V květnu mi vyšel na Kudlanka.cz článeček, o který bych se nyní chtěl podělit i s vámi, čtenáři našeho blogu. Vzhledem k tomu, že se zítra chystá důležitá událost (nevíte jaká? Přijďte se sem zítra podívat!), rozhodl jsem se ho vystavit i zde.
Mám rád Kudlančiny “domácí úkoly” – nutí mě k zamýšlení a formulování myšlenek a názorů.
Kdy je chlap zralý na uzavření sňatku? Samozřejmě je to individuální. Někdo bere sňatek jako určitou povinnost, kterou na své životní pouti musí naplnit, jiný jako zbytečný akt. Já sám jsem se k tomuto dopracovával postupně. Myšlenku “tu si vezmu” jsem v pubescentních letech určitě párkrát ve svých myšlenkách zaslechl. Nicméně dříve či později (ale většinou hodně brzy) jsem přišel na to, že nestačí jen úvodní nadšení.
Jak šly roky, sbíral jsem zkušenosti. Jak ty životní, tak i se “záhadnými tvory,” jež se nazývají Ženy. Někdy to byly zkušenosti dobré, jindy špatné. A právě ty špatné, smutné a negativní mi přinášely mnohá ponaučení. Při rozhovoru s jednou mou dávnou kamarádkou jsme na toto téma lehce “filozofovali.” Jednalo se o myšlenku, že každá naše negativní zkušenost s osobou druhého pohlaví nám ukázala něco, co v dalším vztahu určitě nechceme a čemu se budeme vyhýbat. Jeden vztah mě naučil, že jaksi nestačí, že je dívka jen pěkná, když je přitom – řekněme – hloupá (to byla jedna z úvodních zkušeností). Následující zkušenosti přikládaly na hranici další a další polínka: nesmí být feťačka, musí být věrná, nesmí být labilní, musí umět dávat i brát…. S onou kamarádkou jsme nakonec došli k otázce, zda si člověk tímto způsobem nestaví příliš vysokou laťku – tedy zda jednou nedojde do stavu, kdy jeho požadavky převýší potenciální “nabídku trhu.”
Já tehdy neměl zcela jasnou odpověď. Vyřkl jsem ale větu, která se nakonec ukázala pro můj další “výběr” jako zásadní: moje partnerka by měla být především partnerkou do diskuze.
A s tímto motivem v hlavě jsem hledal. Nakonec jsem našel Ji – vám všem dobře známou Visnery :). První, čím mě upoutala, byl právě její psaný a později i mluvený pohled. Bylo jasné, že se jedná o inteligentní mladou ženu, která má v mnoha směrech jasně formulované názory a představy. Už po několika dnech, strávených na ICQ, jsem byl opravdu celou duší nadšen její osobností.
V úvodu našeho vztahu bylo hlavní to, že jsem s ní mohl diskutovat nekonečné hodiny na skoro jakékoli téma. To platí i dnes. Postupně jsem poznával i další její stránky – veskrze kladné. A tady bych zdůraznil další důležitý faktor, který mě vedl k myšlence, že právě ji si budu chtít vzít – naprostá shoda v důležitých životních a partnerských názorech. Poznal jsem tak ženu, která byla (a je) inteligentní, hodná, milá, tolerantní, trpělivá, časem i výborná v intimních směrech. Tady opravdu nebylo nad čím váhat a tak jsem ji relativně po krátké době požádal o ruku. Neodmítla.
Ačkoli tehdejší zásnuby byly hodně ovlivněné úvodním nadšením a zamilovaností, tak i po čtyřech letech ty hlavní “důvody” ani pro jednoho z nás “nevyčpěly.” Proto jsme si koncem loňského roku dali zásnubní “repete,” tentokrát i za účasti (a souhlasu) rodičů. Čili na otázku, kdy je chlap zralý na ženění, obecně neodpovím. U mne to trvalo cca polovinu mého života (pokud spadnu do průměru), nebo jeho třetinu (když budu mít hodně velké štěstí).
Co se dětí týká: v tomto směru zastávám názor, že člověk by si měl pořizovat dítě, když má opravdu dobrou partnerku, kterou si vedle sebe umí představit i v době, kdy dospěje do důchodu. Neříkám to jako nějaké dogma – je to výhradně můj názor. Určitě bych si dítko nepořídil jako řešení nějaké vztahové krize, jak se – bohužel – často stává. Takové dítě je většinou chudák a doplatí na svou “úlohu.”
Dalším faktorem je zajištění “hnízdečka” – tedy určitě bychom “nešli do mimina” ve chvíli, kdy bychom věděli, že jej nemůžeme dostatečně zajistit na dobré úrovni. U nás konkrétně jsme se zatím shodli, že nejdříve “se do miminka pustíme” za pět let. Přeci jen, zatím jsme spolu vedli vztah spíše na dálku a chceme si co nejvíce užít společných chvil a zážitků, aniž bychom museli řešit otázku “kam s dítětem.” Ano, možná to zní sobecky – to nepopírám. Ostatně jedním z mých mott je právě hláška, že “člověk musí být tak trošku sobec, aby přežil.” Za těch pět let snad již budeme mít vybudované dobré zázemí a budeme moci dítěti věnovat vše, co bude potřebovat.
A proč “právě s touto,” jak se ptá Kudlanka? To podle mého mínění souvisí právě s tím, jakou budu mít manželku: prostě pokud narazíte na “ideální ženu,” pak není co řešit :-). Na dítko se ale již nyní těším. Mám možnost být v kontaktu s několika dětmi ve věku 2-3 roky a když jsem s nimi, zapomínám na to, že jsem vlastně dospělý. Rád je bavím, rád si s nimi hraji a doslova si vychutnávám jejich smích. A těším se na to, až si jednou budu moci poslechnout smích i svého dítěte. V tomto směru se mnou možná již nyní začínají cloumat ony “mateřské sklony,” které bývají v mém věku přisuzovány ženám. Takže dámy – není to jen váš “problém.” Nekamenujte mne, prosím, za to, že jsem možná z něčího pohledu idealistou. Nejsem jím – naopak, v mnoha a mnoha směrech jsem možná až “nechutný pragmatik.”
Ale – kdybyste měli takovou ženskou (nebo pro dámy: takového chlapa), jako mám já, určitě byste neváhali!
No a zítra se sem koukejte přijít podívat, co se vlastně bude dít! Možná již tušíte, ale co když je to bouda? A nebo je to úplně jinak? Co na to Jan Tleskač? Vše se dozvíte zítra!
0 komentářů