Jak stát opravdu podporuje český film?*Podivné počítání procent na ministerstvu vnitra*Nezaměstnaní nemusí pracovat.
Miliony pro Trošku. Takhle státní fond podporoval český film
V posledních dvou vydáních Týdnovin jsem se poměrně detailně zaobíral Klausovým vetem zákona o audiovizuálních dílech a podpoře kinematografie. Mezitím mnozí, v čele s Janem Svěrákem, křičeli, jak český film potřebuje státní dotace, aby mohly vzniknout kvalitní snímky, které by se čistě ze vstupného nezaplatili.
Snad bych i Svěrákovi částečně uvěřil, kdyby Odba Novan nenahodil do diskuze pod minulými Týdnovinami odkaz na tento článek. Jaké “kvalitní filmy” se tedy zaplatily z kapes nás všech? “Na vrcholu tabulky ihned trknou do očí dvě pětimilionové dotace pro mimořádně nekvalitní filmy: Saxanu a lexikon kouzel a Ulovit miliardáře. Nejde o nezdařené umělecké produkty, ale o komerční braky, což mohlo být radě fondu jasné snad už z námětu. Přesto podpořila dotace poměrem hlasů 7 : 2 a 8 : 1. Příznivce „kvality“ zarazí i čtyři miliony pro film Zdeňka Trošky Čertova nevěsta a srovnatelné příspěvky pro Můj vysvlečenej deník, Kozí příběhy se sýrem nebo Dešťovou vílu.”
Myslím, že více není nutné dodávat. Snad jen doporučit pročtení celého článku – podobně zajímavých informací je tam mnoho. Všech zastánců dotací do Fondu kinematografie bych se nyní chtěl zeptat: stále ještě trváte na tom, že podporovat český film dotacemi napomáhá vzniku kvalitních filmů, které by jinak nevznikly?
Václav Henych podvedl prezidentské kandidáty
Kauzou uplynulých sedmi dnů je vyřazení tří kandidátů na prezidenta: Tomia Okamury, Jany Bobošíkové a Vladimíra Dlouhého. Zaujala především metodika výpočtu neplatných podpisů. Zjednodušeně řečeno: odebraly se dva vzorky a spočítala se procentuální zastoupení v každém z nich. Chyby lávky nastala v momentě, kdy “odborníci” z ministerstva vnitra tato procenta nezprůměrňovali, ale sečetli.
Tedy například: pokud by v jednom vzorku bylo 11 % neplatných podpisů a ve druhém 9 %, dá se teoreticky předpokládat, že průměrně bude v celém balíku asi 10 % neplatných podpisů. Podle metodiky je to ale 9 + 11 = 20, takže kandidátovi z celkového počtu získaných hlasů odečetli jednu pětinu.
David Grudl poměrně podrobně analyzuje použitou metodiku i nastalou situaci. Hned na začátku konstatuje: “Výpočet je natolik nesmyslný, že se mnozí zdráhali uvěřit, že by se něco takového mohlo vůbec stát.”
Následně přichází s vlastním názorným příkladem nesmyslnosti použitého výpočtu: “To je totéž, jako spočítat, že v Čechách je v populaci 51 % žen, na Moravě taky 51 % žen, takže v České republice máme 102 % žen.”
Abychom dotáhli ministerský výpočet k absolutní absurdnosti, přichází Grudl s následujícím příkladem: “Čím víc vzorků se ověří, tím přesnější údaj o množství neplatných podpisů získáme. Nikoliv ovšem v podání ministerstva vnitra: kdyby ověřili 10 vzorků a výsledky sečetli, zjistí, že Miloš Zeman má 110 % neplatných podpisů…”
Zaznělo na Twitteru
V podobném duchu se nesl také tweet Jana Sychry (@JanSychra): “To taková Táňa má cca 5 % chybných podpisů. Takže ještě 18 testovacích vzorků a bude v mínusu. Ten algoritmus je geniální.”
Ústavní soud: Nezaměstnaní nemusí povinně pracovat, je to ponižující
Ústavní soud občas rozhoduje hodně absurdně. Například ministru Julínkovi bez uzardění “odmávl” regulační poplatky, ačkoli Listina základních práv a svobod garantuje, že “Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.”
Nyní Ústavní soud zrušil ustanovení, podle kterého nezaměstnaní neměli nárok na podporu, pokud odmítli veřejně prospěšné práce. Paradoxní je zdůvodnění Pavla Rychetského, podle kterého “je povinná veřejná služba v rozporu s některými ustanoveními Listiny základních práv a svobod.” Vyhledal jsem si tedy v Listině všechny výskyty slova “prac*”. Je jich tam celkem pět. Ani v jednom případě se ale o zákazu “nucených prací” nemluví.
Představa Ústavního soudu je tedy ta, že občan, který nemůže či nechce pracovat, má mít nárok na automatickou podporu v nezaměstnanosti bez jakýchkoli dalších podmínek. Na jednu stranu tento pohled chápu: pracující si povinně platí sociální pojištění, které by, kromě dalších případů, mělo sloužit i k tomu, aby v případě ztráty zaměstnání překonal finančně obtížné období. Na stranu druhou vím o celé řadě případů lidí, kteří nepracují, protože jim podpora v nezaměstnanosti stačí. Mohou se hájit – a je to pochopitelné – i tím, že si na ni sami našetřili, takže si nyní své peníze vyberou.
Podle mne je ale koncept “nucených prací” prospěšný hned z několika důvodů. V první řadě motivuje nezaměstnaného k hledání práce. Přeci jen rozhodnutí, zda sedět doma u televize, nebo pracovat, je pro některé jedince poměrně snadné. Proti tomu dilema nucených prací versus normální práce, odpovídající kvalifikaci dotyčného, hraje ve prospěch aktivního hledání zaměstnání. Mnozí nezaměstnaní si na “prázdniny” rádi a ochotně zvykají, v čemž jim nucené práce alespoň trochu bránily.
Jaké řešení by mi vyhovovalo? Neplatit žádné pojištění státu, každý by si sám zvolil zda, za jakých podmínek a u které pojišťovny by se pojistil pro případ ztráty zaměstnání. Na rozdíl od státu by byly podmínky dané smlouvou, takže pokud by člověk přišel o práci, přesně by předem věděl, na co a jak dlouho má nárok. Pravděpodobně by to bylo levnější, navíc pojišťovny mají výrazně efektivnější mechanismy, jak přijít na ty, kteří chtějí na jejich systému parazitovat.
0 komentářů