Byl čtvrtek 5. července 9:17, mířili jsme autem na dovolenou do Řecka a v daném okamžiku jsme projížděli okruhem kolem srbského hlavního města Bělehrad. V tu chvíli jsme za sebou měli 11 hodin cesty, z toho většinu v noci, a něco přes 800 kilometrů. Za normálních podmínek se projíždí městem, ale protože hlavní tah Bělehradem je v rekonstrukci, dostali jsme už na maďarsko-srbských hranicích leták s informací, že tentokrát pojedeme jinudy.
Řídil jsem já, manželka seděla na sedadle spolujezdce, a právě jsme projížděli úsekem, ve kterém vedly dva pruhy tam a dva zpátky. Na začátku úseku byla rychlost omezena dopravní značkou na 80 km/h. Po pravé straně silnice jsem zaregistroval podezřele stojící dodávku, takže jsem instinktivně přibrzdil. Sice jsem podle GPS jel v tom okamžiku 81 km/h, nicméně nechtěl jsem dávat zbytečný důvod k buzeraci.
Můj záměr se ale minul účinkem – do vozovky doslova vběhl policista, pravou ruku napřaženou, jako by zdravil Vůdce, a směroval mě na buzerplatz, který tam za tímto účelem měli připravený. Měl jsem co dělat, abych policejního sebevraha nesejmul.
Poslušně jsem zastavil, přede mne se pak zařadil ještě německý řidič, který byl takto odloven. Očekával jsem rutinní kontrolu, proto jsem nevystupoval z auta, jen jsem stáhnul okénko. Policista, tentokrát jiný, než na nás hajloval, mě požádal o doklady, se kterými následně odkvačil do dodávky. Po chvilce se vrátil, a požádal mě, abych šel s tím. V tu chvíli mi to nepřipadalo divné, nicméně soudím, že tak učinil proto, aby se celá událost odehrála beze svědků.
Dovedl mě k okénku dodávky, kde mě předal kolegovi, sedícímu uvnitř. Nutno uznat, že oba policisté doslova bravurně ovládali angličtinu, proto mi dokázali poměrně rychle vysvětlit, že jsem překročil nejvyšší povolenou rychlost. Bylo mi to divné, protože jsem si byl jistý, že jsem v úseku, kde byla rychlost stanovena na 80 km/h, jel jen o jediný kilometr rychleji. Požádal jsem tedy o to, aby mi ukázali záznam mého přestupku. Policajt mi ukázal radar, na maličké obrazovce byl vyfocený černý mercedes, který se měl dopustit údajného přestupku. Zaprotestoval jsem, že já přeci nejedu v černém mercedesu, ale v černém seatu! Na to policista sklonil radar tak, abych na něj dále neviděl, a ani přes důrazně opakovanou žádost o předložení dokumentace k mému přestupku už mi ho neukázal.
Začal jsem svou obhajobu stavět na tom, že jsem jel 81 km/h. Příslušníkovi se rozzářila očka a začal mi tvrdit, že v úseku, kde měří, je ale povolená šedesátka, kterou jsem překročil o 21 km/h, což je hrubý přestupek. Byl jsem přesvědčen o opaku a trval jsem na svém, že v daném místě se podle značky smí osmdesát. Orgán začal listovat kopiemi již vystavených pokutových bloků a ukazoval mi: “Jel sedmdesát, tady píšu, že se tu smí šedesát – dostal pokutu! Jel 79 – tady je napsaná šedesátka – zaplatil pokutu.” Snad bych byl i ochoten uznat, že jsem po tak dlouhé cestě unavený, a že jsem tedy značku zaznamenal špatně, případně ji přehlédl, kdyby mi předtím neukázali fotku úplně jiného auta. Teď jsem ale pochyboval i o těch blocích – buď je vystavili řidičům, kteří si nepamatovali, jaká je rychlost v daném úseku, nebo ty bloky nasbírali jinde, říkal jsem si. V každém případě jsem byl ochoten jít “až na dřeň”, včetně toho, že bych se ve finále obrátil na ambasádu (na kterou mám v mobilu uložená všechna čísla) a nakonec milé příslušníky paralyzoval tím, že jim nerozumím, ať mi zajistí překladatele. Zastavovali výhradně cizince, asi právě z toho důvodu, že místní by se nenechali tak snadno odrbat.
Policista mi začal vysvětlovat, že mi vypíše pokutu, nechá si můj pas, a já následně pojedu do asi 10 km vzdáleného města do banky tu pokutu zaplatit. Já oponoval, že nebudu platit pokutu, když jsem na osmdesátce jel 81, a že se půjdu podívat na značku. S tím nakonec policajt souhlasil, já si mezitím chystal scénáře:
- Pokud by na značce bylo 60 km/h, budu trvat na fotce z radaru. Na nějakého Radara Radaroviče* si tady opravdu hrát nebudeme. Pokud by policisté důkaz neposkytli, hurá volat na ambasádu – a samozřejmě je na to předem důrazně upozornit. Následně, pokud by stále neukázali fotku, na které jedu 81 km/h, přejít na režim “Pánové, já vám nerozumím, nevím, co po mně chcete.” Prostě udělat jim trochu pakárnu.
- Pokud by na značce bylo 80 km/h (což jsem přesvědčen, že bylo), značku vyfotit, včetně toho, aby v pozadí bylo vidět, kde přesně stojí policejní dodávka, a triumfálně se vrátit zpět.
Kilometr ke značce jsem nakonec šlapat nemusel. Šel jsem manželce vysvětlit, co se děje, a co se bude dít dál. Manželka je v mnoha směrech mým protikladem, proto se snažila najít nějaké smířlivější řešení. Mezitím ke mně přiběhl orgán, který mi předtím zabavil doklady, a dotazoval se, co se děje. Opáčil jsem mu, že vysvětluji manželce situaci, a že se po dohodě s kolegou půjdu podívat na značku, zda je tam opravdu šedesátka.
Policista začal komunikovat s manželkou, přičemž konverzace probíhala stylem: “Česko? Tam mají dobré pivo a hezké ženy!” Manželka mu odvětila, že pivo ano, ale že ona je Ruska. V tu chvíli policista úplně otočil – obrátil se na mne s udiveným výrazem: “Vy máte manželku Rusku?” Nepřikládal jsem tomu velký význam, takže jsem jen pokýval hlavou. Netušil jsem, že Rusové mají v očích Srbů úplně jiné postavení, než všechny ostatní národnosti, a že se z prolhaného příslušníka stane příslušník přátelský.
“Tak jen proto, že máte manželku Rusku, vás pustím!” Pravil policista, sebral od kolegy moje doklady a vrátil mi je. Dokonce mi i podal ruku na rozloučenou. Zbývalo už jen, abychom se objali a dali si pořádnou brežněvovskou pusu!
Asi 500 metrů od místa, kde jsme byli zastaveni, jsme minuli značku “60 km/h”. Snižovala rychlost před odbočkou ze silnice. Bylo mi jasné, že se značka neopakuje po 1,5 kilometrech znovu, ale že snižuje předcházející vyšší povolenou rychlost. Stejně tak mi bylo jasné, že pokud bych dotáhl celý případ až k nějakému projednání u “vyšší instance”, tvrdili by páni policisté, že stáli s radarem až za touto značkou – což bych asi prokazoval těžko, tedy kromě zmíněné fotky.
Na jednu stranu jsem rád, že se vše vyřešilo relativně smírně, na stranu druhou musím říci, že by mě zajímalo, co by policajti říkali na to, až bych se vrátil s fotkou značky, na které je povolená osmdesátka. Velmi pravděpodobně by si ale našli jiný důvod, proč mě zbuzerovat a ztrestat, takže takhle to asi nakonec bylo lepší.
*Radar Radarovič pochází z následujícího vtipu:
Policista v Rusku zastaví cizince a chce mu dát pokutu za vysokou rychlost. Cizinec se ptá: “A máte tady alespoň radar?”
Policajt odpoví, že ano, a zavolá do křoví na kolegu. “Radar Radarovič, kak býstra on jéchal?”
Z křoví vyleze druhý policista, pohybuje prstem před obličejem a ukazuje: “On měl jéchať tak” a následně rychleji prstem “A on jéchal tak!”
0 komentářů