Co si myslím o manželství pro všechny?

V posledních několika týdnech rezonovala mediálním prostorem otázka manželství pro všechny. Blog mám mimo jiné i proto, abych mohl publikovat své soukromé názory na nejrůznější témata. A toto je téma, ke kterému cítím velkou potřebu se vyjádřit.

Hned v úvodu zdůrazním, že já sám jsem heterosexuální muž, žijící v naprosto spokojeném svazku se ženou. Někteří by nás patrně označili jako „tradiční rodinu“, byť (zatím) nemáme děti, takže z pohledu těch, pro které pojem „tradiční rodina“ znamená rodinu s dětmi, rodinou nejspíš nejsme. Přesto jsme oficiálně manželi.

Homosexualita jako nemoc

Narodil jsem se před bezmála padesáti lety do dob tuhého socialismu. O tom, že existují lidé, kterým se líbí osoby stejného pohlaví, jsem dlouhou dobu neměl ani ponětí. Když na toto téma nakonec přišla řeč někdy v mé pubertě, vysvětlila mi mamka, že homosexuálové jsou nemocní lidé. Neměl jsem důvod jí nevěřit – ostatně žádného jsem neznal, abych se ho zeptal.

Když jsem docházel na vysokou školu, krátil jsem si cestu obchodním domem Máj. V hodinářství tam pracoval kluk zhruba v mém věku, který mé každodenní průchody sledoval. Čekal tam každé ráno a občas i popoběhl, aby měl na mě lepší výhled. Kdo mě zná dnes, asi se podiví, ale tehdy jsem byl světlovlasý, vysloveně hubený a vysoký. Asi jsem se mu líbil.

Jednou se mi vybila baterka v budíku, tak jsem ji vzal s sebou, s tím, že se zastavím v tom hodinářství. Klučina byl úplně nadšený, když jsem dorazil k jeho pultu, a když chtěl vědět typ baterie, podal jsem mu ji. Dodnes si pamatuji, jak jsem se otřásl, když mi přejel svými prsty po mé ruce. Inu, je to přece nemocný člověk, jak říkala mamka!

Názorový posun

Viděl jsem hromadu filmů, ve kterých jsou homosexuálové v lepším případě karikováni, v horším dokonce i zesměšňováni. Sice jsem se nad tím bavil, ale současně jsem si kladl otázku: proč si takto otevřeně filmaři nedělají legraci z jiných „nemocí“? Jasně, je to jednodušší – filmovému homosexuálovi navléknete nevkusné oblečení, dáte mu kabelku a necháte ho mluvit „přiteplalým“ hlasem.

Postupem času jsem se naučil homosexuály v realitě docela spolehlivě rozpoznávat, a to i v případě, kdy svou sexuální orientaci nijak nepublikovali, případně ji tajili. Zjistil jsem, že se často jedná o „normální“ lidi a začal jsem zpochybňovat teorii o tom, že jsou nemocní.

Měl jsem například možnost spolupracovat s jedním, který vystupuje jako Halina Pawlowská v travesti show. Ano, byl trochu zvláštní, ale jako marketingový manažer byl opravdu dobrý – měl spoustu nápadů a uměl komunikovat. Jediné, na čem jsme se neshodli, byly barvy – to, co jsem já považoval za růžovou, on označoval jako malinově červenou.

Pak jsem objevil homosexuály mezi celebritami. Například takový Karel Kovář (aka Kovy) je nesmírně inteligentní člověk s ohromným smyslem pro humor. Když udělal svůj coming out, vlastně jen zveřejnil to, co jsem už tak nějak několik měsíců tušil. Prostě je gay.

Zamyšlení

Začal jsem přemýšlet nad tím, jak se to vlastně stane, že je někdo homosexuál, a někdo jiný ne. Začal jsem u sebe: v posledních letech jsem vypozoroval, že se mi stále dokola líbí jeden a ten samý typ žen. Dokonce jsem ve své sebeanalýze došel k závěru, že prvotním vzorem patrně byla Nastěnka z Mrazíka :-D.

A ptal jsem se sám sebe: dokážu se nějak přesvědčit, aby se mi líbil jiný typ? Ne, to prostě neodkážu! Neumím si vnutit představu, že je krásnou ženou třeba Ilona Csáková, Diana Kobzanová nebo Pamela Anderson. A že by se mi měly líbit. Proč? Protože to prostě nejde! Já mám svůj typ. Líbí se mi ženy, jaké se mi líbí. A jiným mužům se líbí jiné ženy. Třeba s tátou jsme se na ženských neshodli snad nikdy.

Odsud už byl jen krůček k tomu, abych přestal brát homosexualitu jako nemoc, ač jsem byl v tomto dogmatu vychován. Když já nedokážu ovlivnit, jaké ženy se mi líbí, tak je docela logické, že část mužů nedokáže ovlivnit, že se jim prostě líbí muži. Nebo ženám ženy. Toto uvědomění bylo pro mě okamžikem, kdy jsem přestal považovat homosexuály za nemocné nebo jakýmkoli způsobem zvláštní.

Manželství pro všechny?

Dostáváme se k ožehavé otázce ohledně manželství pro všechny. Když z redakce odcházel jeden kolega, zeptal jsem se ho na důvod. Napsal mi tehdy, že se stěhuje za přítelem. Bylo mi to sympatické, protože i já jsem se nějakých sedmnáct let zpátky stěhoval za první manželkou. S tou to sice nevyšlo a nyní mám druhou manželku, ale to už je vedlejší.

Osobně manželství pro všechny schvaluji. Nevidím důvod nějak rozlišovat mezi tím, jak já miluji svou stávající ženu a jak možná můj bývalý kolega miluje svého přítele. Láska je láska, a pokud jsou oba účastníci při vědomí, zdravé mysli a souhlasí s tím, tak nevidím důvod, proč by se mělo rozlišovat mezi láskou mezi mužem a ženou, mužem a mužem či ženou a ženou.

Nechápu ty, kteří hlasitě vystupují proti manželství pro všechny. Pokud si Kovy nebo můj bývalý kolega vezme za manžela svého přítele, tak z mého manželství přece neubude! A ani se ho to nijak nedotkne. Tak proč jim v tom bránit, pokud to vnímají jako další krok v jejich vztahu, který by chtěli udělat?

Tradiční rodina a manželství pro všechny

Obránci tradičních hodnot by jistě namítli, že manželství vzniká, aby mohla existovat rodina a zázemí pro děti. Jenže opravdu je to tak? Vždyť polovina manželství končí rozvodem. Mnohé „tradiční rodiny“ určitě nefungují k naprosté spokojenosti dětí, často dokonce i naopak. A napadá mě otázka: je moje aktuální manželství nějak méněcenné, když (zatím) nemáme děti?

Upřímně si dokonce myslím, že leckteří homosexuálové nebo lesbičky by se o děti dokázali postarat lépe než heterosexuální páry. Třeba jen z toho důvodu, aby využili příležitost, kterou jim příroda neposkytla, a ukázali, že to může fungovat. Opravdu si nemyslím, že lepší prostředí pro děti dokážou poskytnout pouze dva lidé odlišného pohlaví.

Pro manželství pro všechny jsem ještě z jednoho důvodu. Některé věci jsou v zákonech podmíněné manželstvím – například v nemocnici poskytnou informace pouze manželce či manželovi. A zdaleka to není jediný případ. Než do všech zákonů dopisovat k manželovi/manželce navíc „registrovanému partnerovi/partnerce“, tak by bylo jednodušší prostě všechny svazky na této úrovni označovat jednoduše jako manželství.

Co vy? Máte pocit, že vám kvůli manželství pro všechny ubude z toho vašeho?