Jak se jezdí v Evropě – 7. díl: Slovinsko

Druhou polovinu naší dovolené jsme strávili v nejsevernější republice bývalé Jugoslávie – ve Slovinsku. Samozřejmě jsem i zde bedlivě sledoval situaci na silnicích.

Slovinsko na mne jako celek působilo dojmem, jako by snad ani nešlo o bývalou jugoslávskou republiku. V mnoha směrech mi připomínalo spíše Německo či Švýcarsko. Například čistota veřejných prostor je v této zemi přímo ukázková a se stavem v našich městech naprosto neporovnatelná. Nikde jinde jsem například neviděl, že by mramorové dlažby umývali ručním mycím strojem, jak tomu bylo v Lublani.

Kdybych měl shrnout stav na Slovinských silnicích jedním slovem, byl by to pořádek. Mluvím teď samozřejmě o místních řidičích, nikoli o Polácích či Češích, kteří jezdí jako prasata všude ve světě, Slovinsko nevyjímaje. Pořádek se týká i dopravního značení, které je (na rozdíl od Makedonie) nejen kompletní, ale i logické a především naprosto dostačující. Ve Slovinsku nezabloudíte ani bez mapy či navigace, neboť orientační cedule jsou zde prakticky na každém kroku a důsledně vás povedou k cíli. Tak hojné a účelné značení cest jsem nikde jinde neviděl.

S čím je nutné počítat, jsou prakticky všudypřítomné kamery. Ty jsou nejen na dálnici, ale i ve městech a potkáte je i v těch nejzapadlejších uličkách. Patrně díky direktivě EU jsou řidiči na jejich přítomnost často upozorňováni informačními tabulemi. Někomu může kvůli tomu tato země připadat jako policejní stát, pokud ale jezdíte slušně, není se čeho bát.

Pozor na jednu místní specialitu: zatímco u nás je oranžová na semaforu většinou chápána jako “šlápni na to, to stihneš!”, ve Slovinsku je projetí oranžové policií trestáno podobně, jako byste jeli na červenou. Výjimkou jsou případy, kdy byste už opravdu (ale opravdu) nestihli bezpečně zastavit, což ale nejspíš bude vždy posuzovat případný přítomný policista. Oficiálně také platí na kruhových objezdech přednost zprava, ale nesetkali jsme se ani s jedním případem, kdy by přednost nebyla upravena dopravními značkami tak, jak jsme zvyklí, tj. vozidla přijíždějící k objezdu dávají přednost těm, co na něm již jedou. Ostatně opačný princip mi z hlediska propustnosti takového řešení připadá naprosto nelogický.

Slovinci jsou z mého pohledu jedněmi z nejslušnějších řidičů, jež jsem při našich cestách po Evropě potkal. Dodržování rychlosti je pro ně zpravidla samozřejmostí a není výjimečné potkat BMW, způsobně jedoucí v pravém jízdním pruhu dálnice tak, jak se má (u nás věc patrně nemožná – viděli jste někdy BMW v pravém jízdním pruhu?). Když jsme po zdejších dálnicích jezdili nejvyšší povolenou rychlostí (tj. 130 km/h), patřili jsme mezi ty nejrychlejší; místní jeli průměrně kolem 115-120 km/h. Respektování dopravních značek je zde naprostou samozřejmostí, což lze přičíst i faktu, že zde nenarazíte na zbytečná omezení. Stejně tak můžete počítat s tím, že slovinští řidiči dají včas vědět o zamýšleném manévru ukazatelem směru, což v ostatních post-jugoslávských republikách není právě běžné.

Smysl pro pořádek je viditelný i v případě pravidel, na které si naši řidiči ani po letech platnosti nemohou zvyknout. Například zařazování se před zúžením způsobem “zipu” je ve Slovinsku naprosto normální – nemusíte se bát, když dojedete na konec pruhu, který je dále uzavřen, že byste se nedostali do pruhu průběžného. Vše přitom proběhne naprosto plynule, díky čemuž jsme ani před uzavírkou na centrální silnici v Koperu nezůstali stát v koloně. Prostě přijedete, dojedete na konec, pustíte jedno auto (nebo jste puštěni hned, jak přijdete na řadu) a pokračujete dál. U nás je něco takového prakticky nepředstavitelné a při srovnání s tou samou situací na permanentně stojící ostravské Rudné vycházejí Češi jako naprosto nemožní řidiči.

Většina Slovinců také nepovažuje za nezbytné buzerovat ostatní akustickou houkačkou – vzájemně jsou k sobě i cizincům poměrně tolerantní. Ostatně i z mého pohledu je tato země jedinou, kde jsem neměl potřebu kohokoli “vytroubit,” neboť se za celý týden ježdění po Slovinsku nenašel ani jeden “debil,” který by provedl něco, co by se mi nelíbilo. Stejně tak jsme nepotkali nikoho, kdo by měl potřebu se “lepit na kufr,” či dávat najevo svou nadřazenost a spěch problikáváním dálkovými světly. Velmi zajímavé pak bylo srovnání se sousední Itálií, kam jsme jeli na jednodenní výlet do Terstu. I když to bylo od místa našeho pobytu jen 25 kilometrů, připadali jsme si po přejetí hranic, jako bychom překročili nějaký řidičský Rubikon. Místo spořádaného ježdění chaos, věčné troubení tu z jedné, tu ze druhé strany, plynulost dopravy nulová.

V čem Slovinci příliš nevynikají, je galantnost a džentlmenství. Pokud potřebujete odbočit vlevo, budete si prostě muset počkat na vhodný okamžik. Potkat někoho, kdo vás ochotně pustí, je spíše výjimečné (leč i takové případy se našly). To možná na první pohled nekoresponduje s výše zmiňovaným fungováním systému zip, což osobně přikládám tomu, že místní sice ochotně dodržují pravidla, nicméně nemají potřebu dělat cokoli nad jejich rámec.

Kvalita silnic je velmi dobrá a ani v případě cest druhé třídy jsme nenarazili na díry či špatně opravené záplaty, takže jízda po nich nepřipomíná ani tankodrom, ani test životnosti tlumičů. Bylo moc příjemné poslouchat během jízdy rádio, jež nebylo doprovázeno několikahodinovou monotónní sekvencí úderů od spár mezi panely, jak jsme zvyklí z našich cest.

Čerpací stanice zde odpovídají standardům, na které jsme zvyklí, takže platba kartou – na rozdíl od mnoha jiných balkánských zemí – nejen nebyla problémem, ale byla naopak naprostou samozřejmostí.

Celkově hodnoceno je u mne z řidičského pohledu Slovinsko společně se Švýcarskem a částečně i Německem na vrcholu hodnocení. Jízda po zdejších silnicích je pohodová, dokonce bych si dovolil tvrdit, že si při řízení i odpočinete, což se v Česku dalo tvrdit možná dvacet let nazad. Jestliže vám tedy nečiní problém jezdit podle dopravních předpisů a máte-li rádi spořádanost a pořádek, bude se vám zde určitě líbit.