Příběhy obyčejného šílenství: recenze, nejlepší hlášky, ukázky….

Asi jen málokdo nezná takřka legendární český film Samotáři, kde hlavní roli ztvárnil Jiří Macháček. Nevím, jak vy, ale já od Samotářů pořád čekal na nějaké “pokračování,” tedy na podobný úplně obyčejný film o úplně obyčejných, ale maličko ulítlých lidech. Odcházel jsem zklamán jak z Jedna ruka netleská, tak (ještě o něco zklamanější) i z Horem pádem. Spoléhal jsem na Jirku Macháčka, který v Samotářích vypouštěl jednu hlášku za druhou, leč v dalších filmech už IMHO nebyl tak vtipný, zábavný a “typicky Macháčkovský.”

Druhou výraznou osobností v Samotářích byl poněkud psychopatický Ondřej v podání Ivana Trojana. Trojan se své role zhostil naprosto dokonale a uvěřitelně a ze všech podařených hlášek jmenujme například nezapomenutelnou “Třeba je život s psychopatem tvoje jediná šance.”

A právě Ivan Trojan dokázal pod taktovkou Petra Zelenky (který mimochodem psal scénář k Samotářům) ve filmu Příběhy obyčejného šílenství, navázat na Samotáře naprosto dokonale – z mého pohledu výrazně lépe, než Jiří Macháček ve svých dalších filmech. Podobně, jako v Samotářích, hraje Trojan psychicky labilního Petra, který se snaží pokračovat v ukončeném vztahu se svou přítelkyní Janou (Zuzana Šulajová). Svou roli pojal naprosto svým, jedinečným a uvěřitelným způsobem. Musím říci, že když jsem poprvé slyšel název filmu, okamžitě mě napadlo, že ideálním “šílencem” by byl právě Ivan Trojan. Po shlédnutí mohu jen konstatovat, že tahle role jako by byla šitá Trojanovi na míru.

Kromě Petra se ve filmu objevují další postavy, které také nějakým způsobem vybočují ze schematu “normálního člověka.”

Petrova Maminka (v podání Niny Divíškové), která žije především snahou pomoci ostatním a vyžívá se ve svých výstupech, poučování a diagnostikování nemocí a problémů všech kolem sebe, je se svými scénami opravdu dokonalá. Jistě v mnoha směrech připomene Hanu Maciuchovou s jejími hystericko-afektovanými výstupy v Samotářích (např. “To máš z toho života, co vedeš. Z těch lidí, s kterejma se stýkáš!”)

Stejně tak Petrův šéf (Karel Heřmánek), jež si řeší to, co mu chybí u manželky, plastovou figurínou, nemá chybu.

Netradiční jsou i Petrovi sousedi Jiří (Jiří Bartoška) a Alice (Zuzana Bydžovská), kteří mají menší problém: Alice potřebuje, aby se na ní při sexu někdo díval. Nakýblují se tedy k Petrovi do kvartýru a provozují své milostné avantýry pod jeho dohledem u něj v ložnici, za což mu ještě navíc platí. Způsob, jakým se na ně Petr dívá, je také naprosto dokonalý :)))

Takových “podivných individuí” má Petr ve svém okolí hned několik a nejen díky nim se u filmu určitě nebudete nudit. To vše je podkresleno skutečně zajímavou a netradiční hudbou (na české poměry až neuvěřitelně dobrou), která by si určitě zasloužila samostatné vydání na soundtracku. Hlavně ty kytarovky nemají chybu!

Dovolil jsem si udělat výtah několika dialogů, které mě nejvíce pobavily:

Na letišti po Petrově rozchodu s přítelkyní:
Kolega: “Existuje ještě jeden zaručenej recept, aby se k Tobě ženská vrátila. Ustřihneš jí vlasy, svaříš je v mlíce, pak usušíš, spálíš společně s jablečným listím a celý to rozfoukáš v místech, kde jste se seznámili.”
Petr: “To je nějaká blbost, ne?”
Kolega: “To je prostě takovej recept.”
Petr: “Ty už jsi nějaký ženský ustřihl vlasy?”
Kolega: “Děláš to nenápadně. Když je k tobě otočená zády, nebo ve spánku. Nemusíš jich brát moc – stačí symbolicky.”
Petr: “Hele, nemám jí radši koupit kytku?”
Kolega: “Jak dlouho jste byli spolu?”
Petr: “Dva roky.”
Kolega: “Bejt tebou, tak zkusím ty vlasy.”

Po oslavě:
“Já jsem dělalala kráva-kráva. Ale já nejsem žádná kráva!”

Na letištní ploše (telefonát):
Matka: “Volám kvůli tátovi.”
Petr: “Stalo se něco?”
Matka: “Měl by ses s ním přijít rozloučit”
Petr: “On někam jede?”
Matka: “No, tvůj otec umírá.”
O něco později:
Matka: “Petr se s tebou přišel rozloučit, Davide!”
Otec: “Ty někam jedeš?”
Petr: “Ne.”
Matka: “No, řekla sem mu, že umíráš.”
Petr: “Ty umíráš?”
Otec: “Neumírám!”
Petr: “Ne?”
Otec: “Ne.”

Matka dokazuje, že otec trpí alzheimerovou chorobou, poněkud netradičním způsobem:
Maminka: “No, vidíš to. Chtěl by se, chudák, leknout a nedokáže to!”

A ještě o něco později:
Petr: “A já už musím jít, mami.”
Matka: “No co je, co je?! Proboha, tobě s náma není dobře?”
Petr: “No, je mi s váma dobře!”
Matka: “No tak tady zůstaň! No tak co? Co, je ti s náma dobře, nebo není?”
Petr: “No tak není.”
Matka: “No, ale to je v tobě! Tobě je pětatřicet let, ty jsi na nejlepší cestě skončit jako táta. Víš, že on už je na tom tak špatně, že se bojí vytočit normální telefonní číslo.”

U Petra doma. Někdo zvoní:
Sousedka: “Ahoj.”
Petr: “Dobrý večer.”
Sousedka: “Já jsem slyšela nějaký hluk. Děje se něco?”
Petr: “No, obživla mi tady deka.”
Sousedka: “Deka?”
Petr: “Ale už je to v pořádku.”
O pár vteřin později:
Sousedka: “No, hele ale ty fakt nevypadáš dobře”
Petr: “Já takhle vypadám normálně.”
Aneb Samotáři a Macháčkovo: “Já takhle čumim normálně!”
A ještě o něco později (poté, co na scénu vstoupil soused):
Soused: “A aby toho nebylo dost, našel jsem si tady kocourka (míněno sousedku) a ten potřebuje, aby se na nás někdo díval, když to děláme. Co si o tom myslíš?”
Petr: “No…. Nevím přesně.”
Sousedka: “My jsme spolu zkoušeli spát jen tak sami, ale nestálo to za nic.”

Petr při rozhovoru s bývalou přítelkyní o tom, jak si přivydělává – nabízí, že by přijal podnájem v jejím bytě:
Ex-přítelkyně: “Stejně nemáš peníze”
Petr: “Teď nějaký mám. Trošku si přivydělávám.”
Ex-přítelkyně: “Jak? S vozíkem?” (naráží na Petrovo povolání, při kterém jezdí s vozíkem na letišti)
Petr: “S vozíkem si vydělávám. To je moje zaměstnání. Přivydělávám si u sousedů.”
Ex-přítelkyně: “Jak u sousedů?”
Petr: “Ale, to je jedno.”
Ex-přítelkyně: “Ty tam chodíš uklízet?”
Petr: “Ale ne. Bydlí tam jeden muzikant a…. Je to fajn chlap. Ne ne ne. On má ženskou, jo, a ta ženská potřebuje aby se na ně někdo díval, jako, když se milujou?”
Ex-přítelkyně: “No a jak v tom figuruješ ty?”
Petr: “Já jsem ten divák.”

O něco později při rozhovoru s ex-přítelkyní:
Petr: “Jako že ses vyspala s dvaceti chlapama? To bys byla normální děvka!”

Petr na návštěvě u šéfa v kanceláři listuje štosem papírů:
Petr: “Co to je?”
Šéf: “Měl jsem v poslední době trochu času popřemýšlet o životě. Tak jsem sepsal seznam věcí, který po mně žena házela.”
Petr: “To je dost dlouhej seznam ne?”
Šéf: “No, tak jsme spolu taky 23 let.”
Petr: “Ping-pongovej stůl?”
Šéf: “No jo, to bylo v Bulharsku. Na malíček. To byla bolest!”

V restauraci:
Matka: “Mluvila jsem o tobě na odběru se sestrou. Řekla jsem jí, v jaký jsi situaci. Myslí si, že je to vážné.”
Petr: “Ale já nejsem v žádný situaci!”
Matka: “Ty jsi! Ty jsi v situaci, milej zlatej! Né, že né! A v pořádný situaci.”
Matka (k nic netušícímu číšníkovi): “Jemu je 33 let, on si neumí normálně dojít na nákup.”
Petr: “Proč mu to říkáš? Jeho to nezajímá!”
Matka: “On nemá ženskou, jeho opustila i ta jeho Jana.”
Petr: “Nech ho bejt, prosím tě!”
Matka: “No, jsi na nejlepší cestě skončit jako táta!”
…
Matka: “Dávám tátovi tak měsíc, možná míň!”
Že by Pelíšky a jejich “Dávám komunistům rok, maximálně dva!”?

Opět u Petra v práci
Matka: “Ty si myslíš, že jsem tak trochu cvok, že jo?”
Petr: “Ale já si vůbec nic nemyslím.”
Matka: “Ale ty taky nejseš úplně normální! Nezlob se na mne! Ty krabice, kterejma ty se obklopuješ…”
Petr: “Jasně!”
Matka: “…ty deky, který ti ožívají…”
Petr: “Nó.”
Matka: “To je známka toho, že ty seš na určitým rozcestí, milej zlatej…”
Petr: “No tak jsem na rozcestí, no!”
Matka: “No, ale na pořádným rozcestí!”
Petr: “A kdo není na rozcestí? Vždyť se podívej na sebe, jak vypadáš!”
Matka: “Prosím tě, ty nevíš kam máš jít, co s tebou bude. Tobě je 33 let, ty nemáš ženskou, ty nevíš, co si máš myslet, čemu máš věřit….”
Petr: “Piješ!”
Matka: “Jo! Ty piješ!!! Ty lidi tě využívaj, protože seš taková houba, do který se všechno vsákne.”
…
Matka: “Ty krabice o něčem svědčí, nezlob se na mne!”
Petr: “Tydlety krabice jsou od tebe!?”
Matka: “Prosím tě, copak jsem ti mohla zabalit tolika krabic?”
Petr: “No mohla!”
Matka: “Ale no jo, některý jsem ti zabalila. To je fakt. Ale ten zbytek?”
Petr: “Ten zbytek co?”
Matka: “Tady ty, s tím motouzem? No to sis musel zabalit a zamotouzit sám, milej zlatej!”
Petr: “Matko?”
Matka: “Proč jsi to neodeslal?”
Petr: “Protože čekám!”
Matka: “Na co čekáš?”
Petr: “No až toho asi bude víc, ne?! Taky jsem houba, piju, tak nemám sílu to odeslat. “

Ne, citovat celý film nebudu :). Ale pokud se chcete dobře pobavit a třeba se i trošku zamyslet, pak mohu Příběhy obyčejného šílenství jedině doporučit. Zejména díky excelentnímu výkonu Ivana Trojana si dovolím hodnotit tento snímek jako jednoznačně nejlepší český film tohoto roku a hlavnímu představiteli tímto skládám poklonu za bezchybný herecký výkon.

PS: jako “námls” přidávám odkazy na několik ukázek:

• Audio ukázka jedné z ústředních písní – 384 kB
• Video teaser – 7 MB
• Video forspan – 13 MB
• Oficiální stránky www.silenstvi.cz