Nad tématem kouření ve vlacích se tu nedávno zamýšlela LAlf, zážitek ze stravovacího zařízení včera přidala i Visnery. Sám jsem, na rozdíl od obou autorek, kuřák, byť v současné době mnohem slabší a ohleduplnější, než kdysi. Problematika je mi blízká, navíc se mě i týká, takže bych rád přidal několik postřehů.
Osobně se počítám mezi ohleduplné kuřáky – tedy například by mě nikdy nenapadlo kouřit na autobusové zastávce, což jsem dodržoval dlouho předtím, než tento zákaz přišel “nařízením shora.” Bohužel je mezi námi dost těch bezohledných, díky kterým se situace musela řešit restriktivním opatřením. Po úvodním boomu, kdy média skoro každý den přinášela zprávy o tom, kolik kuřáků městští policajti načapali, kolika domluvili a kolik z nich zkasírovali, následoval útlum. Policisté jakoby se zaměřili na výnosnější práce, jakými je měření rychlosti a dávání lístečků za nesprávné parkování.
Jsem přesvědčen o tom, že (ne)kouření v takových podmínkách by mělo být v první řadě věcí základní lidské slušnosti. Tedy jsou-li na zastávce lidé, pak by kuřák měl poodejít na takovou vzdálenost, aby ostatní neobtěžoval svými “spalinami.” Naopak pokud není na zastávce nikdo (což se v Ostravě v noci může stát i na tak důležitém uzlu, jakým je Národní třída), nevidím logiku v jakémkoli perzekuování těch, kteří si čekání zkracují cigaretkou. Je to podobné, jako svícení mlhovými světly – zákon sice definuje, že se mají používat za “snížené viditelnosti,” přičemž ale neříká, co přesně už “snížená viditelnost” je a co ještě není (v mém případě stačí k pocitu “snížené viditelnosti” i pouhá tma 🙂 ). Je pak na uvážení a ohleduplnosti řidičů, aby zvolili kompromis, kterým zajistí bezpečnost svou i dalších účastníků, ale současně nebudou ostatní obtěžovat (jet x kilometrů za blbcem, který zapomněl zhasnout mlhovku, je prostě bezohlednost).
Podobně, jako existují obtěžující kuřáci, nerespektující ostatní, jež nemají chuť dýchat cigaretový kouř, jsou mezi námi i “militantní nekuřáci,” rekrutující se obvykle z řad odnaučených kuřáku, nebo obecně nesnášenlivých lidí. Narazí-li na sebe lidé z těchto skupin, je pak velice blízko ke konfliktu.
LAlf psala ve výše odkazovaném článku o absenci kuřáckých vozů ve vlacích. Tento výmysl Českých drah absolutně neschvaluji. Navíc jej považuji za absurdní především díky tomu, že pokud si Němec zaplatí u Deutche Bahn místenku v kuřáckém kupé, aby se mohl oddávat i během cesty svému zlozvyku, neměl by mít podle tohoto předpisu – pokud se vlak pohybuje po českých kolejích – právo kouřit.
Samozřejmě chápu výhrady nekuřáků, neboť České dráhy volily ne zrovna smysluplný způsob, jakým definovaly prostory pro kuřáky. Ve vozech s kupátky prostě na tři oddíly nalepily nálepky, dovolující kouření, přičemž následné exhalace unikaly otevřenými dveřmi do zbytku vagonu a obtěžovaly ty v nekuřáckých oddílech. Zažil jsem dokonce velkoprostorový vůz, kde byla část pro kuřáky oddělena od té nekuřácké pouze plexisklovou, neuzavíratelnou přepážkou.
Jako ideální bych viděl zařazování kuřáckých vozů – tedy komplet celého vagonu, ve kterém by bylo možné kouřit, aniž by zápachem byli obtěžováni nekuřáci. Vůz by měl být zařazen tak, aby přes něj nekuřáci nemuseli chodit například jdou-li se najíst do jídelního vozu. Takto používaný vagon by měl být určen pouze pro kouřící klientelu, neboť nekuřákům zpravidla vadí i pouhé “načichnutí” čalounění, záclonek atp.. Nebyl bych dokonce ani proti případnému příplatku, který by kompenzoval zvýšené náklady na čištění takto užívaného vozu (vysypávání popelníků, praní záclonek, ….) – samozřejmě pouze za předpokladu, že by se ČD o tento vůz opravdu staraly nějak lépe. Nekuřáci by tak mohli spokojeně cestovat v ničím neotravovaném vzduchu a nestěžovali by si na to, že jim někdo vykuřuje na záchodech, jak je tomu nyní.
Na častou otázku nekuřáku, zda to kuřáci “nemohou vydržet” bych odpověděl následovně: záleží na délce cesty a síle závislosti dotyčného. Tři hodinky se většinou vydržet dají, šest a více (což je jízdní doba na našich drahách nijak neobvyklá) ale jen velmi těžko. Navíc cigaretka je zpříjemněním cesty, podobně jako pro někoho čtení, poslouchání muziky, nebo popíjení kávičky.
Co se týká restaurací a podobných zařízení – naprosto schvaluji zákaz kouření v době obědů. Sám nemám rád, když k jídlu musím “přikusovat” i smrad ze spáleného tabáku. Bohužel ne vždy je dodržování tohoto zákona pravidlem, o čemž jsme se přesvědčili v ostravské pizzerii Anna (viz výše článek od Visnery). Ač nejsem notorickým stěžovatelem a nemám rád psaní stížností kvůli každému prdu, tak v tomto případě, kdy obsluha nebyla ochotná zanechat kouření ani na slušné upozornění, že je v podniku malé dítě a je doba obědů, jsme s manželkou podali stížnost na ČOI. Bylo nám přislíbeno prošetření celé záležitosti, takže doufám, že dotyčné slečně, která si nemohla dát cigáro na ulici, bude chutnat….
Jsem rozhodně proti plošnému zákazu kouření v restauracích. Přeci jen cigareta je pro mne k pivu nezbytnou “chuťovkou,” což mi díkybohu tolerují i mí přátelé, se kterými sem tam na nějaké to točené zajdu. Jako rozumný kompromis by mi připadalo řešení, kdy by si majitel podniku sám mohl rozhodnout, zda jeho podnik bude čistě nekuřácký, kombinovaný (s dostatečně stavebně oddělenými a větranými prostory pro kuřáky), nebo čistě kuřácký. Vhodné by bylo jednotné označení, aby zákazník ještě před vstupem věděl, do čeho jde. Naprosto rozumím nekuřákům, kterým vadí načichlé oblečení, protože to sám, jako kuřák, opravdu nemám rád. Úpadku nekuřáckých hospůdek bych se nebál – je jasné, že by do nich chodili lidé (kuřáci i nekuřáci), kteří se chtějí najíst a cítit přitom vůni toho, co jedí, stejně jako rodiny s malými dětmi (naopak v putyce čtvrté cenové nemá malé dítě co dělat). Naopak klasické “nalejvárny” bych v kouření nijak neomezoval – je hodně lidí, kteří běžně nekouří, ale k pivečku či vínku si s chutí zapálí. Vzhledem k tomu, že kuřáci díky spotřební dani přispívají do rozpočtu nezanedbatelným příjmem, považoval bych jejich zásadní omezování přinejmenším za nefér.
Chápu nepřátelské pocity nekuřáků ke kuřákům. Mnoho z nás se, bohužel, chová bezohledně. V našem domě je například trnem v oku paní, která chodí kouřit na chodbu. Díky ní pak zapáchá několik pater, což není příjemné ani mně. Pročpak ta paní asi nekouří doma? Že by jí to tam smrdělo? Pokud je toto důvodem jejího počínání, pak by se měla zamyslet nad tím, zda to na té chodbě smrdí méně a jak to asi vnímají ostatní obyvatelé domu. Navíc není už (z hlediska časového a “komfortu”) tak velký rozdíl, kdyby vyšla před dům, kde by nikomu nevadila.
Sám jsem se stal tolerantním a slušným kuřákem až postupem času. Přeci jen, jak jsem dospíval (a dospívám stále :-D), jsem si uvědomoval, že nejsem na světě sám a že má práva končí tam, kde začínají práva ostatních. Tedy že zatímco já mám právo otravovat si vzduch a riskovat zdravotní problémy, měl bych ostatním ponechat jejich právo na čistý vzduch. Rád bych ale viděl i toleranci od těch druhých – tedy minimálně v tom, že nebudou z kuřáků dělat čarodějnice a pořádat na ně hony, ideálně zakončené ukamenováním. Jenže stejně, jako je obtížné naučit řidiče, aby ostatní neobtěžovali zbytečně svítícím mlhovým světlem, je podobně těžké naučit kuřáky i nekuřáky vzájemné toleranci.
0 komentářů