Zubaři chtějí peníze z pojištění i na ruku*Inteligentní semafory a manipulace Richarda Samka*Chystají Okamurovci únor 1948?*Kdo má rozhodovat o firmě – majitel, nebo zaměstnanci?*Babiš míří do politiky! Hoďme ho do koše!
Zubaři: Dospělí si mají platit výplně sami, trváme na tom
Zajímavé, co s člověkem dokážou udělat peníze. Ukážeme si to na názorném příkladu zubařů. Takový zubař dostává za své zákroky zaplaceno zdravotní pojišťovnou. Například taková preventivní prohlídka, která obvykle netrvá déle než deset minut, přinese do kapsy dentistovy 500 korun českých. To není špatné, že? Za to, že se vám někdo koukne do pusy….
V zubním lékařství ale na straně druhé začaly částečně fungovat tržní principy – “zdarma”, tedy z peněz pojišťovny (původně z povinně odvedených peněz pacienta), dostane pacient jen základní služby a materiál. Pokud pacient například nechce nejlevnější černou plombu, musí sáhnout do peněženky. Nebere se přitom ohled na to, jak vysoké zdravotní pojištění vlastně platí – jestli odvádí měsíčně pár stokorun, nebo o řád více. Vždy tedy existuje výběr: buď si připlatíte za kvalitnější/hezčí/trvanlivější materiál, nebo nebudete platit, ale dostanete “nejnižší standard” odpovídající kvality.
Protože zubaři patří mezi nejvíce nenažrané doktory (mimochodem jsou země, kde se zubař ani nepovažuje za doktora medicíny), chtějí od pacientů vybírat peníze i za ten “nejnižší standard”. Řeč je o zubních výplních – “Zubaři dlouhodobě prosazují, aby si dospělí sami platili zubní výplně. Pojišťovny by je podle komory měly hradit dál jen dětem, těhotným a seniorům.” Fungovalo by to tedy následovně: pacient si sice bude platit zdravotní pojištění, ale pokud bude potřebovat plombu, bude si ji muset zaplatit. Jinak ji nedostane.
Celkem logicky vyvstává otázka: nač by tedy měl pacient platit zdravotní pojištění? Asi na to, aby zubaři mohli dostávat tu pěknou sazbu za desetiminutovou (v případě hodně pečlivého stomatologa) kontrolu dutiny ústní. To je přesně ten důvod, proč zubní lékaři nevypoví smlouvy se zdravotními pojišťovnami a nezařídí si systém podle sebe – přišli by tak o skoro bezplatné zisky z kapes poplatníků. Jistota je jistota.
“Inteligentní semafory” nutí řidiče jezdit přiměřeně
Tady máme typickou ukázku práce reportéra České televize Richarda Samka. Tento “novinář” ve svých reportážích záměrně upravuje skutečnost tak, aby nakonec vypadala tak, že státní aparát je tu pro blaho všech občanů. Nevím, zda je dotyčný redaktor tak hloupý, zaplacený, nebo skutečně přesvědčený. Semafory zbytečně zastavující auta, jedoucí třeba 51 km/h, tedy nejsou v jeho podání “dopravně-buzeračním opatřením”, ale veřejně prospěšná záležitost. Posuďte sami: s pomocí kamer na těchto semaforech prý policie hledá kradená auta! A co více: dokonce prý trestá řidiče, kteří jezdí rychleji!
Ve Studénce byly v uplynulých letech nainstalovány dva “buzerační semafory”. Fungují – pokud jedete 51 km/h, budete zastaveni signálem “Stůj!” Když jede rychleji někdo v protisměru, budete zastaveni také. To je přeci logické, nebo ne?
Jsem proti těmto “inteligentním semaforům” zejména z následujících důvodů:
- Potírá se tím původní smysl světelné signalizace – totiž řídit provoz na křižovatce či přechodu tak, aby se eliminovalo riziko střetu. Ze semaforu “pomocníka” se najednou stává semafor “represivní” (ostatně něco podobného se stalo i s městskou policií).
- Takový semafor může být teoreticky sám o sobě nebezpečný – ve Studénce například někteří řidiči přišli na to, že když před radarem jedou 70 km/h a více, stihnou projet, než na semaforu “skočí” červená. Kdyby tam semafor nebyl, nikdy by je nenapadlo něco takového zkoušet.
- Část řidičů se také baví tím, že těsně před semaforem mírně zrychlí. Semafor reaguje i na malé a policií nepostižitelné překročení rychlosti o jeden či dva kilometry za hodinu, nicméně vozidlo už zastavit nestihne. Zato auta za ním a v protisměru si pěkně počkají, než zase “skočí” zelená.
- Semafor ukazuje autům červenou nejen v okamžiku, kdy překročí rychlost, ale také na impuls z tlačítka pro chodce, kteří chtějí přejít po přechodu. Pokud je řidič zvyklý červenou projíždět (“Už zase buzeruje” “Zase mě to blbě změřilo”), hrozí tím chodcům daleko větší riziko, než kdyby daným místem jel 52 km/h.
Ač se publiku pan redaktor Samko, který přinejmenším v jednom případě prokazatelně vykládal na kameru lži, snaží prezentovat semafory řízené radarem jako prospěšnou věc, není tomu tak. “Inteligentní semafory” jsou jen dalším kolečkem salámu, které stát ukrajuje, aby nad námi měl větší moc.
Okamurova jednička z Ostravy: Než tohle, to ty doly radši zestátněme
Bývaly doby, kdy měl Tomio Okamura můj respekt. Koneckonců byl to úspěšný podnikatel, který něčeho dosáhl, a to, alespoň pokud je mi známo, aniž by kvůli tomu parazitoval na státním rozpočtu. Jak šel čas, stával se z Okamury stále méně snesitelný člověk. Bohužel byl mediálně vděčný, takže jakmile se vyskytlo nějaké ožehavé téma, následovala otázka: “A co na to Tomio Okamura?” A Tomio měl odpověď na cokoli, na co se ho redaktoři zeptali. To byl moment, kdy mě tento člověk, rozumějící naprosto všemu, přestal zajímat.
Okamura usoudil, že by byla škoda nevyužít mediální známosti své osoby a vrhnul se do politiky. Stejně, jako Andrej Babiš, používá techniky, zabírající na prostý lid. Nahlas tedy ukazuje na problémy, pojmenovává je, kritizuje, ale to je všechno. Neříká, jak je smysluplně vyřešit. Bohužel tento způsob sebeprezentace má zejména u méně inteligentních voličů úspěch. Než přemýšlet nad tím, co by znamenalo “neplatit daně a starat se sám o sebe”, průměrný volič raději zatleská někomu, kdo mu dá párek, pivo a z pódia zahřmí, jak všechny ty současné politiky vyžene od koryt, protože to dělali špatně.
Zhruba z tohoto soudku je také výrok ostravského kandidáta Okamurova hnutí Karla Fiedlera: “Než takto, tak raději Bakalovy OKD znárodnit. Beztak jsem toho názoru, že nerostné bohatství musí zůstat v rukou státu.” Netušil jsem, kam přesně Úsvit přímé demokracie míří, nicméně na základě této informace si vytvářím názor, že pravděpodobně “ještě více doleva než komunisté”. Alespoň zatím jsem přesvědčen o tom, že přijít s takovým nápadem by si zástupci KSČM netroufli.
Fiedler má ale pravdu v jedné věci: zatímco soukromá firma bez uzardění uzavře prodělečný podnik, stát ho bude vesele provozovat dál, bez ohledu na jeho rentabilitu. Neplatí totiž jeho provoz ze svého, ale z peněz svých občanů – a ty se vždycky utrácejí velice snadno. Příkladů institucí, které by soukromník už dávno zavřel, kdežto stát do nich pumpuje naše peníze, najdete nespočet.
Horníci a odbory chtějí diktovat zaměstnavateli?
Také Rudolf Polanecký přišel s komentářem k aktuálnímu dění kolem dolu Paskov, který se má kvůli nerentabilitě zavírat, což vyústilo v úterní demonstraci. Stejně, jako mne, překvapuje i autora odkazovaného článku fakt, že si někdo – v tomto případě zaměstnanci a odbory – nárokuje právo rozhodovat o tom, co má dělat jeho zaměstnavatel. Možná jsem konzervativní, ale jsem přesvědčen o tom, že vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem začíná a končí tím, že zaměstnanec pracuje, za což mu zaměstnavatel platí. Je na zaměstnavateli, aby vyhodnocoval situaci na trhu a reagoval – zvýšil plat zaměstnancům, bez kterých se neobejde, propustil ty, které již nepotřebuje a zavřel prodělávající pobočky. Co a kdy zaměstnavatel udělá, je čistě jeho věc! Je to jeho byznys, jeho peníze, ke kterým zaměstnanec sice (možná) pomohl, ale rozhodně mu to nedává právo spolurozhodovat o firmě jako takové. Tím, že pro někoho pracujeme, se přeci nestáváme jednatelem, akcionářem, ba ani vlastníkem jeho firmy!
Fakta jsou v tomto případě jasná: “Poptávka po uhlí silně klesla celosvětově stejně jako jeho cena. Společnost NWR měla v roce 2011 zisk 130 milionů €, v roce 2012 už tratila milion € a jen za první pololetí se společnost NWR propadla do ztráty 396 milionů €.” Kdybyste se těch horníků, kteří protestovali, zeptali, zda jsou ochotni podílet se na takto obrovské ztrátě, jistě by jejich pocit sounáležitosti s firmou nebyl tak velký, jako když se dožadují svého vykonstruovaného práva na práci.
Polanecký stroze a jasně konstatuje: “Zkrátka, podnik je silně ztrátový, takže je pro majitele nejlepším řešením uzavřít jej. Zaměstnanci nemohou svého zaměstnavatele nutit, aby dál provozoval podnik, který mu přináší jen ztrátu. Měli by si uvědomit, že práci mají jen po tu dobu, kdy je po jejich výkonu poptávka.”
Ano, tak by to fungovalo, kdyby vztah zaměstnanec a zaměstnavatel byl vztahem dvou rozumných, dospěle se chovajících lidí. Bohužel je tu ještě třetí strana – odbory. Ta se v mnoha případech projevuje tak, že pod zástěrkou ochrany zaměstnanců raději nechá celý podnik zkrachovat, jen aby si v kolektivní smlouvě vynutili navýšení platů. Idea odborů v tomto případě stojí takto: firma v uplynulých letech vydělávala. Teď, když je prodělečná, by měla zisk investovat zpátky jako jakési “poděkování zaměstnancům”. Jinými slovy: dosavadní zisk by měl být vrácen zpět na udržení provozu, který je sám o sobě ztrátový. Vypadá to, že odboráři mají přístup k docela slušnému hulení, co říkáte? Také proto jsou to odboráři a ne podnikatelé, že :).
Zakončeme úvahu nad ostravskými protesty citací: “Odboráři mají představu, že oni budou diktovat zaměstnavateli jak má nakládat se svou firmou, budou mu kecat do jejího řízení a určovat co firma bude produkovat bez ohledu na to, zda je po produktu poptávka? Že donutí zaměstnavatele, aby jim dál dával práci, ač firma prodělává?” Ano, to je přesně to, o čem jsem psal o kousek výše – odboráři jsou schopni firmu poslat ke dnu jen proto, aby se oni (a zaměstnanci) měli jeden měsíc dobře.
Přiznám se, že dost dobře nechápu drzost a vlastně ani smysl odborů. Jsem zaměstnanec, pracuji dobrovolně (nebo spíše abych měl peníze na živobytí) a se zaměstnavatelem máme víceméně rovnocenný vztah. On mě platí, já pracuji, on mě může vyhodit, já mohu dát výpověď. Nikdy mě nenapadlo jít za nadřízeným s prosbou či dokonce s požadavkem na zvýšení platu. Je na něm, aby mě dostatečně ohodnotil. Pokud získám dojem, že mou práci nevyvažuje odpovídajícím měsíčním platem, nikdo mi přeci nebrání poohlédnout se jinde. Pokud jsem natolik schopný, jistě mi jiný zaměstnavatel nabídne vyhovující podmínky. Proto nejsem schopen pobrat, proč kdokoli tlačí zaměstnavatele ke zdi a nutí ho kolektivními smlouvami závazně stanovovat, kolik v daném roce přidá na platech. Nejlépe plošně, aby si i ten největší lempl ve firmě polepšil.
Píše mi Babiš…
Zrovna tento týden jsem odpovídal na e-mail kamarádovi, který žije v malém bytě 2+kk s manželkou na mateřské a jejich dvěma malými dětmi. Zmínil se, že už fakt neví, koho volit, a že uvažuje o Babišovi. Ačkoli je můj kamarád nesporně inteligentní člověk, nad tímto jeho záměrem jsem jen zakroutil hlavou. Jemně jsem se mu snažil naznačit, že argument “ten má peněz dost, ten už krást nepotřebuje”, kterým si tentýž člověk obhajoval volbu Karlovy TOP09, v tomto případě neplatí.
Nakonec mi správnou zbraň doslova na stříbrném podnose přinesl Jan Sychra svým komentářem “Píše mi Babiš…“. Po přečtení jsem neprodleně odeslal odkaz kamarádovi a doufám, že své úvahy zkoriguje jiným směrem.
“Babiš taktně zamlčel, že využívá zase jiné metody: na část svého podnikání bere dotace a část jeho produktů musíme zase ze zákona kupovat, i když nechceme. S tou korupcí bych si také nebyl kdovíjak jistý – ještě si docela pamatuji, jak se těsně před minulými volbami narychlo scházela sněmovna a odhlasovala pro něj povinné přimíchávání biopaliv.” Už jen tato fakta by měla racionálně uvažujícímu člověku stačit k tomu, aby Babišovi neskočil na jeho sliby, které vlastně – jak sám píše – ani neslibuje.
Nemohu vynechat ani další – tentokrát subjektivní faktor. Babiš mi připadá jako nesmírně primitivní člověk. Vždy jsem se domníval, že podnikatelský úspěch a inteligence jdou ruku v ruce. Patrně jsem se nechal ovlivnit lidmi, jako jsou John Vaňhara, Ivan Pilný, Ondřej Bartoš či Marta Nováková, kteří se kromě přirozené inteligence vyznačují také vytříbeným chováním. Když jsem slyšel promluvit Babiše, původně jsem se domníval, že krmí někde na farmě prasata, jezdí s fekálním vozem, nebo pokládá dlažbu. O to větší bylo překvapení, když jsem zjistil, že se jedná o úspěšného podnikatele. Zděšení nastalo v okamžiku, kdy se Babiš rozhodl vstoupit do politiky.
Opět jsem ale spoléhal na vlastní rozum a přesvědčoval jsem sám sebe, že tento člověk je bez šance – že přeci nikdo nebude volit hulváta, proti kterému jsou i Topolánek s Kalouskem ukázkou učebnicově slušného vychování. Podle předvolebních průzkumů (pokud tedy nejsou podplacené) jsem se ale mýlil. Znamená to snad, že významné části národa nevadí někdo, kdo si pěkně namastil kapsy z peněženek nás všech? Mám důvod si myslet, že část voličů je opravdu tak omezená, že jim stačí kandidát se slovníkem vyhazovače, který jim slíbí, jak pěkně vymete se vším špatným, co tady doposud bylo? Nevadí jim, že dotyčný jen ukazuje prstem na problémy, kritizuje, ale ani se neobtěžuje říci, jak by je řešil?
Jen doufám, že se po volbách ukáže, že tohle celé byla jedna velká mediální Blamáž, kterou si Babiš koupil.
0 komentářů