V předchozích dvou dílech tohoto miniseriálu jste se dozvěděli, jak se jezdí v Polsku, Litvě, Maďarsku, Chorvatsku a Černé Hoře (tj. první díl), v Maďarsku, Srbsku, Makedonii a Řecku (tj. druhý díl). Dnes se podíváme na západ o našich hranic – do Německa a Švýcarska.
Německo
Přes Německo jsme projížděli především po dálnicích – od Rozvadova směrem na Norimberk, Mnichov a dále na jih směr Švýcarsko. První, čím německé dálnice zaujmou, je skutečnost, že po nich můžete jezdit zcela zdarma. Neplatí se tedy žádné mýtné, nemusíte vylepovat na čelní sklo dálniční známku, ani provádět podobné otravné operace. Přesto jsou vozovky v naprosto stoprocentním stavu, takže se nemusíte vyhýbat dírám, ani trpět test tlumičů mezi-panelovými spárami, jak je tomu u nás. Všeobecně je známo, že na německých dálnicích není omezená rychlost – pouze se doporučuje jet 130 km/h. Možná byste čekali, že levý pruh bude určen jen pro závodníky ve vozech Porsche, leč není tomu tak. Němci jezdí, jakoby jim stačilo vědomí, že mohou jet tak rychle, jak chtějí a drtivá většina z nich rychleji než 130 km/h opravdu nejezdí. Pokud vás někdo předjede zběsilým tempem, nejčastěji to bude Čech, který pracně roztlačil svou Scháde Superb na továrnou deklarovanou maximálku.
Samozřejmě jsem si kladl otázku, jak je možné, že se v Německu může jezdit neomezeně rychle a přitom se tam nepozabíjejí, když u nás jsou řidiči schopni způsobit karambol i na ostravské Místecké, kde je nejvyšší povolená rychlost 80 km/h. Už po pár kilometrech jsem dostal odpověď: Němci jezdí neuvěřitelně ohleduplně. Například: dojíždíte v pravém pruhu kamion – co se stane v Česku? Inu, pustíte blinkr a čekáte, až se v levém pruhu objeví patřičná mezera. Když máte smůlu, kamion dojedete a musíte brzdit. Jak to funguje v Německu? Pustíte blinkr a nejpozději druhé či třetí auto, jedoucí v levém pruhu, přibrzdí a umožní vám bezproblémové zařazení. V prvním momentě jsem byl v šoku, když jsem sledoval zrcátko a auto, jedoucí do té chvíle poměrně vyšší rychlostí, než já, zpomalilo a po chvilce mého váhání ještě bliklo dálkovými světly. Že se nejednalo o výjimku, jsem si potvrdil hned několikrát.
Jediný, kdo mi provedl opravdu velkou “botu,” byl řidič kamionu, který mi poslal svůj kolos doslova “před čumák.” Naštěstí jsem jeho chování předvídal, přesto jsem musel poměrně intenzivně brzdit. Kamion se s patřičným rozhoupáním vrátil zpět do svého pruhu a já cedil skrze zuby spoustu nepěkných slov. Po přečtení registrační značky jsem měl ale jasno: byl to Čech z Ostravska (že by Karviňák? 🙂 ).
Němci také jezdí více “na pohodu” – nepotřebují si dokazovat, když mají například Audi A6ku, že jsou velcí kluci a patří jim celá dálnice. Jedna ukázka za všechny – i když zpětné zrcátko sleduji na dálnici obzvláště ostražitě, stalo se mi, že se za mnou “z ničeho nic” objevilo Ferrari. V Česku na sebe majitelé “kchůl cárs” upozorňují už z dálky blikáním dálkovými alá “kliďte se mi z cesty,” agresivně puštěným levým blinkrem, případně troubením, lepením se na kufr, nebo najížděním. Ne tak v Německu, kde bych si milého Ferrari ani nevšiml, protože v klidu zpomalilo na mou rychlost a vyčkávalo, až dokončím předjížděcí manévr. Že se nejednalo o chvilkovou slabost, jsem si potvrdil chvilku poté, co to samé Ferrari dojelo Opela, šinoucího se přede mnou. Opět se nekonal žádný náznak agresivity, ani dokazování, kdo je tady králem a komu má být okamžitě vyklizena cesta. Tohle byl patrně můj největší zážitek a nemohl jsem si nevzpomenout na české chudáčky “Novočechy,” jezdící zpravidla v Audinách, kteří by nejraději ze silnice smetli každého, kdo se objeví v “jejich” levém pruhu.
Že Němci jezdí profesionálně a ohleduplně jsem si potvrdil i v okamžiku, kdy jsem jednomu z nich díky příliš rychlé změně rozhodnutí připravil menší komplikaci. Samozřejmě jsem se omluvil bliknutím blinkry, nedočkal jsem se ani zběsilé gestikulace, ani troubení. Naopak – když jsem se potřeboval dostat do pruhu, kde jel tento řidič, bylo mi to bez zaváhání umožněno.
Z benzínek nejčastěji narazíte na ÖMV, které mají podstatně širší sortiment, než zastoupení této značky u nás. Musím pochválit úroveň toalet, které jsou sice placené (0,50 EUR), ale pokud na benzínce něco koupíte, bude vám cena o tuto částku snížena. Zaujal mě systém čištění záchodové mísy, kde kromě klasického spláchnutí dojde i k umytí prkýnka desinfekcí.
Dnes už se tedy nedivím, jak je možné, že přes neomezenou rychlost nemají na německých dálnicích dnes a denně mrtvé, jak by tomu velice pravděpodobně bylo u nás. Němečtí řidiči jezdí jako opravdoví profesionálové, vzájemně si usnadňují život a nepotřebují si dokazovat, kdo je pánem silnice. Osobně bych je, alespoň dle dosavadních zkušeností, zařadil mezi největší profesionály a gentlemany ze všech zemí, kde jsem dosud jezdil. Jezdit v Německu je podle mých zkušeností opravdová pohoda bez stresu a zbytečných nervů.
Švýcarsko
Řidiči ve Švýcarsku jsou do velké míry podobní těm německým. Co jsem zachytil, tak na první dojem o něco více spěchají, takže levý pruh asi budete vyklizovat častěji, než u jejich severních sousedů. Ačkoli by cizinec možná čekal “německou akurátnost,” s rychlostními omezeními si někteří hlavu nelámou, takže si na dálnici, kde je maximální rychlost stanovená na 110 km/h, budete občas připadat jako idioti, když pojedete podle předpisů.
Švýcaři jsou celkově vzato o něco nedočkavější, než Němci, takže pokud se někde “zaseknete,” budete zatroubením upozorněni, že za vámi někdo čeká. Nejde ale o žádné agresivní troubení – spíše jen ponouknutí ve stylu “haló, já jsem tady a chci jet dál!”
Měli jsme možnost parkovat v Zürichu, takže vám mohu popsat i něco málo z této oblasti. V centru jsou tzv. “bílé zóny,” kde můžete stát maximálně dvě hodiny a pak “modré zóny,” kde za 15 franků (cca. 300 Kč) můžete stát celý den. Povolení ke stání dostanete za patřičný obolus v hotelu. Stání od 21:00 do 8:00 je v obou zónách zdarma, takže potřebujete-li pouze přespat, můžete ušetřit. Najít volné místo je ale poměrně velký problém – my jsme takto kroužili ulicemi asi dvacet minut, než se nám to podařilo. O dost praktičtější je nechat auto na některém z parkovišť a k dopravě po městě využívat místní MHD (sledoval jsem například tramvaje a ty jezdily opravdu na minutu přesně – jako švýcarské hodinky). Pokud zaparkujete a nebudete mít zaplaceno, velmi pravděpodobně najdete za stěračem pokutu, úhledně zabalenou v nepromokavé fólii. Co jsem tak sledoval, už v devět dopoledne měli špatně parkující na okně “dáreček” od místní policie.
Hledíte-li na ceny, pak vám benzínky ve Švýcarsku neudělají radost – pro našince je na nich opravdu draho. Vysoké ceny jsem zaznamenal i v Zürichu, kam jsme jeli – například za hamburger u Burger Kinga méně než 200 Kč určitě nedáte a i na obyčejný croissant si připravte v přepočtu 60 Kč.
Celkově bych ježdění po švýcarských silnicích označil jako o něco méně pohodové, než v Německu, pokud ale pojedete svižně a nebudete ostatním komplikovat život, budete spokojení.
0 komentářů