Strasti minulého týdne

Středa 19.11.

Jak jsem již naznačoval, čekala nás výměna oken. Středeční ráno psala manželka písemku, takže jsem si vybral hodiny, které mi přebývaly a zůstal doma. Teprve kolem půl deváté naklusali dělníci a přinesli první rám okna. Než přinesli druhý, vrátila se manželka ze školy, takže jsme se prostřídali a já vyrazil do práce. Mezitím v průběhu dopoledne bylo vymontováno všech pět oken, které v bytě máme a na jejich místo přišla okna nová-plastová. Uchycená byla zatím jen na několik šroubů a utěsněna montážní pěnou. Manželka si užila docela slušné vymrznutí. Tím další činnosti v našem bytě skončily

Čtvrtek 20.11.

Už včera jsem se dohadoval s manželkou, v kolik hodin mám ráno vstát, abych stihl natankovat a přijel včas na byt (dleli jsme t.č. ve Studénce). Díky školním povinnostem mé drahé polovičky jsem totiž měl den dovolené, abych mohl být přítomen výměně v oken. Dělníci měli dorazit v cca. 8:30. Přesto jsem vyrazil již v 6:00, půl hodiny na to jsem již u Agipu tankoval plnou.

Do baráku jsem dorazil lehce před sedmou. Manželka mi přidala tašku plnou tapet, abychom byli připraveni na tapetáře, který měl opravit to, co se poškodilo při výměně oken. Překvapilo mě, že už v tento čas blokovali dělníci výtah, kterým vozili materiál, takže mě čekal výšlap až do sedmého patra pěšky. Sotva popadajíc dech jsem rozčíleně volal ženě, jak je možné, že práce měly začít v 8:30 a přesto již hodinu a půl předtím jsou okenáři v baráku.

V 7:10 kdosi bouchá na dveře stylem ne nepodobným gestapu. Po otevření na mne hlaholí zedník: “No! To jsem rád, že jsem se na vás dobouchal!” Můj komentář, že přeci měli přijít až v půl deváté nechává nepovšimnutý a hrne se do bytu. Díky dokonalému vyvětrání okny a dveřmi se po asi dvou hodinách srovnala vnější teplota s teplotou našeho bytu. Ležím v posteli, na sobě zimní bundu, na nohách troje ponožky a přesto se třesu zimou.

Před polednem se vrací Visnery. Dělníci konstatují, že přijdou ještě zítra, což neseme velmi nelibě, neb dohodnuté plány mluvily o dvou dnech na jeden byt. Nakonec se nachází řešení: polystyrenové obložení kolem rámu oken, které je k ničemu, se dělat nebude a naklušou rovnou zedníci, kteří okno obezdí. Tak se i stalo.

Co mě překvapilo, že v nižších patrech namontovali parapety, takže při následné obezdívce oken na těchto přistávala malta z vyšších pater. Nájemníci to nesou celkem klidně, přestože je jasné, že to nepůjde sundat.

Pracovníci mají zajímavý režim: objevují se vždy na deset minut, někde něco “pošolíchají” a poté na hodinu zmizí. Kolem poledne vyhlašují obědovou pauzu a stravují se na chodbě domu. Po návratu k práci konstatují, že je v našem bytě zima (kdo tam asi tak pěkně vyvětral, že?).

V 16:10 přichází jeden z dělníků a oznamuje čas. Jako mávnutím kouzelného proutku se rychlost práce všech zúčastněných radikálně zvyšuje, takže lehce po páté dokončují své dílo. S oddechem konstatuji, že “konečně vypadli.” Po shlédnutí díla zkázy, betonu na koberci (ačkoli jsme všude měli igelity) a prachu všude, kde si pomyslíte, schvaluji manželky původní návrh, aby objednala na sobotu úklidovou firmu. Všechno je vypočtené – na pátek je objednaný “hodinový manžel,” v sobotu nám uklidí a bude klid :).

Pátek 21.11.

Ve 14:00 přichází hodinový manžel. Lepí tapety v obýváku a kuchyni. Ačkoli v jiných oblastech je tento pán poměrně šikovný, tentokrát se nezdá, že by se mu dařilo. Nakonec končí tím, že musíme koupit v Baumaxu jakýsi prostředek, kterým to zaručeně bude držet a že přijde zítra. Nemáme z toho radost, neb na další den je objednaný úklid.

Manželka v katalogu IKEA objevuje skříň do ložnice. Té stávající, nazývané “pomsta milé tchýně,” se již podruhé rozsypaly posuvné dveře, složené z prkýnek. Vzniklá hromádka nápadně připomíná dřevo na zátop. Kolem osmé večer tedy vyrážíme na nákupy. Nejprve v Baumaxu kupujeme onen lepící prostředek. Následuje nákup proviantu v Hypernově. Začíná nepříjemně sněžit.

Po deváté večerní se již proplétáme bludištěm IKEy. Skříň, která v katalogu vypadala opravdu dobře, v reále připomíná nemocniční nábytek. Zklamáni obhlížíme další kusy skříní do ložnic. Nakonec nás zaujala jedna sestava, takže jsme k ní vybrali ještě noční stoleček a komodu. Vydáváme se do skladu, kde nakládáme zboží na vozík. Už v tuto chvíli konstatuji, že “tohle se do auta nevejde.” Manželka je mírným optimistou. Negativně vnímám fakt, že celá skříň má dohromady něco kolem metráku.

U pokladny paroduji soutěž Nic, než pravda hláškami “Už jste někdy chtěl zabít svou manželku? Ano! Tato odpověď je… …pravda!” Platíme neuvěřitelně nízkou cenu – lehce přes 3000 Kč za všechny tři kusy nábytku – a vydáváme se k autu.

Manželka laboruje s rozkládáním sedadel a jejich sklápěním. Opakovaně ji upozorňuji na fakt, že musí zůstat alespoň jedno místo, aby měl auto kdo řídit. Nakonec po asi čtvrthodinovém boji je vše naloženo, na vrch hromady házíme čtyři tašky z Hypernovy, balení Kofol a promrzlí nasedáme. Při odemykání zámku řadící páky zjišťuji, že se k němu díky zcela vpřed posunuté sedačce spolujezdce nedostanu. Konstatuji, že odcouvat nějakých osm kilometrů nebude sranda. Zkoušíme se dostat klíčem do zámku ze všech myslitelných poloh (auto zažilo doslova kámasútru :)) ), leč nedaří se a sedačku, zatíženou stokilovou skříní, nelze posunout ani o centimetr.

Následuje výměna názorů a nakonec jediný možný verdikt: vykládáme celý náklad z auta. Mé nadšení dosahuje maximální meze, ovšem se záporným znaménkem. Po vyklizení celého nákladu slavnostně odemykáme řadící páku. Znovu nakládáme vše zpět a odjíždíme směrem domů. Ač jsme původně plánovali vyložení skříně na sobotu, nakonec jsme ji dosoukali do výtahu hned po příjezdu. Celá akce skončila v jedenáct večer. Skoro omdléváme únavou.

Radost mám alespoň z legálně koupené hry GTR, kterou měli v Hypernově za 150 Kč. Vzhledem k tomu, že tuto hru znám a byl jsem z ní nadšený, říkám si, že by bylo fér si ji koupit. Za tuto cenu navíc není co řešit :).

Sobota 22.11.

V 8:00 přichází “hodinový manžel.” Od jeho poslední návštěvy se část tapet oddělila od stěny, takže vypadá, jako trhací kalendář. Ujišťuje nás, že všechno bude OK a pouští se do práce.

V 8:30 nastupuje úklidová firma. Dvě dámy středního věku s jednou dcerou. Do práce se pustily s gustem a musím uznat, že pracovaly opravdu poctivě. Bohužel jim po čerstvě vytřených podlahách pochoduje “hodinový manžel” s tapetami, takže ho manželka upozorňuje, aby se vyzul.

Kolem deváté se odlupují další kousky tapet. Milý dotyčný konstatuje, že zavolá kamaráda, kolegu a odborníka v jedné osobě. Po následném telefonátu nám oznamuje, že “tapetářské eso” dorazí kolem 11:00. Já se pouštím do stavby zakoupeného nočního stolku. Jde mi to celkem dobře – IKEA dělá opravdu pochopitelné návody.

“Hodinový manžel” se nabízí, že mezitím postaví novou skříň. Tapety mu totiž nadále nedrží. Společnými silami rozkládáme “pomstu milé tchýně,” přičemž si vymykám rameno. Celý víkend to bolí – dokonce i při hraní PC her na volantu to cítím.

Po asi hodině a půl stojí na místě nová skříň. Já mám hotový noční stoleček, zbytky původní skříně zabírají skoro celou ložnici. Dámy z úklidové firmy piglují jednu místnost za druhou, manželka opět upozorňuje “hodinového manžela,” aby nešlapal po čerstvě vytřených podlahách v botách.

Přichází “machr na tapety.” Skoro ani nepozdraví, nakonec konstatuje, že tapety bude nejlepší přidělat oboustrannou páskou. Představa, že bychom takto během hodiny mohli odlepit všechny tapety a nalepit je do jiného pokoje, se nám příliš nelíbí. “Odborník,” díkybohu, odchází s tím, že by se s “hodinovým manželem” zastavili někdy příští týden. S manželkou zvažujeme, zda nebude lepší zavolat již odzkoušeného tapetáře, který je sice dražší, ale jím nalepené tapety drží i na stropě už druhým rokem. Mezitím se uvolňují další a další nalepené kousky.

Kolem druhé hodiny vypadly jak dámy z úklidové firmy, tak i “hodinový manžel.” Řešíme, co udělat s troskami “pomsty milé tchýně.” Kontejner na odpad odvezli v sobotu, odnést tolik dřevotřísky k popelnicím by znamenalo vystavit se zvědavým očím sousedů a zcela jistě i následnému udání. Ostatně dopoledne kdosi z vedlejšího domu zavolal městskou policii na firmu, která nám mění okna, že si dovolili stát na trávníku. Měšťáci byli rozumní a celou věc vyřešili domluvou, ale nosit před takovými pozornými sousedy starou skříň k popelnicím, to se nám skutečně nechtělo.

Objevujeme na druhé straně domu kontejner, který si přivezla okenářská firma. Sice není určený pro nájemníky a navíc je naplněný po okraj, ale pořád je to lepší varianta, než popelnice. Navíc hustě sněží, takže nebudeme ani vidět….

Nakládáme skříň do výtahu a svážíme ji do přízemí. Sněžit samozřejmě přestalo a polovina domu začala umývat nová okna, takže si nás zcela jistě důkladně prohlédli. Poklusem odnášíme kousky skříně do kontejneru, který plníme přes okraj. Říkám manželce, že jediné, co nechci vidět, je rozčílený “aviatik,” který přijede kontejner vyzvednout. Pokud se mu totiž část našeho nákladu sesune při zvedání, nebude asi mluvit zrovna podle pravidel spisovného jazyka českého.

Zbytek odpoledne a podvečera vybalujeme naše věci, především pak počítače. Samozřejmě nesmí chybět pařba Test Drive Unlimited, což je podle mne jedna z nejlepších automobilových her současnosti. Večer pak trávíme se sousedkou, které skončilo dítě v nemocnici a potřebovala si popovídat :).

Neděle 23.11.

Do rána se odlepily další kousky tapet. Z toho, co “hodinový manžel” přilepil v průběhu pátku a soboty, nedrží na zdi prakticky nic. Opět probíráme, zda pozvat předchozího tapetáře. Nakonec zkoušíme osvědčené lepidlo Herkules. Po cca. dvou hodinách se zdá, že tapeta drží. Patrně se pokusíme pomoci si sami. Když to nevyjde, zavoláme profíky :).

Zbytek dne trávíme ať už hrou Test Drive Unlimited, koukáním na filmy, nebo večerní pařbou Counter Strike Condition Zero se švagrem. Netěším se na zítřek, kdy budu muset do práce a především kdy mi začíná pohotovost. Posledně jsem totiž po výpadku jednoho z hlavních switchů strávil v neděli šest hodin v práci.