Muslimský útok na střední školu v Praze * Třetina voličů se rozhodla těsně před volbami * Svoboda vyměněná za pocit bezpečí
Vyjádření k odchodu studentek ze Střední zdravotnické školy v Praze
Minule jsem v Týdnovinách komentoval dvě muslimské studentky, které odešly ze střední zdravotnické školy v Praze, protože jim nebylo dovoleno nosit šátek („hidžáb“). Vyslovil jsem podezření, že se jednalo o předem připravenou a důkladně promyšlenou akci, jejímž cílem je vynutit muslimským věřícím další práva, ačkoli se nacházejí v cizí zemi, kde by měli respektovat zdejší pravidla.
Na oficiálních stránkách dotčené školy se vyjádřila paní ředitelka PhDr. Ivanka Kohoutová, PhD., která přidala poměrně zajímavá fakta: „Obě žadatelky přišly do školy k jednání bez pokrývky na hlavě. Šátky měly na ramenou a ptaly se nás, zda šátky mohou takto nosit. Oběma jsme sdělily, že vše je v pořádku.“ Říká se tomu salámová metoda, nebo je uvedený postup známý pod rčením „Podej prst, utrhnou ti celou ruku“. Dotyčné studentky tedy nejprve vyzkoušely, zda mohou nosit šátek na ramenou, když jim v tom nebylo bráněno, chtěly více a přešly do další úrovně. V momentě, kdy narazily, rozjely mediální mašinérii, jejímž cílem bylo ukázat nejen školu, ale patrně i Českou republiku jako netolerantní zemi. Paradoxem je, že právě muslimové jsou všeobecně známi pro svou až extrémní netoleranci.
Záměrné snaze o očernění nasvědčuje i skutečnost, že ačkoli obě dotyčné opustily školu na vlastní žádost (jedna z nich dokonce hned první den školní výuky), médiím situaci prezentovaly tak, že byly vyloučeny. „Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem považuji jednání obou našich bývalých studentek za velice nekorektní, nátlakovou a účelovou akci s cílem vyvolání konfliktu.“ zakončuje ředitelka školy své vyjádření.
Nezbývá než držet palce, ať paní doktorka Kohoutová ustojí mediální nátlak a obhájí skutečnost, že školní řád (jakož i veškeré další zákony této země) platí pro všechny bez ohledu na jejich vyznání a původ.
Dotyčným rádoby-studentkám bych zopakoval svůj minulý vzkaz: „chcete-li absolvovat výuku v pro vás obvyklém kostýmu, račte se vrátit do prostředí, kde je tento způsob odívání obvyklý. Nikdo vás tady nedrží a s největší pravděpodobností vás sem ani nikdo nezval.“
Třetina lidí se rozhodla těsně před volbami. Těžily z toho ANO a Úsvit
Naučil jsem se tolerovat názory, se kterými nesouhlasím, pokud je jejich nositel schopen rozumně vysvětlit, proč za nimi stojí. Mluvil jsem například s voličem TOP 09, tedy strany, kterou opovrhuji z mnoha důvodů – třeba proto, jak a proč vznikla, nebo jací lidé jsou v jejím čele. Dotyčný mi ale prezentoval své důvody, proč hodí do volební urny lístek právě „top devítce“, proto mi jeho volba připadala rozumná a jeho politický názor hodný respektu. Stejně tak jsem schopen chápat voličku komunistů, jsou-li její důvody k volbě postavené na tom, co strana nabízí, a není-li to jen touha po návratu „zlatých starých časů“.
Neumím ale pochopit lidi, kteří volili Schwarzenberga, Bártu či Babiše s argumentem „Ten je bohatý, ten nebude krást!“ To, že někdo nebude krást, přeci není volební program! Nemluvě o podivné logice – i bohatý může chtít (a často také chce) být ještě bohatší. Za úplný „fail“ považuji voliče, poletující mezi stranami jako hadr na holi – znám několik případů, kdy to volič ve volbách 2010 hodil Věcem veřejným („Protože John byl v Na vlastní oči a zatočí s korupcí!“), v prezidentských volbách Karlovi („Protože Karel přece nekrade a vypadá jako slušný člověk.“) a na podzim 2013 Babišovi („Protože nebude krást“, když si už z dotací vydělal dost).
Ne, nemyslím si, že člověk nemůže změnit politický názor – ostatně sám jsem „pod tíhou argumentů“ konvertoval od levice k pravici – ale rozhodně není v pořádku, když se tak děje každý rok.
Problém s voliči Babišova ANO mám především proto, že tato strana prakticky neměla žádný politický program. Přesto v okamžiku, kdy ho zveřejnila, už měla poměrně silnou voličskou základnu. Jediným argumentem, proč volit ANO, bylo dle mého mínění „protože Babiš“. A to mi připadá žalostně málo! Ještě horší je, že „protože Babiš“ není dáno ani tak charismatem, intelektem, rétorickými schopnostmi či politickým profilem hlavního aktéra, ale kvalitně odvedenou marketingovou masáží, útočící tím nejlacinějším, ale bohužel funkčním způsobem. Babiš i Okamura, stejně jako před třemi roky John s Bártou, získali své voliče tím, že říkali to, co voliči chtěli slyšet. Ukazovali na problémy a hlasitě křičeli „Tohle je špatně! Já to změním!“ Skoro nikdo z jejich voličů ale nepotřeboval slyšet konkrétní plány a vidět připravené kroky, jak budou dotčení po volbách reálně měnit svět k lepšímu.
Docela mi vadí i skutečnost, že dobře promyšlená volba někoho, kdo si třeba dal práci, porovnal programy a dosavadní působení politických stran, má v konečném součtu stejnou hodnotu, jako hlas voliče, kterého Babiš utáhl na koblihu. Hlasovací lístek voliče, který vám přesně poví, proč se rozhodl volit právě tak, jak volí, má stejnou váhu, jako hlas toho, kdo se ráno probudil a řekl si „Tak jo, já to dám tomu Babišovi“.
Jak jsem řekl výše: pokud mi dokážete sdělit, proč jste volili tak, jak jste volili, budu vaší volbu respektovat, i kdybych s ní nesouhlasil. Nechtějte po mně ale, ať respektuji názor někoho, kdo se rozhodl týden či den před volbami. Důležitá rozhodnutí prostě potřebují svůj čas na to, aby uzrála.
Nesnažme se měnit svobodu za pocit bezpečí
Výměna svobody za pocit bezpečí je dobře fungujícím politickým mechanismem. Spojené státy doslova potřebovaly (údajně) teroristický útok, aby jejich vláda mohla začít špehovat (nejen) své občany doslova na každém kroku v takové míře, o jaké se nám do té doby ani nezdálo. Stejně tak naše vláda ořezává svobodu v tom nejlepším úmyslu – zvýšení bezpečnosti občanů. Proto například u nás mohou policisté bezdůvodně zastavit auto, jehož řidič se nedopustil žádného přestupku ani trestného činu, s prostým zdůvodněním, že se jedná o silniční kontrolu. Už jsme si snad i zvykli, že mobilní operátoři ukládají data o tom, komu jsme volali, psali, jaké stránky jsme si prohlíželi a na kterých místech se pohybovalo. Vždyť je to pro dobrou věc – může to pomoci při vyšetřování zločinu, tak proč bychom se neměli nechat špehovat? Slušný člověk se přece nemá čeho bát. Prý! Postupně jsme svazování stále větším počtem zákonů, vyhlášek a předpisů, které jsou vždy „pro naše dobro“.
Jan Klusáček poukazuje na součást volebního programu ODS pro parlamentní volby 1998 – takzvané „Čtyři poděbradské artikuly“. Před 15 lety ODS proklamovala, že „Nedotknutelnost soukromí je předpokladem svobody. Proto je pro ODS prioritou. Zneužívání svobody je rubem samotné svobody. Útok proti svobodě vždy začínal jako líbivý krok k pořádku.“ Skoro to zní jako program pravicové strany, o které by stálo za to uvažovat, že ano? 😉
Jenže předvolební sliby a povolební realita jsou dvě odlišné věci. V Praze 1 si totiž pořídili kamerový systém za 83 milionů – „Smutně a absurdně pak působí, že pod tímto návrhem jsou podepsáni i dva členové zastupitelstva za ODS.“ Asi zapomněli na někdejší proklamaci. Vždyť kamerový systém je nesmírně užitečná věc, sloužící k větší bezpečnosti nás všech! Například umí „odhalit i zbytečné postávání osob v místech, kde by se nikdo neměl bezdůvodně delší dobu zdržovat“. To za 83 „mega“ přeci stojí, ne? Co má někde někdo zbytečně postávat?
Klusáček rozhodnutí dále komentuje: „Bez ohledu na to, že působí minimálně podezřele, když podkladovou studii zpracovává dodavatel kamerového systému, i na to, že za 83 mil. Kč by bylo možné na rok najmout 300 strážníků navíc (o pozitivních důsledcích většího důrazu na drobnou kriminalitu místo odtahů a botiček ani nemluvě), je naprosto zřejmé, že se jedná o návrh ve flagrantním rozporu s nejzákladnějšími programovými principy ODS a pravicové politiky vůbec.“ Dodal bych, že ODS nedělá pravicovou politiku už hodně dlouho – před posledními volbami už ani neměla vysloveně pravicový program či alespoň předvolební sliby. Vždyť kdo by chtěl svobodu, zodpovědnost za vlastní existenci a menší vliv státu na jeho život výměnou za menší povinné desátky?
0 komentářů