Já sám na vlastní kůži jich zažil dost. Uvedu jen dva příklady z mnohých.
Když náměstek fabriky o deseti tisících zaměstnanců, řekl, že takový gangstery jako já trpět ve fabrice nebude, šel jsem si stěžovat na OV KSČ. Tam sedící frája se optal, jestli mám na to svědky. Po pravdě jsem odpověděl, že u toho seděli lidé náměstka, nikoli moji. Frája na to, tak vidíš, on ani ten inzultovaný vedoucí pracovník neměl svědky. Co po nás tedy chceš? Zařídit abys mohl zůstat v místě, nebude až takový problém. Odpověděl jsem, děkuji, nechci a odešel. Následně jsem obešel asi sedm míst. Po sdělení jména bylo ale místo náhle již obsazeno. Na sedmém místě jsem reagoval, že mám už plné zuby obcházet pracoviště a že si to nechám zjistit, protože mě bylo sděleno, že místo mistra (pozice, o kterou jsem se ucházel), mají volné. Nakonec jsem byl přijat k oboustranné spokojenosti.
Dva roky na to jsem sháněl místo s bydlením mimo mostecký region. Zadařilo se a podepsal na byt 1+1 závazek na sedm let. Za dva roky jsem podal výpověď s vyhlídkou na lepší místo. Do výpovědi jsem napsal, že nemám plat v přislíbené výši a dále, že mi zaměstnavatel neumožňuje řádný výkon funkce. Šlo to k soudu. Již na prvním stání jsem zjistil, že nemám nárok. Soudkyně totiž prohlásila, že slíbená výše platu nepatří mezi důvody, které by měly rušit sedmiletý závazek. A údaj, že zaměstnavatel mě neumožňuje řádný výkon funkce, (dokladovaný seznamem déle trvajících závad na zařízení), soud považuje za pouhé upozornění, vzhledem k formulaci – “a dále”. Na úvod při druhém stání jsem prohlásil, že jsem netušil, že soud se nebude zabývat podstatou věci ale slovíčkařením a že raději beru výpověď zpět. Soudkyně to přijala s povděkem a podnikovému právníkovi pravila, že věc je stažením výpovědi vyřízena. A taky, že by v daném případě bylo od zaměstnavatele amorální požadovat, abych platil soudní výlohy. (Světe div se, soud bral tehdy v potaz i morálku). Podepsali jsme to a hned mezi dveřmi mě právník sdělil, že mi to budou strhávat z výplaty. Odpověděl jsem, že v takovém případě to neměl podepisovat a jestli mi šáhnou třeba jen na korunu, budem u soudu znovu. Odvětil, tak o tom aspoň nikde nemluvte. Ve finále, tedy za měsíc po soudu, byl můj plat upraven na přislíbenou výši. Tak taková byla v těch osmdesátých letech ona totalitní nespravedlnost, ať si každý udělá obrázek sám. Pro mladší ročníky dodávám, že tehdy byl zaměstnanců nedostatek, pracovních míst přebytek. Když zaměstnavatel otálel se zvýšením platu, pak ti co byli odvázanější, podávali výpověď a zpravidla dostali přidáno.
(Jasně, dnes se to zdá jako sci-fi).
Skutečnost, že jsem byl v roce 1988 z vedoucího místa přeřazen do dělnické profese z ryze politických důvodů, mezi vyložené křivdy neřadím. Tehdejší režim jsem úpřímně nenáviděl, ani to neskrýval. Tehdy, na rozdíl od toho současného bordelu, mohl a měl každý vědět co za co a s čím může nebo nemá počítat. Co se týče rodiny, nastal typický souběh životních peripetií. Manželka na mateřské a já s platem poměrně výrazně dolů. A tak jsem dík kamarádům dostal vedlejší pracovní poměr, v pozici kopáče. Ve fabrice byl viděn ve volnu s krumpáčem, lopatou a montérkama od bláta. Oni spokojeni a já, byť sloužící jako výstraha ostatním, taky spokojen. V práci méně starostí a problémů a kopáčská práce (pro mne místo posilovny) placena tehdy (při porovnání dnešních diferencí mezd) bez nadsázky královsky.
Naštěstí jsem se osobně nikdy nepotýkal, nejen dříve ale ani v současné době, s nouzí. Podstatný rozdíl od doby minulého režimu je pro mne osobně ten, že v době mého produktivního věku se v tom minulém režimu nepotýkal s vyloženou nouzí takřka nikdo. Na rozdíl od toho dnešního režimu, s lidmi podvedenými co přišli o veškeré úspory, s lidmi co nemají domov, kdy mnozí z nich v zimě umrzají. Režim s důchodci co nemají na léky, s nezaměstnanými marně shánějícími slušnou práci.
Prostě jsem tehdy žil obklopen poměrně spokojenými lidmi a humorem. Dnes ubylo markantně jak spokojených lidí, tak onoho humoru.
Co kdysi nejvíce ze všeho vyvolávalo moji nenávist vůči režimu, bylo tehdejší jednostranné lhaní sdělovacích prostředků. Především ale tehdejší propaganda. Na rozdíl od táty, který zažil první republiku a prošel nuceným nasazením na práce v Německu, neměl jsem ani potuchy, kolik pravdy se v té jednostranné propagandě nachází.
Současná propaganda je nicméně stejně jednostranná. Pouze méně okatě vedená. Skrytá za spoustu nesmyslů, s podstrčením tu a tam rádoby objektivního názoru. Za to pravdy je v ní velice pomálu. V souhrnu to vyjde víceméně s tou tehdejší propagandou nastejno, vzdor úporným snahám hrát divadlo na objektivitu, vyváženost a demokracii. Nastejno nevyjde pouhopouze to nejpodstatnější. Obrácený poměr spokojených a nespokojených lidí a humor sražený k bodu mrazu. Lidé bez domova ztrácející životy v mrazu jako zvířata. Důchodkyně plačící v lékárně po opětovném zdražení jejich léku. Lidé žebrající o práci aby mohli zajistit jakž takž slušné živobytí rodině. O pěkném a spokojeném dětství pro většinu dětí, které prožívala většina nás v totalitě, raději ani nemluvme.
Luděk Prokop
24. 3. 2013
0 komentářů