Hledám zaměstnání a dlouhou dobu mě nekontaktoval žádný potencionální zaměstnavatel s pozváním na pohovor. O to větší byla moje radost, když zazvonil telefon a na druhé straně se ozval příjemný hlas oznamující, že si se mnou chce domluvit termín výběrového řízení. Ani chvilku jsem neváhala i přes fakt, že společnost sídlí v Praze – Běchovicích v areálu Výzkumného ústavu, tedy hodinu a půl cesty od místa mého bydliště.
7. ledna jsem se, jak jsme se domluvili, vydala na pohovor. Po třetí hodině odpolední jsem vystoupila na konečné zastávce autobusu. Že jsem se vydala takřka na konec světa, jsem věděla ještě před pohovorem, ale utvrdila jsem se o tom hned po výstupu z autobusu. Celé okolí bylo jako zimní stadion – stačilo by nasadit brusle, aby se člověk dostal, kam potřebuje. Můj váhavý pohled, kudy se vydat, doplňovaly budovy vzhledu, který by mohly závidět stavby z pohraničních oblastí po válce. Chvíli jsem bezradně postávala, pak se vydala na pravou stranu jedné budovy, ale nikde jsem neviděla žádné označení, které by potvrzovalo, že tu skutečně sídlí společnost, do níž se mám dostavit. Původní nápad byl zkusit se vydat ještě vlevo, ale protože mi zbývalo už jen 15 minut, rozhodla jsem se, že do firmy zavolám a raději se zeptám na cestu.
Dovolala jsem se hned a slečna mi sdělila, že musím jít vlevo, průchodem – tedy tudy, kudy mi předtím radil můj instinkt. Zavěsila jsem a vykročila určeným směrem. Když jsem došla do průchodu, ozvala se ohlušující rána a z místa, kam jsem měla jít, se během zlomku sekundy vymrštilo do vzduchu vše, co zde bylo a tlakovou vlnou to letělo směrem ke mně. Poslední kus kovu přistál asi dva metry ode mne. Jediné, na co jsem se v ten moment zmohla, bylo doslova zírat s pusou dokořán a couvat. Vůbec jsem netušila, zda to přežiji.
Později jsem přemýšlela nad tím, jak režiséři slavných filmů dosáhli skutečnosti, že jejich hrdinové v případě ohromné exploze zvládnou křičet a utíkat jako o život. Já jsem se na nic takového nezmohla.
V tom už se z okolí valil dým a já se v šoku přesouvala zpět na zastávku. Uvědomila jsem si, že mě zachránil nejen průchod, ale hlavně můj telefonát, kvůli kterému jsem do místa exploze přišla o pár vteřin později. Co se stalo, to nevím dodnes a asi se to nikdy nedozvím. Zřejmě se někomu jen nepodařil nějaký pokus, ale já už určitě nikdy nebudu pokoušet “výlet” do tohoto areálu….
Postupně jsem se vzpamatovávala, zašla v centru Prahy internetové kavárny a pak se rozhodla, že si po náročném dni zakoupím na “uklidnění” horkou čokoládu z automatu. Automat se na mne doslova smál již z dálky. Něco mi říkalo, že tentokrát mi nesebere peníze bez toho, aby cokoli vydal a nebude si ze mne dělat tradiční legrácky, že vypadne prázdný kelímek, nebo nejprve vyteče nápoj a pak teprve kelímek. Vhodila jsem mince, navolila požadovaný nápoj a očekávala navrácení drobných. Během chvilky vypadl kelímek, natočila se do něj lahodná čokoláda a z otvoru pro vrácené peníze se ozvalo cinkání. Zvonění neustávalo, až jsem získala dojem, že hraji na výherním automatu a vyhrála jsem jackpot. Když se peníze sypaly dál, sesbírala jsem je a zavolala na zákaznickou linku firmy, která automat spravuje. Oznámila jsem, co se mi přihodilo, a otázala se, kam mohu peníze vrátit. Odpověď mě překvapila více než přežitý výbuch: slečna na zákaznickém servisu sdělila, abych si peníze ponechala za tu slušnost, že jsem závadu oznámila a mohou ji tedy přijet opravit dříve, než je onen veselý automat připraví o celý výdělek.
Na tento den v kalendáři opravdu nikdy nezapomenu. Negativní zážitek a nefunkční automat nakonec znamenaly opravdu šťastný den v mém životě. Takže asi skutečně platí, že všechno zlé je pro něco dobré.
0 komentářů