motivující.
Vlastně to fungovalo tak, že mi jednou za čas přišel nový platový výměr, na kterém byla vyšší částka jen proto, že se nějaký politik chtěl zalíbit voličům. A bylo jedno, jestli jsem dělal svou práci dobře, průměrně, nebo špatně. Možná jsem měl být rád, že mi přidávají, ale já z toho měl stále více nepříjemný pocit.

1. června 2018 jsem se tedy vydal na volnou nohu. Co to znamenalo? Začnu tím nejpodstatnějším – to, že mé příjmy odrážejí to, jak pracuji. Pracuji více – více vydělám a naopak. Připadá mi to spravedlivé a současně to má výhodu, že někdy mohu zvolnit, což mě sice stojí nějaký příjem, ale rozhoduju o tom já. Stejně tak mohu zase zabrat a přinést domů nějakou tu korunu navíc.

Další, pro mne příznivá změna, spočívá v tom, že si sám mohu sestavovat portfolio svých příjmů. Tedy například jsem dostal nabídku a zvážil jsem, že místo subjektu A budu část času věnovat subjektu B, protože mi za hodinu práce vynese více peněz. Nikdy jsem nezastíral a nebudu zastírat, že zásadním kritériem je pro mne “hodinovka”, protože chci prostě z hodiny práce vytěžit co nejvíce peněz.

Po roce na volné noze mohu říci, že poměrně přesně znám svou cenu na trhu. Není to úplně “lidovka”, ale existují firmy, pro které dělám za méně. Tam samozřejmě budu časem hledat nějaké optimalizace – buď zvýšení financí, nebo zkrácení věnovaného času, případně nahrazení jiným subjektem, který bude mít zájem o mé služby za zajímavější ceny.

Ve skvělé knize “Na volné noze” jsem se dočetl, že hodně freelancerům dělají problémy výkyvy příjmů. Je pravda, že jsem se díval na ten rok i z tohoto hlediska a výkyvy prostě jsou, to je pravda. Pohybují se řekněme v rámci nějakých +-10 %. Částečně v tom hraje roli i to, že mám v podstatě všechny klienty nasmlouvané a máme víceméně stálý rozsah práce, který po mně požadují.

Výkyvy řeším poměrně prostě: máme propracovaný domácí rozpočet s několika rezervami, takže když jsou příjmy vyšší, můžeme stranou odložit více peněz.

Roční zúčtování dopadlo celkem podle představ, byť finální výpočet mírně komplikoval fakt, že jsem měl živnostenský list o něco dříve, než jsem začal reálně podnikat, nebo přesněji řečeno pracovat sám na sebe.
Průběžně si odkládám určitou část příjmů stranou právě na daně a vyšlo to tak, že dokonce docela dost zbylo, tak jsem si mohl udělat takovou malou “vratku”.
Daně jsou samozřejmě nesrovnatelně nižší než v případě klasického zaměstnání, ale na druhou stranu: nemám nárok na dovolenou, nemám nárok na nemocenskou, práci mi nepřiděluje zaměstnavatel, ale musím si ji zajišťovat sám. Kromě toho nemám jistoty v podobě výpovědních dob a určitě nehrozí, že by mi někdo platil za to, že si v pracovní době vařím kafe nebo povídám s kolegyněmi. To si nestěžuji – jen vysvětluji, že nižší daně jsou vyvážené celou řadou faktorů, které zaměstnanci vůbec nemusí řešit.
Své ženě jsem vděčný za mnoho věcí, mimo jiné i za to, že převzala veškerou agendu a vystavuje za mne faktury. Používáme k tomu online službu iDoklad, která funguje skvěle, ale ani tak mě nebavilo každý měsíc připravovat podklady a rozesílat je klientům.

Pokud se mě zeptáte, zda mě moje práce baví, odpovím jednoznačně kladně. Je to splnění mého snu – živím se psaním! To jsem vždycky chtěl, ale až nyní k tomu byly ideální podmínky.
Musím říci, že nejvíce šťastný jsem z míry svobody, kterou mám. Ať už je tou svobodou to, že mohu psát kdy chci (klidně si mohu ráno přispat), kde chci (třeba na zahradě), nebo o čem chci.
Právě v posledním kritériu jsem původně čekal, že budu “víc na vodítku”, ale opak je pravdou. Tak například na Živě po sladění not píšu především o tom, co mi připadá zajímavé. Témata si volím sám, a zdá se, že to funguje – čtenáři je čtou. Jen výjimečně se šéfredaktor ozve, že by se hodil článek na nějaké téma. I tam mám možnost odmítnout, ale většinou je to téma natolik zajímavé, že se ho rád zhostím.
Velmi příjemná je také spolupráce s XM.cz, kde dělám copywritera pro e-shop a vedu blog o Xiaomi. Ač jde o prodejce telefonů a chytré elektroniky, nikdy jsem nezaznamenal ani sebemenší zásah do toho, co a jak budu publikovat. Nejvíc si toho cením v recenzích, kde mohu naprosto bez omezení zmínit nejen kladné, ale třeba i negativní stránky testovaných zařízení.
Stejně tak dobrá je i spolupráce s Computerem, kde jsme na jedné lodi už několik let a myslím, že jsme se docela dobře sehráli.

Co jsem určitě zaznamenal, je fakt, že jsem trochu změnil styl svého psaní. Dříve jsem byl snad až pověstný svými dlouhými větami a nekonečnými odstavci. V tomto směru mě hodně zformovalo Živě, kde jsem pochopil, že je dobré odstavce přiměřeně dávkovat. A Kuba Čížek mi vysvětlil, že nemusím tučné písmo používat v každé větě, protože nepíšu učebnice :-D.

Díky psaní se ve mně znovu probudila má někdejší vášeň pro astronomii, kosmonautiku a techniku. To vlastně o mně málokdo ví, že jsem šel v patnácti letech na gymnázium s tím, že budu astronom 🙂 A tehdy to byl můj opravdu velký sen, ze kterého ale nakonec, jak už to bývá, sešlo.
VTM, které spadá pod Živě, mi umožnilo vrátit se k tomuto koníčkovi alespoň v roli redaktora. Mé reinkarnované nadšení se v praxi projevuje například tak, že jsem krátce před půlnocí stál u otevřeného střešního okna a vyhlížel jsem vláček satelitů Elona Muska Starlink. Rád se podívám také na přenos startu rakety, který je dnes mnohem přístupnější než v době mého mládí.

Hodně často jsem tázán, zda mi nechybí přítomnost lidí. V tomto směru mám poměrně jasno: to, že nikoho nepotkávám, je jedna z nejlepších věcí, co se mi stala. Možná jsem nějaký asociál, nebo prostě extrémní introvert, ale kontakt s lidmi mě téměř vždy vyčerpává, takže fakt, že za celý den někdy vidím jen svou milovanou ženu, mi naprosto vyhovuje.
Bohužel většina lidí těžko chápe, že ačkoli pracuji z domu, nejsem permanentně na příjmu, tedy nezvedám telefony jako na telefonní ústředně a neodpovídám na jakoukoli zprávu, kterou mi někdo pošle. Když se potřebuju soustředit, vypínám všechna potenciální vyrušení a zapínám je až v momentě, kdy na ně budu mít čas. Jsem tedy často i několik hodin “nedostupný”, ale to prostě tvůrčí práce vyžaduje.

Jediné, co mi trochu chybí, je zpětná vazba. U většiny mých klientů platí, že když jsou spokojení, tak mlčí. Ozvou se, když je potřeba něco přepracovat, upravit či doladit. Takže sice mohu předpokládat, že své úkoly plním dobře, ale slyšet či číst to je přece jen příjemnější.
Naposledy mě v tomto směru velice potěšil Jirka Opletal z XM.cz, který opouští firmu a vyjádřil mi pochvalu za odvedenou práci, které si zejména od něj opravdu velice cením.
V pátek jsem pro změnu slyšel pozitivní hodnocení z úst Kuby Michlovského, se kterým připravuji článek pro červencový Computer. Musím říci, že mě taktéž velice potěšil, protože sám píše moc hezky a čtivě.

Nezmínil jsem, jak vycházíme doma, takže: manželka měla poslední semestry hodně volné, do toho zkoušková období, takže jsme byli v podstatě skoro pořád spolu v jednom prostoru 2+kk. A světe, div se: ponorka se nedostavila! Ani po tak dlouhé době.
Naučili jsme se fungovat, takže když se třeba nahlas učí, nebo si pustí nějaký seriál, tak si prostě dám do uší sluchátka. Stejně tak ona bez komentářů akceptuje, že si závěrečnou korekturu dělám s pomocí hlasové syntézy, tj. nechám si článek přečíst “automatem”. Myslím, že ti, co nám před pěti lety nedávali ani rok, by se asi hodně divili, jak spolu dokážeme fungovat a koexistovat.

Co mi paradoxně nechybí, je docházka. Tedy v případě předchozího zaměstnání docházková kniha, kam se zapisovaly příchody do a odchody z práce. Nikoho dnes nezajímá, v kolik začínám, ani kdy končím s prací. Nikdo mi nepočítá, kolik hodin jsem dělal v pondělí, úterý, …, pátek. Je to moje věc. Důležité je, abych všechno odevzdal včas (na čemž si zakládám) a splnil vše, co jsem nasliboval. Ale kdy a jak to udělám, to je čistě jen a moje věc.
Paradoxně si ale něco jako docházku vedu sám a dobrovolně. Používám k tomu aplikaci Toggl, kterou si měřím, kolik jsem čím strávil času. Proč? Protože si na konci měsíce mohu spočítat svou hodinovou sazbu u jednotlivých subjektů a vyhodnotit, zda to odpovídá mým představám. Zrovna nedávno jsem na základě zjištění dělal korekci, kdy jsem jednomu subjektu sebral určitý objem času ve prospěch jiného, který mi vydělá víc peněz.

Ani po roce nemám problémy s prokrastinací. Když se mám věnovat práci, věnuji se jí. Mám několik metod, jak si zajistit klid na soustředění. Jednou z nich je například to, že mám všechny komunikační aplikace v prohlížeči Opera, kdežto k práci používám Chrome. Když tedy potřebuji klid, Operu vypnu a nikdo mě nemůže rušit. Sám o sobě nemám tendence toulat se někde po webu, ani sjíždět sociální sítě. Vím, že když se budu věnovat práci, tak o to dříve skončím a budu mít čas na další aktivity.

Další metodu svého úspěšného boje s prokrastinací vidím v bodu, který vyslovil na přednášce Petr Ludwig (autor bestselleru “Konec prokrastinace”) – totiž “porcuji slona”. Samozřejmě ani mi se nechce do velkých úkolů, ale jakmile se dají rozdělit na menší, vnitřní odpor se tím eliminuje.
Uvedu příklad: pro časopis Computer píšu obvykle dvě strany recenzí plných verzí aplikací, dvě strany rubriky “Jak na…?”, jednu stranu C-zóny a připravuji webovou C-zónu. Takže si to rozdělím tak, že každý den napíšu půlstranu čili to vyjde na dva pracovní týdny. Rázem je to mnohem jednodušší, než napsat pět stran (jedna cca 4000 znaků) během jednoho, dvou dnů.
Většinou se mi povede, že napíšu víc, než mám naplánováno, takže v konečném důsledku na konci mívám nějaký ten den od Computeru volno. Ten buď využiji k práci na něčem jiném, nebo k odpočinku. Mám také rezervu, takže když se někde něco zasekne (a to se stává často), vždycky nakonec stihnu dodat své články včas.
“Porcování slona” je za mne jedna z nejúčinnějších metod, jak zvládat velké úkoly. Doporučuji ji každému, kdo má problém s chorobným odkládáním povinností, protože prokrastinace je, dle mého mínění, pouze obava z příliš velkého sousta.

Co se týká disciplíny na volné noze, nebudu lhát a přiznám, že lehce povolila. Určitě už nevstávám každý den před šestou, abych přesně v 6:00 začal pracovat. Když si chci nebo potřebuji přispat, tak si prostě přispím. Hlavně tedy v době, kdy má manželka zkoušky a většinu dne se učí. To je pak jedno, jestli skončím ve dvě, ve tři, nebo ve čtyři hodiny odpoledne. Nicméně přiznávám, že bych se rád vrátil k větší pravidelnosti a myslím, že se mi to povede v okamžiku, kdy by případná odpolední práce šla na úkor společně stráveného času.

Každopádně práce je dost. Když se dívám na statistiky z již zmíněného Togglu, odpracoval jsem za ten rok během 257 dnů celkem 1650 hodin. “Normální” zaměstnanci za to samé období odpracovali ze 250 pracovních dnů 230 (-20 dovolená), tedy přesně 1840 hodin (při osmihodinové pracovní době). Jenže řadě zaměstnanců se do toho času počítá i příprava kafe, surfování po webu, záchod, drbání s kolegyněmi… a další aktivity, které jsem měl v posledním zaměstnání placené, kdežto dnes mi za ně nikdo nedá ani korunu 🙂 Takže ač jsem papírově odpracoval o asi pětinu méně času, reálně jsem odvedl podstatně víc práce, protože si počítám skutečně jen ten čas, kdy pro někoho něco dělám.

Jaké jsou plány do budoucna? Po tom roce bez jakékoli souvislé dovolené si určitě udělám čas na nějaký odpočinek, který chci strávit se svou milovanou ženou. Celkem jsem odpracoval již zmíněných 257 dnů, a kromě víkendů jsem nepracoval jen 23. listopadu (rýmička), 24. prosince (Vánoce), 1. ledna (Nový rok) a 22. dubna (Pondělí velikonoční). Všechny ostatní státní svátky jsem pracoval jako v běžné dny a dovolenou jsem neměl.

Nadále míním přehodnocovat své portfolio a hledat, jak za méně času vydělat více peněz.

Každopádně své rozhodnutí jít na volnou nohu hodnotím po roce jednoznačně kladně a nepochybuji o tom, že jsem tehdy udělal to nejlepší, co se nabízelo.

Závěrem malá děkovačka: děkuji všem svým klientům, kteří do mě vložili důvěru, dávají mi práci a včas platí faktury.
Děkuji Honzovi Dolejšovi za to, že mě pořád přesvědčoval o tom, že je mě “pro korporát škoda”. Po tom roce mohu říci, že měl naprostou pravdu.
Děkuji Evě Danielové za to, že mi naslouchala a zmínila ve správnou dobu před správnými lidmi mé přání “živit se psaním”, čímž roztočila celé soukolí událostí.
Úplně nejvíc děkuji své ženě Kristýnce. Za to, že je, a za to, že je tak skvělá. Děkuji za to, že mě od začátku podporovala, ačkoli mé rozhodnutí zásadně změnilo chod naší domácnosti. I dnes je mi nesmírnou oporou a jsem rád, že náš vztah funguje tak skvěle, díky čemuž se naplno mohu věnovat své práci.

No, a protože po roce na volné noze už asi nemá smysl sepisovat reporty každý měsíc, budu další své úvahy, postřehy a zkušenosti psát vždy po padesáti odpracovaných dnech. Následující pokračování nás tedy čeká, až jich bude 300, tedy někdy na počátku srpna.

Mějte se do té doby krásně a ať se vám všem daří!