Už jsem se tu zabýval chodci na přechodech, magory s mlhovkou a důchodci za volantem. Dnes bych se chtěl alespoň v několika zkratkách podívat na další věci, které mi na našich silnicích vadí.
Slušnost
Už v prvním článku Jak se jezdí v Evropě jsem chválil litevské řidiče za jejich “neverbální komunikaci.” Naprostou samozřejmostí je tam blikání dálkovými světly v případě, že se ve vašem směru nachází policejní hlídka a ještě samozřejmější je poděkování za tuto informaci. Sám se snažím chovat gentlemansky, nicméně ne vždy se za to dočkám alespoň elementární slušnosti, jakou je poděkování. Typické je to v případě autobusů hromadné dopravy, vyjíždějících ze zastávky. Zákon sice jasně říká, že autobus má v takovém případě přednost, nicméně jen málokterý řidič aktivně (např. zpomalením) tuto přednost dá. Já autobus pouštím vždy, tedy pokud mi “nevyhodí blinkr” těsně před nosem, jsem ochotný i výrazně snížit rychlost, nicméně poděkování se dočkám tak v jednom případě z pěti. Stejně tak, pokud umožním najet někomu z připojovacího pruhu, se jen výjimečně dočkám projevení vděku – tam bych řekl, že procento “děkovaček” bude ještě nižší. Naproti tomu pokud někdo usnadní život mně, s děkováním neváhám a někdy raději děkuji i dvakrát (např. mávnutím a po zařazení ještě bliknutím směrovkami), abych nebyl považován za hulváta.
Zajímavé bylo také sledovat reakce řidičů minulý týden, když se při kalamitě vyboural kamión na jednom z vjezdů do Studénky. Jeho vyproštění neměli na starost hasiči, takže uzavírka byla velice špatně označená. Zvolili jsme jednu z alternativních cest, abychom asi po pěti kilometrech zjistili, že ani tudy neprojedeme. Cestou zpět jsem tedy na všechny řidiče blikal a rukou ukazoval, ať se otočí. Zhruba polovina řidičů poděkovala, třetina se otočila hned, jak jsem je minul a další tak učinili na nejbližším vhodném místě. Druhá polovina se s nějakým děkováním neobtěžovala, ačkoli jsem jim nesporně ušetřil čas i peníze za palivo, které by projeli zbytečně.
Ohleduplnost
Čekat na našich silnicích ohleduplnost může asi opravdu jen ten, kdo dosud jezdil pouze v zahraničí. Byli jsme například velice překvapení, když na E65 v Srbsku jezdili všichni za čárou, oddělující silnici a krajnici. Doma jsme se pak dočetli, že je to jakýsi zdejší zvyk, kterým místní uvolňují cestu rychlejším vozidlům. V Česku se s podobným chováním setkávám opravdu jen ve výjimečných případech (většinou u slušných kamioňáků, jakým je například můj taťka, kteří ale patří do kategorie rarit). Naopak klasikou je úmyslné zdržování těch rychlejších ve stylu “a teď Tě proškolím, jak se má jezdit.” Z řidičů v severním Srbsku jsem měl díky tomuto počínání velice dobrý pocit a ještě lepší dojem jsem měl, když na děkovné bliknutí směrovkami odpověděli probliknutím dálkovými. Nabyl jsem tam dojmu, že ti druzí nejsou svině, což se o našich řidičích nedá říci ani náhodou.
Klasikou je například pouštění auta, zařazujícího se z připojovacího pruhu. Sám se snažím, pokud to podmínky umožňují, uvolnit pravý pruh přesunem do levého. Jestliže to možné není, tak zhruba v polovině případů zpomalím a probliknutím dám najevo, že druhý řidič může bezpečně přejet. Že se leckdy nedočkám poděkování, jsem psal výše. Bohužel, ocitnu-li se na druhé straně, tedy v připojovacím pruhu, na ochotné řidiče narazím jen velice výjimečně. Ještě tak na dálnici se najdou tací, kteří uhnou do levého pruhu a umožní mi se bezpečně zařadit, ale ve městech (např. typicky na ostravské Rudné či Místecké) se setkávám s neochotou opravdu často. Přitom leckdy stačí málo – sundat nohu z plynu a bliknout. Ještě nikomu kvůli takovému manévru noha neupadla.
Podobné je to i na křižovatkách – když je na hlavní silnici souvislá řada vozidel, najde se jen málokdo, kdo je ochotný pustit jedno auto z vedlejší. Když už se někdo takový najde, považuji ho za opravdového gentlemana a vždy dávám najevo svůj vděk za to, že mi usnadnil můj řidičský život. Opět to nestojí mnoho – kolik času tímto ztratíte? Deset sekund? Nestojí těch deset vteřin za to, abyste se ukázali jako ohleduplní lidé?
Samostatnou kapitolou je svícení světly na železničním přejezdu v případě, kdy jede vlak. Nejen, že vyhláška jasně přikazuje vypnutí potkávacích světel, ale i při použití obyčejného selského rozumu musí každý pochopit, jaké výhody toto počínání má. Pomiňme teď strojvedoucího vlaku, který přeci jen sedí výrazně výše a dobře seřízené světlomety by ho neměly oslnit. Rozhodně ale není příjemné stát na přejezdu proti takovému blbci a být nepřetržitě oslňován i několik minut (ve Studénce takhle můžete stát třeba i dvacet minut). Divím se, že to některým nedojde ani v případě, kdy sám mám zapnutá jen obrysová světla a našli se i tací, kteří nepochopili, ani když jsem je probliknul dálkovými. Asi se shodneme na tom, že svítit na projíždějící vagóny, nebo na závory, jaksi postrádá smysl. Smutné je, že ve zmíněné Studénce stávají za přejezdem policajti, kteří hlídají přejíždění na červenou, ale ani v jednom případě jsem je neviděl zastavit někoho za to, že porušil zákon svícením při čekání.
Hazardování
Největšími hazardéry jsou podle mne cyklisté, kteří jezdí na svých velocipédech i v současném počasí, kdy je na vozovce sníh, námraza a ledovka. Podmínky minulý týden byly takové, že i s autem s pohonem na všechna čtyři kola máte co dělat, abyste se udrželi na vozovce. Pokaždé, když někoho takového potkám, v duchu mu nadávám, že je ještě větším dárcem orgánů, než motorkáři. Nedomýšlím, jak asi brzdí, nebo zatáčí kolo s galuskami na ledě – ono se stačí zamyslet nad tím, jak málo stačí, aby se dotyčný účastník silničního provozu jednoduše svalil. Když pak nedobrzdím a přejedu mu hlavu (což se může stát i když udržujete boční odstup při předjíždění), půjdu sedět já, ačkoli nesporným blbcem na silnici byl on.
Už se mi stalo – a bylo to v létě – že jsme jeli po silničce, kam se vešlo tak akorát jedno auto. Dojeli jsme páreček cyklistů – kluka a dívku. Protože jsem neměl dostatečné podmínky pro předjetí, šoural jsem se za nimi jejich tempem – tedy maximálně 20 km/h. To bylo také štěstí. Slečně, jedoucí v tu chvíli vzadu, se totiž zcela nepochopitelně nějak “zapletly nohy” a skácela se takřka kolmo k zemi kousek před mou kapotou. Bez problémů jsem zastavil, ale kdybych v tu chvíli předjížděl, došlo by přesně k tomu, co jsem popsal výše – tedy nejspíš by to nerozchodila. Na nějakou reakci by nebylo moc času, protože předtím nebyly zjevné jakékoli varující signály, že by se chystala na zcela rovném úseku bez děr a výmolů sletět. A co si pak na takovém cyklistovi vezmete, že?
Agresivita
Na co jsem si tak nějak zvykl, je agresivní styl jízdy v levém pruhu. Nejednou se mi stalo, že jsem v dálce pozoroval auto, jedoucí levým pruhem například rychlostí kolem 120 km/h. Když jsem dojel kamion v pravém, zkontroloval jsem situaci – dotyčný byl stále na svém místě, víceméně ve stejné vzdálenosti, ale jakmile jsem zahájil předjíždění, šlápl na plyn a dotáhnul se na mne. Agresivním způsobem pak zpravidla naznačoval, že ho hrozně zdržuji a mám z levého pruhu okamžitě vypadnout – nejlépe tak, že vytlačím vedle mne jedoucí náklaďák mimo vozovku. V takovém případě přecházím do “režimu ignorace zrcátek,” nenechávám se vyprovokovat k rychlejší a nebezpečnější jízdě, dokončím předjíždění a uhnu. Přesto ale chování těchto řidičů nechápu. Zajímavé je, že se takto projevují především řidiči oktávek, tedy vozidel nižší střední třídy, kteří patrně žijí v iluzi, jaké mají super fáro, když do stejného koncernu patří i Audi. Ne, Octavia a dokonce ani Superb opravdu není a nejspíš nikdy nebude Audi!
Někde jsem četl (tuším to bylo na D-Fensovi, ale už ten článek nemohu najít 🙁 ), že toto jednání beze smyslů je způsobené plasty, ze kterých se dělají palubní desky. Tedy konkrétně, že se z palubek Octavií a Superbů uvolňují škodlivé výpary, způsobující zatemnění mysli. Když tak sleduji počínání některých řidičů těchto značek, potvrzuji si, že tato teorie bude nejspíš správná. V případě některých jedinců se dokonce obávám o jejich zdraví, neboť fázi zatemnění jejich mozků lze označit za permanentní stav.
Dobrými hazardéry jsou také někteří řidiči služebních aut. Pokud se jedná o řadového zaměstnance, obvykle dostane k dispozici nejslabší verzi daného modelu, jehož výkon kompenzuje agresivitou. Už nejednou se mi stalo, že mě na dálnici dojela firemní Fábie, jejíž řidič ještě další dva kilometry prožíval pocity sebeuspokojení nad tím, “jak si mě dal.” Smutný okamžik přicházel zpravidla v prvním táhlejším kopci, kde jsem se před dotyčného chudáka dostal, aniž bych musel měnit rychlost (obvykle jezdím s tempomatem, nastaveným na 120 km/h), nebo dokonce podřazovat. Samozřejmě na následujícím “padáčku” jsem byl nemilosrdně “vydrcen,” aby se to samé opakovalo v dalším stoupáku.
Resumé
Dnešní článek samozřejmě není kompletním výčtem všeho špatného, s čím se na českých silnicích můžete setkat. Bylo by toho mnohem, mnohem více, takže se k tomuto tématu ještě v budoucnu vrátím, až si utřídím myšlenky. Toto je jen takový nástřel několika věcí, které se mi jako první vybaví při otázce “co vám vadí na českých řidičích?” Samozřejmě ne všichni spadají do některé ze zmíněných ukázek – ostatně věřím, že těch dobrých řidičů je na silnicích stále dost. Co ale vidím jako zásadní, je chybějící slušnost a vzájemná ohleduplnost, což je asi dáno celkovým stavem naší společnosti, kde vyhrávají ostré lokty a tyto vlastnosti se jaksi nenosí. Proto závěrem děkuji všem, kteří mi během mé dosavadní řidičské kariéry nějak usnadnili život a konstatuji, že se snažím jít v jejich šlépějích :). Být na silnicích gentlemanem je prostě dobrý pocit – zkuste to a uvidíte! 🙂
0 komentářů