Jak se jezdí v Evropě

Polsko

Ačkoli tu mají silnice podobně vypadající, jako naše dálnice – tedy po dvou pruzích v každém směru – narazíte občas na překvapení v podobě semaforů. Tyto silnice jsou deklarovány jako běžné okresky, oficiálně by se po nich tedy mělo jezdit do 90 km/h, ale při troše pozornosti není problém jet i 110-120 km/h (a opravdu nechápu, proč v rovných úsecích bez křižovatek není povolena tato rychlost). Před křižovatkami je pak čato značkami snížena rychlost na 70 a následně na 50 km/h.

Hodně časté jsou stacionární radary, nicméně na rozdíl od naší země jsou zpravidla v místech, kde skutečně mají nějaký smysl (semafor, přechod apod.). Na radar s dostatečným předstihem upozorňuje dopravní značka, takže jedete-li slušně, nemusíte se bát.

Směrem k severní části Polska se zvyšuje výskyt litevských kamionů, jejichž řidiče považuji za největší dobytky, jaké jsem kdy při svých cestách potkal. Předjíždění na plné čáře je takřka normální, pokud vyblikáte kamion, řítící se proti vám, nedočkáte se jeho “uklizení” do své poloviny vozovky, nýbrž ignorace. Uhnout prostě musíte vy, protože máte menší auto. Setkal jsem se i s řidiči náklaďáků, kteří na mne najížděli jen proto, že jsem v obci dodržoval předepsanou rychlost….

Litva

Na dálnicích je klídek a pohoda, jako nějakých patáct let nazad byl i u nás, když ještě nebylo tolik aut. Řidiči jezdí občas poněkud zmateně a je potřeba velká dávka pozornosti a předvídavosti. Silnice jsou v podobném stavu, jako u nás: tedy dálnice se dají projet v pohodě, na některých silnicích druhé třídy pak ale zažijete docela slušný autokros. Ač Litva není, co do počtu obyvatel, žádným obrem, provoz ve velkých městěch je zde rušný a rychlý (pokud jste zvyklí doma jezdit ze vsi do vsi, asi budete v pořádném šoku).

Za velké plus považuji vzájemnou “neverbální” komunikaci mezi řidiči. Pokud někoho pustíte, poděkuje vám bliknutím blinkry; na blížící se policejní hlídku každý protijedoucí upozorňuje blikáním dálkovými a pokud naopak varujete vy, každý (ale opravdu každý!) vám poděkuje mávnutím. Stejně tak je zvykem, že v případě předjíždění dává předjížděné auto bliknutím pravou směrovkou signál, že o vás ví, případně (je-li to nutné), že vám hned, jak to bude možné, uvolní rychlý pruh. Toto se mi v Litvě hodně líbilo a musím říci, že když někomu dělám místo u nás, jsem rozmrzelý, když se ani neobtěžuje “poděkovat!

Maďarsko

Měli jsme tu čest jet po tamní mezinárodní silnici E65 do Chorvatska. Nazývat obyčejnou, klikatou okresku “mezinárodní silnicí” je v tomto případě opravdu hodně odvážné! Pokud narazíte na kamion, počítejte s tím, že se v jeho závěsu povezete hodně dlouho. Míst na předjíždění je totiž minimum. Výhodou Maďarska je terén, kde prakticky nenajdete kopce, takže na vás nečekají zatáčky s horizonty a “překvapením.”

Pár let nazad jsme pak měli možnost vyzkoušet i maďarskou dálnici do Budapešti. Jeli jsme v zimě, dálnice byla – na rozdíl od té naší – krásně uklizená, až jsem skoro Maďary podezříval, že ji mají vyhřívanou! Navíc je z kvalitního asfaltu, takže nenarazíte na díry, ani panelové úseky, připomínající u nás polygon na test tlumičů.

Maďarští řidiči jezdí celkem normálně – ani v jednom případě jsme s nimi neměli větší problém. V Budapešti je ale potřeba dávat pozor na skutečnost, že ulice se stejným jménem se může nacházet v každé městské části, takže je potřeba dávat pozor a v mapě hledat, kam opravdu jedete, abyste předešli překvapení a nedojeli na úplně opačný konec města, jako se to stalo nám.

Chorvatsko

Z Chorvatska jsme letos poznali dálnici a pak kousek cesty přes Makarskou na jih. Dálnice je luxusní, také za ní ale zaplatíte cca. 800 Kč za jeden průjezd. Velkou nepříjemností je, že není šance se otočit přes nějaký nadjezd/podjezd, pokud přejedete odbočku, nebo dojedete kolonu. To je opatření, které zavedli právě z důvodu výběru mýts.

Dálniční tunely, z nichž některé mají i 5 kilometrů, jsou dobře osvětlené a může se v nich jezdit až 100 km/h (na ostravské dálnici ve stejném typu tunelu je povoleno jen 80 km/h). Ač jsme jeli jen cca. 110-120 km/h, patřili jsme skoro po celou cestu k těm nejrychlejším (povoleno je 130 km/h) – předjížděly nás jen “oktávky” s českými SPZ. Za celou cestu jsme narazili jen na jednoho “debila,” kterým byl řidič slovenského autobusu. Toho očividně rozčilovalo jet za mnou v tunelu předepsaných 100 km/h a musel mě za každou cenu předjet. Za tunelem jsem se samozřejmě dostal před něj, což nezkousl a začal závodit. Chudáci cestující, kteří musí jet s podobným zakomplexovaným blbem, jež si léčí své ego riskováním jejich životů!

V Chorvatsku jsme jezdili i po silnicích první třídy – ty jsou v celkem dobrém stavu, jsou široké a nemusíte se obávat děr. Je ale nutné počítat s velkými převýšeními a opravdu si užijete práci s volantem. Osobně bych ale, pokud jste ochotni zainvestovat pár stovek korun, doporučil dálnici, kde si při řízení i docela odpočinete.

Cestou z letošní dovolené jsme se dostali do sedm kilometrů dlouhé kolony před tunelem, kde jsme strávili něco přes hodinu. Jako velké pozitivum hodnotím informační cedule, které nás na tuto nepříjemnost upozorňovaly již několik desítek kilometrů předem. Evidentně funguje i nějaké “řízení provozu,” protože jak jsme se blížili ke koloně, variabilní značky postupně snižovaly nejvyšší povolenou rychlost ze 130 na 100, poté na 80 a následně až na 50 km/h (tak pomalu jsme ale opravdu nejeli). Jednak se díky tomu povedlo za cca. hodinu zkrátit kolonu o celé tři kilometry a druhak není řidič překvapený, jako u nás, když se před ním objeví stojící auta.

Silnice druhé třídy, kterými jsme jeli kvůli objížďce část cesty, jsou ale masakr a to doslova. Jsou plné nepřehledných horizontů a zatáček, v některých místech jsou tak úzké, že jsem si raději ani nepředstavoval, jak by se zde vešly dva autobusy. Ani my jsme zpravidla nepřekračovali rychlost 40 km/h. Nezkušeným řidičům opravdu vážně doporučuji se této kategorii silnic vyhnout, protože je to učiněný řidičský očistec.

Na co je potřeba dávat pozor, jsou policisté v obcích. Číhají doslova na každém rohu, zpravidla rafinovaně schovaní za nějakým objektem a vybíhají s laserovým radarem v ruce. Čeští řidiči, kteří chorvatské předpisy porušují nejčastěji, na tamní policajty mnohdy nadávají. My jsme jezdili podle předpisů a neměli jsme problém.

Je vidět, že Chorvatsko investuje do své dopravní infrastruktury. Na rozdíl od naší země mám dojem, že nemalé peníze, vybrané na mýtném, se vracejí zpět. Dálnice, která v současné době končí kousek za Splitem, totiž bude pokračovat dál a již letos jsme na mnoha místech viděli čilé hemžení stavebních firem. Kdyby se takto stavělo u nás, nemuseli bychom do Ostravy jezdit po okreskách.

Černá Hora

Na dálnici jsme zde nenarazili a mám dojem, že silnici této kategorie Černohorci ani nemají. Velkou část cest jsme absolvovali po silnicích první a druhé třídy, které jsou sice kvalitní, ale klikatí se doslova, jako zmije. Počítat musíte také s velkými převýšeními a pokud máte problémy při pohledu z výšky, bude se vám nejspíš v některých úsecích dělat špatně. Naštěstí tam, kde to jde, jsou v táhlých stoupáních dva pruhy, kde můžete předjet pomalejší vozidla. Silnice nejsou moc široké a většinou nemají paralelní komunikace, takže pokud se stane, byť třeba malá, nehoda, okamžitě se během několika minut vytvoří kolony v délce stovek metrů.

Zdejší řidiči jezdí velice zajímavým způsobem! Například na kruhovém objezdu někteří zmatenci dávali přednost autům, která na něj najížděla, čímž způsobili zacpání celého “rondlu.” Naopak jiní si totálně nelámou hlavu s tím, zda jsou na vedlejší, nebo hlavní, dokonce je ani příliš nebere, že se k nim řítíte rychlostí kolem 90 km/h a máte přednost. Bohužel je potřeba se s tím smířit. Jakékoli “vytrubování” zde nemá smysl – ostatní, včetně provinilce, považují klakson za přátelský pozdrav. V jednom takovém případě, kdy jsem podobnému “inteligentovi” málem projel kufrem, když se mi drze nacpal z vedlejší silnice, jsem se setkal s vysloveně překvapeným výrazem v jeho zpětném zrcátku.

Absolutní kuriozitou pro nás byl policejní vůz, jehož řidiči se očividně nechtělo kroužit na kruhovém objezdu, takže si ho “střihli” protisměrem. To vše, aniž by se obtěžovali pustit majáky, nebo alespoň troubit. Na dopravní policii jsme ale nenarazili – “buzer-akce,” kontroly lékárniček, ani radary schované v křoví asi nejsou zdejší tradicí, jako u nás.

Absolutně nelze počítat s nějakou tolerancí vůči chodcům. Dokonce i náš delegát nás výslovně upozornil na to, ať dáváme pozor u přechodů. Konkrétně nám poradil, že sice nemáme nikoho zabít, ale že se nedoporučuje zastavovat, protože by nám mohl někdo projet kufrem. Že se tak opravdu jezdí, jsem pochopil ve vedlejší obci, kde osobák srazil tři lidi, jdoucí z pláže. Asi byli zvyklí na “absolutní přednost,” jako máme u nás. Pokud nejste vybaveni pohlednou partnerkou, jako já :), strávíte na přechodu klidně i minutu, než na něj budete moci vstoupit.

Celkově vzato bylo ježdění po Černé Hoře dosti adrenalinovým zážitkem a musím konstatovat, že jiná mentalita se projevuje i v silničním provozu. Je tedy nutné se vyzbrojit pevnými nervy, trpělivostí a anglickým klidem.