Nadávání do bílých sviní není rasismus!*Cikáni se vysmívají většinové populaci*Unie nařídila úsporné žárovky. S čím přijde příště?*Předvolební sliby ODS, TOP09 a VV: Nezvýšíme DPH!*Co opravdu stojí za bojem proti osobě blízké?
Národní strana žádá zákaz minaretů na Slovensku
Nutno uznat, že na Slovensku se s ničím moc nemažou a dovolí si nejen v rámci své země, ale i vůči EU daleko více, než Češi. Posuďte sami: “Slovenská národní strana (SNS) chce předložit novelu stavebního zákona, která by měla obsahovat zákaz staveb, které narušují vzhled okolí, včetně minaretů. Místopředseda strany zdůraznil, že novela není namířena proti islámu jako náboženství, ale zároveň dodal: „Islám preferuje jiné formy trestů a soužití. Je to jasný střet s naším právním systémem. Přistěhovalci by se měli přizpůsobit.“”
S tím, že by se přistěhovalci měli přizpůsobit, nelze než souhlasit. Přijdu-li do nějaké země, nemám morální ani jiné právo požadovat, aby v ní cokoli měnili dle mých požadavků. V arabském světě také pohořím, pokud tam budu chtít vystavět křesťanský kostel, takže nevidím důvod, proč by tomu někde jinde mělo být jinak. Chcete mešitu, milí muslimové? Samozřejmě s tím nemám problém! Račte se vrátit domů a užívejte mešit, co hrdlo ráčí!
My si nedovolíme k jakékoli menšině nic – ani se na ni křivě podívat, natož kritizovat nebo dokonce něco zakazovat. Jsem rád, že alespoň naši východní bratři mají koule.
Nadávat do bílých sviní ještě není rasismus, řekl soud
Oživte Hitlera, vyzývala žena ve Varnsdorfu. Hrozí jí vězení
Pojďme si udělat malou rekapitulaci stavu lidských práv v naší zemi. Na demonstraci ve Varnsdorfu dorazila jakási ženština v tričku s nápisem “Oživte Hitlera.” Vezmeme-li v úvahu praktickou stránku věci – tedy fakt, že neumíme kohokoli oživit, musíme dospět k názoru, že dotyčná to buď nemá v hlavě úplně v pořádku, nebo se jednalo o lacinou snahu o upoutání pozornosti. Policie dotyčnou zadržela a obvinila ji z: “trestného činu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidy.” To je typická ukázka, jak snadno naše policie nachází hůl, chce-li někoho bít. Ale budiž – další nápis na tomtéž tričku hlásal “Cikáni do plynu,” takže pokud jsme země, kde se účinně zakročuje proti rasismu, bylo na místě zakročit.
Jenže my nežijeme v zemi, kde se bojuje proti rasismu. My žijeme v Česku, kde rasismus povolený je – tedy jen vybraným minoritám. Když tedy cikáni v Ostrově na Karlovarsku napadli muže bílé pleti, mlátili ho, nadávali mu do bílých sviní a řvali na něj: “žádnej bílej se nebude roztahovat na našem teritoriu,” očekával jsem, že útočníci budou přísně potrestáni za tuto krystalickou ukázku rasismu. Jenže, jak jsem řekl, byli to cikáni a pro ty platí jiné, podstatně volněji pojaté zákony. My ostatní je, ač to v kontextu s uvedeným nedává smysl, musíme mít rádi, být na ně hodní a sponzorovat je. Takže se stalo, že dva soudy po sobě potvrdily, že výše uvedený útok nebyl shledán rasistickým.
Jsem přitom naprosto přesvědčen, že kdybychom obrátili situaci naruby, stačil by k odsouzení za rasismus jen fakt, že bílí napadli cikána – ani by mu nemuseli nadávat do černých sviní. Jenže rasový motiv se prý těžce prokazuje. Je zajímavé, jak snadné to bylo v případu vítkovských žhářů – ti sice naházeli zápalné láhve do oficiálně neobydleného objektu, ale soudce měl jasno: všichni čtyři útočníci šli na místo s úmyslem vraždit a to samozřejmě s rasovým podtextem. Ano, šli vraždit do baráku, ve kterém oficiálně nikdo nebydlel – to je přeci logické!
Výstižně situaci u nás popsali dva čtenáři v diskuzi pod článkem, kdy se jeden zaradoval: “Jsem rád že říkat někomu “Černá svině” není rasismus” a druhý, zjevně znalý právního stavu naší země, mu opáčil: “Buď do budoucna opatrný ve výrocích, v článku se totiž jasně hovoří, že rasistické není pouze “bílá svině” ;o))”
Cikáni se vysmívají většinové populaci, říká šéf Severočechů.cz
František Ryba, předseda poměrně nového uskupení Severočeši.cz, překvapil otevřeností, s jakou hovořil o problémech s menšinami. Je ale pravda, že podobně “bez autocenzury” mluvili i Jiří Čunek a Ivana Řápková, než se dostali na vyšší posty a začalo se jim šlapat na krk.
Nesouhlasím s Rybou ve všem, co řekl – například v tom, že by stát měl vyčlenit “dvě, tři miliardy na to, aby Cikáni mohli pracovat.” Jsem přesvědčen o tom, že jediným korektním prostředím je v tomto směru volný pracovní trh, který si sám reguluje, co a koho potřebuje a koho ne, zatímco stát je schopen pouze uměle vytvářet nesmyslná pracovní místa. Budou-li se cikáni snažit a vzdělávat se, jistě si práci najdou. Nemůžeme se ale divit, že o nekvalifikované síly nejeví zaměstnavatelé příliš velký zájem.
V tomto se ostatně s Rybou shodnu: “Z ciziny nám chodí rady a výtky o tom, jak Cikánům neumožňujeme vzdělání a jak jim ubližujeme. Proti tomu se silně ohrazujeme, protože oni mají naprostý přístup ke vzdělání od mateřských školek po vysoké školy. Tam je problém, že oni se většinou vzdělávat nechtějí. Nechci je házet všechny do jednoho pytle. Jsou mezi nimi i ti, kteří to dotáhnou až k vysokoškolskému vzdělání, ale jsou to mizivá procenta. Bohužel dnes existuje spíše rasismus naruby, kdy je spíše potlačovaná většinová populace a zvýhodňovány menšiny. Základním problémem je, že sami Cikáni musí začít chtít něco se sebou dělat.”
Výstižný je také popis soužití s cikánskou minoritou: “My tady s nimi žijeme desítky let, známe je velmi dobře a víme, jak to funguje či nefunguje…. …Cikáni se vysmívají většinové populaci. Ve chvíli, kdy jde normální člověk ráno do práce, oni sedí v křesílkách před barákama a hihňají se gádžům, že chodí makat, zatímco Cikáni nemusí. Zneužívají sociální dávky a podpory.” K tomu asi není moc co dodat. Osobně jsem ale přesvědčen, že pokud se Severočeši.cz dostanou v politice někam výš, slovník pana předsedy velmi rychle otupí své hrany. Bohužel.
Životní zlom živnostníka: Končím s podnikáním. Dřu jen na daně
V Česku mají živnostníci mimořádně zajímavou pozici: ačkoli na jedné straně odvádějí nemalé daně a od státu prakticky nic nechtějí, neb se o sebe a své potřeby starají sami, stát jim vytrvale hází klacky pod nohy. Mám pocit, že je to záměr. Živnostník je totiž někdo, kdo alespoň částečně vybočuje z kruhu zaběhlé mašinerie. Je nezávislejší, svou pracovní dobu si určuje sám (byť ve většině případů odpracuje daleko více hodin než běžný zaměstnanec), zpravidla sám si také vede účetnictví a platí daně. Proti tomu zaměstnanec sice musí v drtivé většině případů chodit do práce “od-do,” bez ohledu na to, zda má či nemá co dělat, daně jsou mu odnímány ještě předtím, než dostane výplatu, a v mnoha směrech (důchod, dlouhodobá nemoc, …) je na státu závislý, což je přesně to, co stát potřebuje.
Parlamentní listy zveřejnily příběh živnostníka, který se rozhodl skončit s podnikáním. “Z půl milionu hrubého, který za rok vydělám díky tomu, že dřu od rána do večera, o sobotách, nedělích i svátcích a na vše jsem úplně sám, mi nakonec zůstane průměrná mzda. Více než polovinu zisku spolkne nájem, daň a DPH, sociální a zdravotní pojistné.” Jeden z největších paradoxů soukromého podnikání, který často není záměrně zmiňován, neb by rozostřil obraz živnostníka jako “bohatého pana podnikatele,” je tento: “Když jsem v zimě onemocněl s čtyřicítkami a musel ulehnout, nedostal jsem ani korunu, protože živnostník má nárok na nemocenskou až po 14 dnech nemoci.” Nechápu elementární logiku: pokud si občan platí zdravotní a sociální pojištění, platí ho, kromě jiného, z toho důvodu, aby byl zajištěn pro případ nemoci. Tedy tak by to alespoň bylo, kdyby sociální a zdravotní pojištění fungovalo na tržních principech – hezky bychom si platili smlouvou stanovené měsíční pojistné a pokud bychom onemocněli, dostali bychom od pojišťovny to, co máme ve smlouvě slíbené. Problém je v tom, že mezi občanem a státem neexistuje žádná oficiálně a oboustranně uzavřená smlouva, v níž by bylo jasně stanoveno, nač má pojistník nárok a co dělat, když pojistitel změní podmínky. Dokonce ani není možné v případě nesouhlasu či nespokojenosti s nabízenými službami dát milé “státní pojišťovně” sbohem! Když tedy politici rozhodli, že živnostníci sice budou platit zdravotní pojištění, ale při chřipce z něj neuvidí ani korunu, nikdo neměl a nemá šanci s tím něco dělat.
Jediným řešením je to, které provedl pan Karel z uvedeného článku: přestat podnikat, nechat se zaměstnat a zapadnout tak do davu lidí, závislých nějakým způsobem na státu. Politici si mohou zatleskat – ještě pár let a vrátíme se do socialismu, kdy neexistovalo soukromé podnikání.
Jak se to má s úspornými žárovkami aneb další buzerace z EU
Michal Šnobr, analytik J&T, přinesl v souvislosti se zákazem prodeje 60W žárovek malé zamyšlení nad tím, jak Evropská unie ovládá naše životy a ničí kousek po kousku svobodu rozhodování – jeden ze základních principů volného trhu. Autor se ptá: pokud jsou úsporné žárovky tak výhodné, jak je nám tvrzeno, “jak je možné, že drobní spotřebitelé na tu úžasnou a výhodnou úsporu u nových žárovek nepřišli sami? Vycházím z nejrůznějších průzkumů, které potvrzují, že klasickými žárovkami svítí stále více než polovina domácností.”
Nad tímto jsem se v Týdnovinách opakovaně pozastavoval. Představuji si, že budu milionář a koupím si do baráku 1000W žárovky. Není to snad moje věc? Je to přeci můj dům, nebo ne? Ano, spotřebuji sice na osvětlení místnosti až 25krát více elektrické energie než bývá zvykem, ale pokud tuto spotřebu zaplatím svému dodavateli, neměl by nikdo mít právo mluvit do toho, čím mám doma svítit.
Neměl bych nic proti, kdyby výrobci úsporných žárovek propagovali – samozřejmě za své peníze – výhody svých výrobků. Rád bych se na ty reklamy podíval, určitě bych se nad nimi zamyslel. Ostatně dokud jsme měli svobodu volby, úsporné žárovky jsme domů pořídili. Až na několik typů, které začínaly svítit cca dvě minuty po zapnutí, jsme s nimi byli spokojení. Jenže proč bych neměl mít právo vybírat si? Například na záchodě, kde se rozsvěcí často, ale povětšinou jen na krátkou dobu, zářivka trpí a její životnost je řádově menší, než v místnostech, kde přebýváme. Proč je mi tedy zakazováno koupit si osvětlení, které je pro uvedený účel vhodnější?¨
S Michalem Šnobrem souhlasím i v jeho závěru: “Zásadní odpor mám ale ke způsobu, jakým mne EU k těmto změnám nutí. Stále se totiž obávám, poté, co nám z domácí lékárničky zmizel rtuťový teploměr a nahradil ho nespolehlivý digitální a nyní mizí i klasické žárovky, kde EU s těmito kroky skončí. Co ještě bude chtít pod rouškou nejrůznějších módních trendů, ideologií, které evidentně ovládají evropskou politiku, v mém životě tímto způsobem změnit?”
Já osobně bych navrhoval, že jako další by EU mohla navrhnout jednotný úsporný (a tedy jednovrstvý) toaletní papír. Nejlépe modrý se žlutými hvězdami. Alespoň by si na EU každý vzpomněl v tom správném ukamžiku.
Zvyšujeme daně a centralizujeme. Jsme česká „pravice“.
Michal Škop poukazuje na skutečnost, kterou v Týdnovinách probíráme pořád dokola: totiž že máme sice středo-pravicovou vládu, ale její kroky spíše odpovídají tomu, co by na jejím místě dělala ČSSD a komunisté. Fakt je jasný: “40 poslanců z ODS, 37 z TOP 09 a 19 z VV hlasovalo pro zvýšení daní (DPH). Vlastním volebním programům navzdory.” Někoho, kdo v této zemi žije déle než čtyři-pět let, ale nedodržování volebních programů nemůže překvapit. Každý trošku přemýšlející volič přeci ví, že předvolební program je svou věrohodností ještě méně důvěryhodný, než leták ze supermarketu, kam chodí nakupovat vaši známí.
Stejně tak každý, kdo alespoň trochu sleduje aktuální politickou situaci, ví, že rozdělování současných pěti parlamentních stran na “levici” a “pravici” je naprosto nesmyslné, protože žádná opravdu pravicově smýšlející strana ve Sněmovně není.
Autor zavzpomínal, co slibovaly “pravicové” strany před volbami. Posuďte sami, kdo lhal a kdo říkal pravdu (a nerozčilujte se, když vám vyjde skóre 3:0):
ODS: „Zjednodušíme daňové zákony. Zároveň udržíme daně na současné úrovni.“ (Viz volební program.)
TOP 09: „[Nechceme] daně zvyšovat, proto [musíme] velmi rozhodně snižovat rozpočtové výdaje.“ (Viz volební program.)
VV: „Daň z přidané hodnoty – ponechat pro následující dva roky sazby 10% a 20%.“ (Viz volební program.)
Doufám, že voliči jmenovaných stran nebudou příště věřit sice hezky znějícím slibům, a že se budou rozhodovat i na základě toho, jak jejich strana dodržela volební program z roku 2010.
Dálniční známky podraží, silnice ale budou opravené
Konečně je to tady! “Stěžoval” jsem si, že při minulých zdraženích dálničních známek ministři motoristům slibovali, že peníze vybrané navíc půjdou do oprav a do výstavby nových úseků, kdežto letos sice opět plánují zdražení, ale už raději nic neslibují. To se změnilo v úterý, kdy vyšla zpráva, že Ministerstvo dopravy si od růstu ceny o čtvrtinu slibuje zvýšení výtěžku z prodeje dálničních známek o 750 milionů korun, které by využilo na opravy silnic. Samozřejmě jim to, jako při každém zdražení, žereme i s navijákem!
Už teď se těším na první zprávy o tom, jak opět nejsou finance ani na základní údržbu a opravy po kruté zimě.
Řidiči se už nebudou moci vymlouvat na osobu blízkou
Zrušení osoby blízké jsem v Týdnovinách propíral tak často, že dnes už přeskočím opakované vysvětlování, proč novináři tak oblíbená “výmluva” není žádnou výmluvou, ale ústavním právem.
Spíše mě zaujala jiná věc: zákon, podle kterého je majitel vozidla povinen pod pohrůžkou vysoké pokuty udat své příbuzné, nepodpořila ČSSD, od které bych to čekal, naopak pro něj hlasovala celá naše slavná “pravice” s podporou komunistů. Je jasné, že v tomto případě nejde o snahu zlepšit šílenou situaci na českých silnicích. Za porušení zákona nebude nikdo trestán, natož pak jeho viník, ba ani body se nebudou udělovat, pouze někdo, kdo se v daném vozidle ani nemusel nacházet, dostane pokutu. Oč tedy skutečně jde? Ano: o peníze!
Politici totiž z vybírání pokut udělal další zdroj příjmu – řekněme, že jde o jistou formu daně, podmíněnou nějakými pravidly. V rozpočtech měst se s příjmy z pokut dokonce jaksi automaticky počítá. Zkuste se zamyslet nad tím, co by se stalo, kdyby najednou všichni řidiči začali bezvýhradně dodržovat pravidla?! Města by přišla o značné příjmy, takže by se musel najít jiný způsob, jak tyto peníze co možná nejsnadnější cestou získat. Vůbec tu nejde o to, zda na silnicích zahyne deset, sto, či tisíc lidí! To je, věřte tomu, politikům i policajtům úplně šuma fuk. Průmyslové vybírání pokut, jak nazval automatické systémy měření rychlosti jeden ze čtenářů, tedy konečně začne nést vytoužené ovoce.
0 komentářů