Dnes jsem se shodou náhod dostal na stránky, jež mě přivedly do stavu mírné nostalgie. Jedná se o stránky 4.B gymnázia Ohradní – rok maturity 1997. Já sám jsem na toto gymnázium chodil o dva roky dříve (letos to bude deset let od matury 🙂 ), takže jsem si při některých zápiscích zavzpomínal i na své profesory.
Ačkoli tohle asi nebude téma pro každého a nejvíce asi řekne studentům této pražské školy, rozhodl jsem se na tomto místě tak trošku zavzpomínat na některé profesory.
Asi největší postavou a opravdovým velikánem byl matikář (a poslední rok náš třídní) Zbyněk Prokšan. Bohužel jsem se právě na zmíněných stránkách dočetl, že již není mezi námi :,(. A to jsem se tolik těšil, že ho na nějakém srazu uvidím! Takže mu alespoň touto cestou děkuji za to, že ve mně probudil lásku v matematiku, kterou v nás všech za předchozí tři roky celkem úspěšně ubíjela předcházející profesorka. Je to člověk, jež byl opravdu Panem Profesorem, kterého jsem si nesmírně vážil a měl jsem ho rád.
Jeho hodiny byly jedny z nejnezapomenutelnějších. S rozčepýřenou kšticí alá Albert Einstein, díky které jsme mu přezdívali “Koala” a v modrém pracovním plášti vždy na začátku hodiny vstoupil do třídy, třímajíc v ruce solidní štůsek kartiček o formátu zhruba A5. Na každé z nich byl jeden “příkládek” (jak jim “Koala” s otcovskou láskou říkával). Zpravidla začínal zkoušením, které zahajoval slovy “Chm, chm, chm, mám tady následující problém…,” poté byla chvilka odmlky a nezřídka pokračoval “tak kdo se mi na TO půjde podívat?” Je vám asi jasné, jak jsme si to “TO” v naší kolektivní pubertě vykládali :). Ze známkování tohoto pana profesora jsme tehdy vyvodili rovnici ZNÁMKA=5-velikost prsou, takže spolužačka Rybářová odcházela zásadně s jedničkou a podobně :))). Výjimkou byl pouze spolužák Kloček, který sice neměl prsa číslo čtyři, ale nikdy neodešel s ničím jiným, než s jedničkou (dobře, asi to fakt uměl 😉 ).
Ještě se vrátím k těm kartičkám s “příkládky” – nejednou se profesor Prokšan pochlubil, že takových “příkládků” má v kabinetě asi deset tisíc. Při představě, že by je chtěl s námi probrat během jediného roku, jsme s kolemsedícími spolužáky spřádali plán na podpálení matematického kabinetu. Nakonec jsme ale svůj plán neuskutečnili, páč jsme pochopili, že matematika je Prokšanův život a že by to nemusel přežít (jak černě dnes tahle hláška zní 🙁 ).
“Koala” proslul mnohdy pohotovými hláškami, které ale mnozí z nás leckdy nestíhali chápat. Stejně tak i jeho vtípky, kterým se smál především on sám… …třída se následně smála tomu, jak se sám sobě zasmál svým typickým “chm, chm, chm.” :))) No, hlavně, že byli všichni spokojení, zasmáli jsme se… …ač každý něčemu jinému :).
I jeho teorie byly zajímavé – například “Já tomu říkám žebříkový efekt…” (třída samozřejmě nechápe, takže následuje polopatický výklad) “…no, jakože máte tři šprušle, ale čtyři díry.” 🙂
Dalším, dnes již nežijícím, profesorem je Mojmír Sedláček. Přezdívali jsme mu “autobusák,” podle stylu jeho oblékání. Vyznačoval se sametovým hlasem alá Eduard Cupák, dále tím, že chodil pozdě a především pak tím, že si neuměl udržet pořádek ve třídě. V prváku jsme sídlili asi sto metrů od hlavní budovy gymnázia a pan profesor se objevil v dálce zhruba deset minut po začátku hodiny a volnou (opravdu hodně volnou) chůzí se ubíral k naší budově. Byl rozeznatelný i za největší mlhy, neb nosil svítivě oranžovou silonovou tašku :)) Když po dalších pěti minutách dorazil, prakticky vždy odbočil od tématu (nejraději k fotbalu) a tím pádem čeština a (nejen) moje koncentrace končila…. JEDINÉ, co si za ten rok pamatuji, je okamžik “chápete ten rozdíl mezi ti a tebe, jo?”… …a pak už nic :). O rok později ho nahradila paní profesorka Dewettrová, která byla opravdu “katem.” Z jejího zkoušení měl vítr asi úplně každý. Od ní jsem také poprvé a naposledy dostal ze slohu něco jiného, než jedničku… …trojku, jako víno. Za zvorané přechodníky. Od té doby přechodníky nepoužívám.
A tím se vracím opět k profesoru Prokšanovi, který o přechodnících (ač byl matikářem tělem i duší) pronesl: “To máte jako ty lidi, co neuměj přechodníky a klidně napíšou Tatínek pozoroval kanárka, skákajíc z bidélka na bidélko.“
Další paní profesorkou, která mi utkvěla v paměti a asi nikdy jí nevymažu, byla svérázná dáma Marta Mojžíšová alias “Mojša.” Nedovolím si tipnout, kolik jí bylo roků, ale vzhledem k tomu, že se objevila již na historických fotografiích školy ze šedesátých let, asi docela dost. Nedávno jsem jí potkal v autobuse a mám dojem, že je asi balzamovaná – vypadala totiž naprosto stejně, jako před oněmi deseti lety!!!
Hlášek této paní profesorky bych se asi nedopočítal – a to jsme jí měli (bohužel) pouhopouhý rok. Jedna z mnoha: první den maturit. Všichni maximálně nervózní, ve stresu – já samozřejmě též, páč jsem byl odpoledne na řadě. Chodbou si to kráčí paní profesorka Mojžíšová na podpatcích, celkem důstojnou chůzí, když tu se jí na kluzkých dlaždičkách smekne noha… …a z oné důstojné dámy vypadlo: “Si připadám, jak nějaká kurva!” :))
Jindy, po maturitním plese, se rozhodla vyzkoušet mého spolužáka a když tento koktal u tabule jeden nesmysl za druhým, neudržela se a vyřkla: “Polnický, ty seš snad ještě vožralej!”
Jindy zase vytáhla svůj notes, otáčela stránkami a rozhodla se vyzkoušet našeho spolužáka Jirku Šice a jeho souseda. Nějak si ale špatně přečetla jméno, takže po zhruba dvou minutách ticha, které vyvolala oním notýskem, rázně a nekompromisně pronesla: “K tabuli půjdou Halík a ŠIT!”
V tomhle mučení s notesem byla mimochodem přebornicí paní profesorka Věra Toběrná, k níž se ještě dnes, nebo v některém z pokračování určitě dostanu. Ta byla schopná listovat notýskem třeba pět minut…. Zhruba jsme tušili, na které stránce asi zrovna je a kdo tedy půjde na nemilosrdné zkoušení, takže když potřetí listovala tam a zpátky, byla většina třídy notně opocená. Její metoda mučení spočívala v tom, že po těch pěti minutách zastavila a řekla napříkla: “Tak Munková!”… …načež si všichni, kromě Markéty, oddechli… …a po tom oddechnutí paní profesorka řekla “A nebo ne. Rybářová, pojďte!” Munková samozřejmě omdlévala štěstím, Rybářová se pomalu sbírala k tabuli, když Toběrná řekla “A nebo ne. Šímová!”…. 🙂
Ještě k té Mojžíšové – nutno uznat, že tato paní profesorka jako jedna z nemnoha nebazírovala na přesné citaci z učebnice, ale leckdy dávala dobrou známku i za to, když měl člověk povědomí o daném tématu. Byla prostě v pohodě…. Což se ukázalo, když jsem byl o přestávce ve vedlejší třídě (jak jinak – hlavně za holkama :)) ). Už zvonilo, takže jsem se sbíral k odchodu, ale jedna ze spolužaček na mne volala, ať ještě nechodím pryč. Já na to odpověděl: “No jasně! Přiletí Mojžíšová a vyrazí tady se mnou dveře.” Za mnou se následně ozvalo “Mojžíšová už je tady!” Otočil jsem se – a ona to byla sama paní profesorka, s vycpaným ptákem (ehm, opeřencem 🙂 ) v ruce…. Vypadl jsem doslova, jak cukrář 🙂
Ale psát tady o této paní profesorce, to by bylo opravdu na hodně dlouhé povídání. Takže se k ní vrátím třeba někdy příště :). Každopádně tuto dámu bych zařadil hned vedle profesora Prokšana, protože i ona patřila mezi kantory, kteří uměli naučit, zaujmout, ale i pobavit. Jan Ámos Komenský by z ní měl IMHO radost 🙂
Další svéráznou postavou byla paní profesorka Hana Bouzková, řečená “Indiánka.” Tu jsme měli na angličtinu a jeden rok na dějepis. S ní si pamatuji hlavně jednu story. Když jsme ještě byli v prváku na té vzdálenější budově, měl tam školník vlčáka. Vyhlíželi jsme z okna profesory. Školník zrovna venčil a házel vlčákovi klacek. Nebyl to žádný klacík, ale docela slušná větev. Do kopce se pomalu blížila paní profesorka Toběrná a Bouzková. Daly se se školníkem do řeči a nějak se dohodly, že také dají pejskovi aportovat. První házela profesorka Toběrná. Hodila tak pět metrů, takže se vlčák po jednom skoku a pár krocích vracel za okamžik zpět. To paní profesorka Bouzková zaujala postoj Diskobola, následně se rozmáchla… …a klacek letěl, letěl… …a vlčák běžel a běžel… …a nakonec se vrátil bez klacku. Dlouho jsme rozebírali, zda onen kus větve přistál dole v Michli, nebo až někde na Severní městě :).
No a dostávám se k té, kterou jsem již několikrát zmínil a která byla doslova ikonou gymnázia v Ohradní ulici: paní profesorce Věře Toběrné, RNDr, CSc, nadšené to ekoložce a ochránkyni přírody. Tato paní profesorka biologie důchodového věku se vyznačovala především svou láskou ke květinám a stromům, takže ačkoli se v prváku měla probírat flora a ve druháku fauna, tak jsme i druhák trávili nad kytkami, které jsme v tu dobu snad bez výjimky nenáviděli. Kdyby nám na třeťák nedali paní profesorku Neumannovou (moc sympatická a svérázná osoba), tak asi ještě dnes sedíme v lavicích a čumíme do mikroskopu na nějaký řez lodyhy….
Jedna z hlášek paní profesorky dokazuje, jak tu biologii žrala: “…například taková Sněhová koule!” (nechápavý výraz většiny třídy…) “Vy neznáte sněhovou kouli? Tak v tom případě je mou MORÁLNÍ POVINNOSTÍ vám sněhovou kouli přinést ukázat!” A skutečně ji příští hodinu přinesla a nechala kolovat. Ona ostatně pořád do hodiny nosila nějaké názorné ukázky. Jednou jsem za ní šel do kopce ke škole se spolužákem a paní profesorka se co deset kroků zastavila a utrhla nějakou bylinu, aby splnila svou morální povinnost a ukázala nám ji.
Dost z této kantorky měli i rodiče na jedné ze třídních schůzek. Někteří profesoři obcházeli třídy, k jiným museli rodiče do kabinetu. Paní profesorka patřila do té druhé skupiny. Jaké bylo ale překvapení mojí matky, když vstoupila do odemčeného biologického kabinetu a tam byla tma. Chystala se odejít, když se z té tmy ozval hlas Věry Toběrné. Omlouvala se, že má zánět spojivek a že na ní není hezký pohled, takže je raději potmě :))). Tuto hlášku “dokořenila” matky známá lékařka, která konstatovala: “No, tak jsi jí měla říct Paní profesorko, hoďte si na ksicht hadr a rozsviťte!”
Ostatně i já jsem upadl v nelibost u profesorky Toběrné. Na jedněch třídních schůzkách si stěžovala, že se nesoustředím na výuku. Když se moje matka zeptala, jak na to přišla, Toběrná rázně odpověděla: “Žák, který si soustavně klape s propisovačkou, se nemůže soustředit na výuku!!” Nevím, jak na to přišla, protože tehdy jsem ještě “klapací” propisovačky neměl a psal jsem “čínou.” Ale nevadí.
Tak – jdeme dál 🙂 Další typickou postavou byl profesor Třeštík, řečený “Třešťa.” Toho jsme měli na chemii – od prváku do třeťáku. Pak jsem dostali profesorku Kácovskou a tím pádem pro drtivou většinu třídy přestaly být hodiny chemie příjemným rozptýlením.
Třeštík story 1:
Většina z vás už asi nepamatuje české počítače IQ151. Byly to stroje skutečně bytelné – já sám jsem si jeden odkoupil domů a v klidu jsem na něm mohl sedět (vážil jsem něco kolem 60 kg, ale věřím, že by to IQčko uneslo i víc). Tak při jednom z mnoha a mnoha “zátuhů,” které se prostě sem tam stávaly, se Třeštík tak rozčílil… …že se mu povedlo rozštípnout onen bytelný stroj (resp. jeho vrchní vrstvu) vejpůl. Ten počítač si tam potom dlouho schovávali v kabinetě, jako unikát :))
Třeštík story 2:
Bylo asi pět minut po zvonění. Profesor nikde, takže kluci si vesele hráli ping-pong s učebnicemi na jedné z lavic. V tu se otevřely dveře a do třídy vletěl profesor Třeštík. Spatřil naše “sportovce” a doslova skočil po lavici (ping-pongovém stole), kterou shodil na zem tak, že dopadla max. 5 cm od palců některých zúčastněných. Následně zařval: “To snad nemyslíte vážně!!! Vy tady jednou vynesete profesora i s katedrou!!!”
Poté zasedl za katedru a začal psát do třídnice všechny, kdož se onoho ping-pongového klání zúčastnili.
Pak se jako mávnutím proutku uklidnil, čehož využila spolužačka Balková a tiše špitla “Pane profesore, ale vy u nás teď nemáte učit.” Třeštík se rozhlédl (asi teprve teď zjistil, ve které je třídě ), pak pronesl “A jo, promiňte!” a odkráčel 🙂
A nakonec nejlepší story 3 s Třeštíkem:
Tehdy jsem se v laboratorních praktikách zajímal o to, jak roztavit, nebo jakkoli jinak zničit naše tehdy odolné mince. Když jsem takto tavil asi pět minut pětikorunu nad hořákem, objevil se Třeštík a ptal se, co to dělám. Po pravdě jsem mu odpověděl, že se snažím tu minci roztavit. Třeštíkovi zaplál v očích výraz šílence a prohlásil: “To se snažíš zbytečně! Tady na tom kahanu je malá teplota. Ale něco Ti ukážu.”
A začal míchat v baňce dvě kyseliny (tuším to byla sírová a chlorovodíková – nakonec z toho vznikla lučavka královská, takže chemikáři už vědí ). Pak do tohoto roztoku vhodil mou očouzenou pětikorunu a děly se věci! Pětikoruna se začala rozpouštět, všelijak v baňce tančila… …ale po chvilce začala skoro celá třída výrazně kašlat. Spolužačka (tuším to byla zase Balková) se zeptala: “Pane profesore, co to tady smrdí?” Na což Třeštík úplně v klidu odpověděl “To nic, to je jenom fosgen. Bojový plyn, používaný za druhé světové války.” Teprve poté, co jsme se skoro všichni kolektivně začali dusit v uzavřené místnosti laboratoří Třeštík usoudil, že bude lepší umístit nádobku s kyselinou a mou reagující pětikorunou za okno. Raději ani nepřemýšlím, co by se stalo, kdyby tohle z toho okna vypadlo. Každopáně je pravda, že jsem tehdy na skoro měsíc přišel kompletně o čichové vjemy .
Tolik tedy k panu profesorovi Třeštíkovi, na kterého také s láskou vzpomínám :).
Tak, pro tuto chvíli stačí :). Třeba někdy udělám pokračování… …když vytáhnu z hlavy ještě nějaké vzpomínky. Každopádně kdyby se tu objevil někdo z profesorského sboru gymnázia Ohradní, nebo někdo z mých spolužáků, či spolužaček (4.D – rok maturity 1995), určitě se mi ozvěte! Ať už na mail, nebo tady pod článkem do diskuze!
0 komentářů