Když jsem si přečetl české recenze nově vydané a dlouho očekávané hry F1 2010, nestačil jsem se divit. Na Games Tiscali dali tomuto kousku osm bodů z deseti možných, Bonusweb dokonce 87/100. Na prvně jmenovaném serveru recenze začíná slovy: “Nejlepší formulová hra za posledních deset let, ať už jste blázen do aut nebo jen příležitostný víkendový závodník.” “Opravdu recenzenti hráli tu samou hru, kterou jsem vyzkoušel i já?” ptal jsem se sám sebe. Pro “blázna do aut” totiž F1 2010 podle mého názoru bude velkým zklamáním, což potvrzují i mnohé příspěvky v diskuzích pod uvedenými články.

Po krátké výměně názorů skrze Twitter s Martinem “_Case” Fialou, který taktéž hru hodnotil poměrně pozitivně, jsem si ale uvědomil, že odpověď na otázku, zda je nejnovější formulová hra dobrá či špatná, závisí především na tom, jak simulátorové ježdění berete.

Začněme úspěchem her, jako jsou poslední verze Need for Speed. Hráč dostává možnost zajezdit si pěknými auty, jejichž ovládnutí nevyžaduje mnoho času. Když náhodou něco nevyjde, stačí vrátit čas a projet kritický úsek znovu. S realitou sice nemá hra nic společného, ale masy to baví a čím více lidí hru koupí, tím více má smysl takové hry vydávat.

Průměrný hráč automobilových her totiž nechce trávit večery postupným poznáváním jízdních vlastností vozidla, pilováním ideální stopy, ani uvažováním nad tím, jak nastavit parametry. Většina si vystačí s tím, že usedne za virtuální volant rychlého vozu a v nejhorším případě na třetí pokus vyhraje závod. Zde je skutečná příčina toho, proč F1 2010 vypadá a funguje tak, jak můžeme vidět: největší procento hráčů se prostě chce bavit a relaxovat a hru berou jako formu odpočinku.

V tomto směru se můj pohled na počítačovou simulaci liší: hry tohoto žánru totiž beru jako příležitost zkusit si své řidičské dovednosti a nějakým způsobem je zlepšit. Například když jsem začínal s MS Flight Simulatorem, absolvoval jsem přinejmenším dvě stovky startů a přistání, než jsem se naučil uzemnit své letadlo tak, aniž bych mu neutrhl podvozek, nebo aby se mí virtuální pasažéři nepozvraceli. Přesto jsem se nevzdával, byť nepopírám, že občas jsem byl ze svých neúspěchů značně frustrovaný. Vize, že to jednou prostě dokážu, byla ale silnější, takže časem jsem se naučil za ideálních podmínek úspěšně přistát s Boeingem 737. Opojný pocit úspěchu ale skončil v okamžiku, kdy jsem “přesedl” do kokpitu Boeingu 747 – najednou všechno bylo jinak: hmotnost, rozměry, rychlosti – a já mohl začít znovu. Z předchozích zkušeností jsem mohl použít jen základy.

Co se týká pozemních radovánek, začínal jsem na prehistorických formulích Accolade, spouštěných z příkazového řádku jako gpega.exe (pamětníci mohou zavzpomínat u videa na Youtube). Později jsem na nějakém CD našel demoverzi prvních NfS, které jsem, ač nabízela jen dvě auta a tuším tři krátké tratě, totálně propadl. Grafika byla na tu dobu úchvatná, fyzikální model taktéž nebyl úplně špatný. Jenže v následujících letech se tato herní série posouvala směrem k masám, což je logické, neboť peníze jsou až v první řadě. Ve verzi, kdy odměnou za dobré výsledky byly samolepky na dveře, jsem pochopil, že tudy má cesta dál nevede.

Dlouho jsem pak hledal hru, která by mě bavila a z níž bych měl současně i nějaký řidičský požitek. Hodně času jsem strávil například u TOCA Race Driver 1, 2 i 3. Ano, je to arkáda, ale nebyla úplně jednoduchá a když nic jiného, tak alespoň hráče provedla závodními okruhy z celého světa. Bavila i mou manželku, která díky tomu bez problémů pozná například zatáčku Druidů na britském okruhu Brands Hatch. I televizní zážitek ze závodů je pak o něco lepší, když jako divák přesně víte, kterou část trati kamera zabírá a jaké záludnosti v ní závodníky čekají.

Opravdové herní zážitky mi ale přinesly až hry švédského studia SimBin, konkrétně první GTR. Tou dobou jsem už byl zvyklý vypínat všechny “asistenty,” jež pomáhají hráčům s brzděním, zatáčením, akcelerací a nevím čím ještě. Vadilo mi totiž, že chování virtuálního závodníka v mnoha případech neodpovídalo tomu, co jsem zrovna prováděl s volantem a jízda tak připomínala ovládání tramvaje, kde maximem reality bylo “vykolejení” v případě přílišné rychlosti. Sebevědomě jsem tedy usedl do závodního Ferrari, vyjel z boxů… …a nestačil jsem se divit – v boxové uličce se můj závoďák roztočil jako smyslů zbavený. Pochopil jsem, že auto se zadním pohonem prostě nelze ovládat stylem “brzda-plyn.”

Následovaly dny postupného trénování, během kterých jsem krůček po krůčku poznával a posouval hranice, dělící ideální stopu od kačírku či zdi. Motivací mi byl pocit, že jednou prostě budu schopen projet celou trať bez chybičky. A skutečně se to časem podařilo, byť to ani náhodou nebylo hned. Dnes je právě toto faktor, který osobně hodnotím jako klad. Pokud si nainstaluji hru, poprvé sednu do vybraného vozu a vyhraji, je něco špatně a dalším pokračováním bývá odinstalace. Uznávám ale, že pro ty, kteří se prostě chtějí bavit, může být dlouhá cesta k prvnímu vítězství silně demotivující.

Od SimBinů jsem nakonec hrál všechny hry, které vydali, s výjimkou Race Pro, jež vyšlo pouze pro konzole. Paradoxně k té opravdu nejlepší – GT Legends – jsem se dostal až nakonec, když jsem ji náhodou zahlédl ve slevě. Tato hra nejen zachovává – v případě vypnutí všech asistentů – poměrně realistický fyzikální model, ale ještě přidává další stupeň obtížnosti díky autům, ve kterých se jezdí. Jedná se totiž o starší “nadupané” závodní speciály, jež ani náhodou nenabízely ABS, elektronickou kontrolu trakce a z dnešního hlediska se mohou v některých případech zdát až neovladatelné. Co je hlavní a co v F1 2010 není: opravdu silně poznáte rozdíl mezi jednotlivými vozy. Zatímco v F1 2010 lze podle některých hráčů vyhrát závod i s Virginem, v GT Legends se s každým autem musíte doslova sžít. Je jasné, že jinak prostě projedete zatáčku s Mini a úplně jinak třeba s těžkým Mustangem či Jaguárem. Ono “sžití se” přitom není otázkou minut, ale v některých případech je potřeba auto poznávat třeba i několik večerů, než se naučíte jezdit na jeho limitech a přiblížíte se k úspěchu v závodě. Právě to je hlavní, co mě na simulátorech baví: možnost poznávat různé typy aut, jejich specifika a nacházet hranice. O tom je totiž, podle mého názoru, i to opravdové závodění. Takový Schumacher jistě nepřesedl z jednoho auta do druhého a nezačal hned vítězit – i talent jeho kalibru si například ve formuli 1 musel na své první vítězství počkat celý rok. Jenže to je pro běžné hráče doba, kterou nejsou ochotni akceptovat a pokud by nevyhráli nejpozději první den, patrně by hra skončila v šuplíku. Mně naopak baví projít si všemi fázemi, počínaje úvodním nadšením, jež se následně změní ve frustraci, pokračuje ještě větší frustrací, aby následně přešlo k mírné spokojenosti nad zlepšujícími se výsledky, až po opojný pocit z pracně vydobytého vítězství.

Jaká tedy je F1 2010? Na první pohled musím uznat, že po grafické stránce opravdu dobrá a připraví hráčům pěkný zážitek, na který jsou zvyklí z televizních obrazovek. Zejména deštivé závody jsou vizuálně velmi pěkně zpracované, grafika aut i okruhů je podle mne na dnešní špičce. Okamžiky nadšení ale v mém případě vystřídal silně rozpačitý dojem z jízdních vlastností. Už první výjezd z boxů byl nemilým překvapením, neboť i při sešlápnutí plynu “až na podlahu” jsem naprosto v pohodě vyjel. V zatáčkách monopost držel skoro jako by jel v kolejích a bylo potřeba skutečně hodně “přepísknout” rychlost, aby se bez jakýchkoli předchozích varovných náznaků “utrhl.” Samozřejmě nikdo, ani já, neseděl ve voze formule 1, takže těžko můžeme soudit, jak vlastně vypadá jeho fyzikální model a chování. Napovědět ale může zkušenosti redaktora motoristického magazínu Top Gear Richarda Hammonda, který dostal možnost projet se v Renaultu z roku 2005. Jde o člověka se zkušenostmi, který řídil i sportovní vozy, nicméně jeho jízda formulí rozhodně nevypadala jako to, co zažije hráč v F1 2010. Podíváte-li se na video, tak hned na začátku měl takto ostřílený matador problém se s formulí alespoň rozjet. V F1 2010 se ale dokáže rozjet i manželky šestiletá sestřenice a to je prostě špatně.

Chápu, že pro hráče, jež berou podobné hry jako způsob odpočinku, může být (a asi bude) zmíněný titul zajímavý a přitažlivý. Z mého pohledu jde ale o trapnou arkádu, kterou směrem k simulaci neposune ani vypnutí všech “pomocníků.” Jeden příklad za všechny: pokud vypnete nerozbitnost auta (kterou považuji za vysloveně demotivující prvek) a narazíte v rychlosti 300 km/h do zdi, tak nejhorší, co se vám může přihodit, je ulomení předního spojleru. Následně můžete bez problémů pokračovat do boxů, kde vám nasadí nový. Popisovat, jak by stejná havárie vypadala v reále, asi nemusím – to si každý umí představit sám.

Těch nedostatků je v F1 2010 ještě mnohem více – jdou pravděpodobně do několika desítek a dále snižují hodnotu hry. Zmíním alespoň některé, které považuji za natolik absurdní, že se sám sebe ptám, proč vůbec Codemasters takový nedodělek pustili do světa. Odpověď je ale prostá: protože i tak to hráčům bude stačit k tomu, aby se bavili.

Největší “boty” v F1 2010

  • Naprosto tragický fyzikální model.
  • Chybí safety car.
  • Chybí destrukční model.
  • Kvůli chybějícímu destrukčnímu modelu dojíždějí do cíle všechna auta.
  • Při nehodě s jinými vozy nebo hromadné nehodě po chvíli všechna auta pokračují v závodě, jako by se nic nestalo.
  • Kvůli výše uvedenému prakticky zcela chybí “žluté fáze,” jež trvají maximálně několik vteřin a neovlivní tak závod.
  • Za kolize, způsobené počítačem řízenými formulemi, je vždy potrestán hráč.
  • Přehnané vyhodnocování zkracování trati.
  • Během závodu se časy jezdců na kolo mění i v řádech vteřin (v reále většinou v rámci maximálně desetinek).
  • Špatná inteligence počítačových protivníků – někdy kličkují po trati jako zběsilí, aby ubránili svou pozici, v některých zatáčkách si ale dáte i mistry světa, protože jimi projíždějí, jako kdyby se báli.
  • Nepochopitelné nastavení síly jednotlivých týmů – klidně se může stát, že závod vyhraje počítačem řízený Lotus.
  • Okolí trati je také zvláštní kapitolou – i v “kačírku” totiž leckdy udržíte rychlost a můžete se v plné parádě vrátit na trať.
  • Chybí telemetrie – bez té posoudit, zda došlo ke zlepšení či zhoršení při změně parametrů vozu, opravdu nejde.
  • Na mnoha místech chybí kamery a záběry na inkriminované úseky rozhodně nevypadají tak, jak jsme zvyklí z televize.
  • V tréninku a kvalifikaci není možné se podívat z boxů na to, jak jezdí ostatní jezdci (třeba formou živého přenosu z kamery na voze). Podle některých teorií totiž počítačem řízení jezdci na trati ani nejsou a časy jsou pouze náhodně generovány.

Resumé

Jak jsem napsal výše: to, zda se vám nejnovější formule budou líbit, závisí především na tom, jak berete a chápete závodní hry. Pokud máte rádi arkády, u kterých si chcete odpočinout, pak dost možná F1 2010 splní vaše představy. Pokud ale hledáte závodní simulaci, v níž byste si chtěli vyzkoušet chování vozů královské disciplíny, nebo třeba i vylepšit své řidičské/závodnické grify, pak tuto hru opravdu nemohu doporučit ani se zamhouřením obou oči.

Já sám bych F1 2010 nedal více než 4 body z 10 a to především za grafickou stránku.

Kategorie: Komentáře

0 komentářů

Napsat komentář

Avatar placeholder

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *