Na Tiscali.Games se objevil velice kritický článek Jiřího Lavičky Need for Speed: Carbon dojmy z dema. Neméně pestrá je pak i diskuze pod ním, kde čtenáři ve větší polovině příspěvků dojmy ze série Need for Speed kritizují.
Vzpomněl jsem si, že jsem v prosinci loňského roku napsal článek, kde jsem se právě o této hře zmiňoval. Dnes tedy přichází čas na jeho jen mírně modifikovanou reinkarnaci.
Mezi příznivci automobilových simulátorů je série Need for Speed zavedenou značkou. Sám dodnes vzpomínám na demo úplně prvního dílu: k dispozici byla, tuším, dvě auta: Ferrari a Viper. Závodilo se různorodou krajinou, část tvořily okruhy, jiné závody se jezdily, podobně jako rallye, na etapy. Auta byla dovedená k slušné dokonalosti – zejména po stránce zvukové jste vždy poznali, který závoďák právě krotíte.
Později se objevily další verze tohoto simulátoru, z nichž vzpomínám zejména na Hot Pursit, plný nekonečných honiček s policejními vozy. České příznivce pak potěšila především možnost importu dalších aut. Já sám jsem nejvíce ocenil Škodu Favorit, kterou jsem toho času vlastnil a s níž bylo v reále i v NfS nutné podřazovat do každého kopečku.
Poměrně slušnou odezvu měla také série “Porsche,” ale tu se mi na mém tehdejším stroji nepovedlo rozběhat, takže nemohu posoudit, zda byla opravdu tak vydařená.
Následovala série “Underground” a musím říci, že právě tato pro mne byla asi největším zklamáním. Patrně se mělo jednat o odezvu na film “Rychle a zběsile,” se všemi s tím souvisejícími stupidnostmi. Ostatně pokud jste se dívali na televizi, mohli jste ony stupidnosti vidět na vlastní oči: automobil prorazí závory na železničním přejezdu a pokračuje dál, bez sebemenšího poškození (ani světlo se nerozbije!). Underground fungoval podobně – jezdilo se v noci po městě (ve tmě, za světel pouličních lamp se šílenými odlesky), ve kterém bylo nutné absolvovat kolem stovky závodů. Mezi největší zákeřnosti patřilo vyjíždění nezúčastněných vozidel z vedlejších silnic v okamžiku, kdy jste se v posledním kole drželi v čele závodního pole. Po několika takto “podařených” závodech jsem rozmlátil klávesnici (to si nedělám legraci – na zásah pěstí zemřel levý Shift, Ctrl, Win a Alt, bez kterých se moc pracovat nedá).
Ovládání vozu a jeho pohyb po vozovce se od reality posouval stále více k arkádově pojatým hrám a chování automobilu leckdy hodně překvapilo i zkušenější řidiče. Zvuková stránka byla, až na část hudebního doprovodu, také čím dál slabší. Přesto jsem Need for Speed Underground (se skřípěním zubů) dokázal s novou klávesnicí dohrát až do vítězného konce. Snad jen příznivce tuningu a tuzingu, případně ještě nadšence již zmíněného filmu “Rychle a zběsile,” mohla potěšit možnost dokupování všelijakých doplňků, nálepek, spoilerů a dalších serepetiček na auto.
Přiznám se, že na Need for Speed Underground 2 jsem už neměl chuť a ani jsem si jej nezahrál. Stačilo mi demo, abych věděl, že je to jen předělávka předchozího dílu, vylepšená o několik zbytných maličkostí. Tím pádem nic pro mne.
Začal jsem hledat něco realističtějšího. Před nějakými šesti roky jsem hrál s kolegou simulátor rallye, kde se nejen jezdilo, ale také jste museli řešit poškození a opotřebení automobilu (tuším to byl jeden z prvních dílů Colin McRae Rally). Hledal jsem tedy něco podobného a našel jsem: ta hra se jmenuje Richard Burns Rally. Na rozdíl od Need for Speedu se nejezdí v potemnělém městě sto víceméně stejných závodů, ale užijete si zážitky velmi blízké skutečnému závodění. S kolegou jsme u této hry strávili dlouhé hodiny a i po desítkách odježděných kilometrů jsme byli rádi, když jsme s vozem (zpravidla značně poškozeným) alespoň projeli cílovou páskou.
Ještě o kousek více jsem byl nadšený ze simulátoru FIA GT Racing, ve kterém se můžete posadit za volant některého ze závodních okruhových supersportů. V této hře jsem zpočátku měl i s volantem a pedály velké problémy odkroužit alespoň jeden okruh. Zvuk, na rozdíl od ostatních her, nepřipomíná monotónní zapnutý vysavač – hned po nastartování poznáte, v jakém autě sedíte. Závody jsem pak většinou končil na posledním místě s několika zastávkami v boxech, kde jsem opravoval zničené komponenty. Právě to se mi na automobilovém simulátoru líbí (a toto mi EA se svými NfS nedává): boj s autem, “vytrestání” každičké chyby a radost z každé zatáčky, kterou projedu “na hraně fyzikálních zákonů.”
Ano, vím, že oba zmíněné “ultrarealistické simulátory” jsou dnes jiným žánrem než Need for Speed. Neubráním se ale zamyšlení nad otázkou “proč?” Je to tím, že široká hráčská veřejnost ocení více možnost zlaté metalízy a virtuálních nálepek na autě než realistické chování a těžkou, dlouhou cestu za prvním vítězstvím? Bohužel právě u společnosti Electronic Arts zaznamenávám v posledních letech tento trend komerčních her, kdy jednoduchost ustupuje realističnosti (“pařani” jistě posoudí na ostatních hrách EA-třeba NHL, nebo FIFA).
Koncem roku jsem u svého nastávajícího švagra zkusil NfS s podtitulem Most Wanted. I když se vrátila policie (známá z Hot Pursit), není to podle mého názoru ono. Ovládání vozidla a jeho chování je silně “arkádové,” skoro až na hranici konzolových her, ovládaných několika tlačítky. Mně osobně toto skutečně nezaujalo a hrát nové NfS delší dobu by mě nebavilo.
Jaký máte názor na současné počítačové hry vy? Upřednostňujete u simulátorů realističnost, nebo oceníte spíše hratelnost a jednoduchost? Podělte se o své zkušenosti a názory v diskuzi!
0 komentářů