Arogantní senátor Štětina opět zaperlil. * Na Slovensku vyhrál volby neonacista. U nás se to stát nemůže. * Utahování šroubů a měření dvojím metrem.
Jste můj zaměstnanec, napsal občan senátoru Štětinovi z TOP 09. A ten…
Víte, kdo je senátor Jaromír Štětina? Je to člověk, který se měl dobře za socialismu, kdy dělal zahraničního reportéra. To rozhodně nebylo místo, jež by komunisté dávali člověku bez správného kádrového profilu. Po revoluci se ten samý Štětina, asi jako vděk za příležitost, kterou – na rozdíl od mnoha jiných – dostal, intenzivně snažil komunisty postavit mimo zákon, nejlépe je rovnou zrušit. Už to samo o sobě by stačilo k tomu, abych, byl-li bych v kůži tohoto člověka, sám nad sebou zvracel.
V roce 2004 se Štětina stal senátorem. Když kandidoval do senátu v roce 2009, tak ačkoli v té době vydělal v Senátu bezmála tři miliony korun, sockoval e-mailem, aby mu lidé přispěli na předvolební kampaň. Asi celý svůj plat včetně náhrad zvládl projíst, nebo se mu nechtělo do dalšího zvolení investovat své peníze. To je druhý moment, kdy bych na jeho místě sám ze sebe zvracel.
Rád bych také připomněl, že v roce 2004 tento člověk kandidoval za Stranu zelených, v roce 2009 za Starosty a nezávislé do Evropského parlamentu a tentýž rok za TOP 09 opět do Senátu. Myslím, že názor na takového politického turistu si udělá každý sám.
O neinformovanosti občanů svědčí fakt, že Štětina se dostal do senátní lavice jak v roce 2004, tak i o pět let později. Nutno uznat, že devět let v této instituci Štětinu zocelilo, takže se nechal na Facebooku slyšet: “Tuhle mi opet nekdo napsal, ze jsem jako senator jeho zamestnec, neboť jsem placen z jeho dani. Nejsem jeho zamestnanec, neb bych jako zamestnanec musel poslouchat jeho prikazy. Ustava mi uklada, abych jako zakonodarce postupoval podle sveho vedomi a svedomi, což cinim, pricemz v mnoha pripadech tak cinim v rozporu s nazorem rady danovych poplatniku a casto i v rozporu s nazory mych volicu. Rika se tomu zastupiteLska demokracie, v niz volici davaji kandidatovi velmi cenny dar, totiz duveru. Danovi poplatnici se mohou proti mym rozhodnutim branit verejne projevenou nespokojenosti a odmitnutim mne volit, kdyby mne znovu napadlo kandidovat.”
Položme si otázku, jak definovat zaměstnavatele? Je to někdo, pro koho odvádíme práci, ze které by měl mít nějaký prospěch. V tomto směru paralela platí i pro senátory a obecně politiky, kteří by měli pracovat, když už ne ve prospěch všech, tak alespoň ku prospěchu těch, kteří je zvolili.
Dále je zaměstnavatel ten, kdo nám dává za odvedenou práci mzdu. I to pro politiky beze zbytku platí. Každý pracující a/nebo nakupující občan platí nedobrovolně peníze do státní pokladny. Z té jsou pak placeni poslanci, senátoři, politici a další administrativa, která svou činností zpravidla žádné finance negeneruje. I v tomto pohledu je tedy každý politik zaměstnancem lidí, kteří platí daně.
Nakonec je zaměstnavatel tím, kdo nás může propustit, což, jak ostatně dochází i panu Štětinovi, v omezené míře funguje i pro politiky. Rozdíl od běžného zaměstnavatele je ten, že nelze dát politikovi výpověď pro hrubé porušení pracovní kázně, ale je nutné počkat do voleb.
Štětina argumentuje tím, že kdyby byl zaměstnancem, musel by poslouchat poplatníkovy příkazy. V tomto jediném bodě se jeho vztah s občanem odlišuje od pracovního poměru. Zatímco zaměstnanec je najat proto, aby plnil příkazy a úkoly zaměstnavatele, politik je vybrán na základě slibů, které by měl v případě zvolení realizovat. Je tedy zvláštní, když senátor otevřeně přiznává, že v mnoha případech jedná v rozporu s názorem svých voličů. To by se přeci stávat nemělo!
Je vidět, že Štětina získal po letech v Senátu značné sebevědomí, kdy namísto pokory k lidem, kteří ho platí a případně mu i dali svou důvěru, arogantně ukazuje, kdo je skutečným pánem situace. Jen doufám, že bude-li tento pán kandidovat příští rok zase, zvolí si voliči v jeho okrsku někoho, kdo bude zastupovat jejich názory.
Slovensko v šoku: Volby vyhrál neonacista Kotleba
Jeden z rozdílů mezi Slovenskem a Českem – u nás by neonacista nikdy nevyhrál. Proč? Protože máme politickou scénu nastavenou tak, že když se na ní objeví “závadná” osoba či strana, může být zakázána. “Závadnost” přitom posuzuje státní aparát, který dohlíží na to, aby občané nezvolili někoho, kdo nezapadá do vymezených hranic. Asi nejznámějším případem je Dělnická strana, na kterou prakticky obratem navázala DSSS.
Podle mne je možnost zakazovat strany porušením jednoho z nejzákladnějších principů demokracie – jde totiž o odepření možnosti volby. Jakékoli argumenty pro zrušení kterékoli strany by byly ve skutečně demokratickém systému zcela irelevantní. Vždy by mělo být výhradně na vůli voličů, komu dají svůj hlas a svou důvěru. I kdyby ožil Adolf Hitler, měl by mít právo kandidovat se svou stranou. O jeho postupu či nepostupu do vyšších politických pater by neměli rozhodovat politici, ale výhradně a jen občané – voliči.
Zákazy politických stran jsme tu měli čtyřicet let. Když nám Havel a Občanské fórum při Sametové revoluci slibovali politickou pluralitu, doufal jsem, že jsme se dožili doby, kdy opravdu bude možné otevřeně říkat své názory a (samozřejmě korektními demokratickými způsoby) bojovat o jejich prosazení. Jak to vypadá, nakonec se těchto slibů drželi jen Slováci, a to ještě díky buldočí vytrvalosti pana Kotleby.
Utahování šroubů, kuřáky deportují do skříně
Jan Lipold komentuje nápad dánských kuřáckých skříní, ve kterých se závislí mohou oddávat svému zlozvyku. Jejich pointa je v tom, že aby zaměstnanec neodcházel “na cígo” do kuřárny nebo před budovu, uzavře ho zaměstnavatel do prosklené kukaně. Zde může kuřák pracovat a současně s tím kouřit.
Autor se ale pozastavuje nad paradoxem – zatímco v případě kuřáků je počítána doba, kterou stráví kouřením (v některých podnicích se tato doba odečítá od odpracovaných hodin), když se zapřísáhlý nekuřák bude část pracovní doby flákat, nikde se to neprojeví, nikdo mu to nezměří. “Polemizuju s tupým schématem, že kdo „si pokuřuje” místo toho, aby „hákoval”, je v práci horší a udělá míň.” píše Lipold, a konstatuje: “To je nesmysl, člověk si přece i při sedavém zaměstnání potřebuje odfrknout, vyčistit si hlavu, protáhnout se a je vedlejší, jestli u toho má v ruce cigaretu, nebo ne.”
Nakonec dochází k závěru, že křížové tažení proti kuřákům je jedním z mnoha způsobů utahování šroubu, jehož jsme v současnosti očitými svědky. Začíná to zdánlivě spravedlivými opatřeními a končí to návratem před rok 1989, kdy musíte mít souhlas politiků, abyste mohli někdy někde uspořádat shromáždění.
Samozřejmě si nemyslím, že by kuřáci měli mít právo obtěžovat své kolegy kouřem – to v žádném případě! Nelíbí se mi ale hon na čarodějnice, který je na ně pořádán. Sám jsem se setkal se zaměstnavatelem, který si neodpustil komentář k tomu, když jsem svou přestávku na oběd “investoval” do kouření mimo objekt firmy. To, že ostatní zaměstnanci tou dobou také nic nedělali, neb byli na obědě v nedaleké restauraci, jaksi nehrálo roli. Asi nemusím říkat, že jsem tohoto zaměstnavatele na svou žádost ve zkušební době raději opustil.
0 komentářů