Většinou se zde dělím o své zážitky a úspěchy, tak dnes přichází den, kdy se podělím o svůj neúspěch. Předestírám, že bodový systém jsem vždy schvaloval a i po dnešním zážitku schvaluji.
Ve Studénce se opravuje most, vedoucí přes železniční trať, takže je zde objížďka, vedoucí přes železniční přejezd přes koridorovou trať. Na tom přejezdu strávíte, když jsou “spadlé šraňky,” klidně deset minut. Zrovna tento týden jsme dojeli stojící kolonu vozidel, po chvíli se závory zvedly a než jsem k nim dojel, rozsvítilo se červené světlo. Já poslušně zastavil, napříč mé manželce, která protestovala, že “to jsme ještě mohli projet – podívej, tenhle (v protisměru) to projel a tamten taky”….
Dnes jsme jeli do Ostravy. Vedle mne seděla manželka, na zadních sedadlech rodinný známý. Blížíme se k onomu přejezdu a už z dálky nás vítalo bílé světlo. Manželka začla “povzbuzovat” k přidání plynu, aby nám nepadla červená. Nevím, nač jsem myslel, ale skutečně jsem přidal. Asi tak 100, 150 metrů před přejezdem se rozsvítila červená. Šraňky ještě nepadaly. Vyřadil jsem rychlost s tím, že před světly zastavím. Manželka i známý ze zadních sedaček začali protestovat s tím, ať “na to šlápnu” a přejezd projedu. Vzpomněl jsem si na to, jak mě žena “pucovala” za předchozí zastavení na tomto přejezdu a řekl si, že než poslouchat hlášky, raději to risknu. Uvědomil jsem si jen krátce, ale bohužel ne dostatečně, nebezpečnost takového počínání… …leč zase jsem potlačil sám sebe a vjel jsem na přejezd. Už v jeho polovině jsem ale zahlédl policejní felicii, zašitou za ním.
Projel jsem kolem nich, doufaje, že si třeba nevšimli, nebo že mají na práci něco lepšího… …ale bohužel: na felicii se rozsvítily majáky a vydala se za námi. Rezignoval jsem, hodil blinkr k právé straně a zastavil v zákazu stání. Felicie zastavila za mnou. Mám asi velké štěstí, že se do bodů počítá jen ten nejtěžší přestupek, protože za těch cca. 300 metrů bych si napočítal minimálně tři: určitě jsem na přejezdu nejel 30 km/h, projel jsem ho na červenou a ještě zastavil tam, kde se stát nesmí.
Z auta jsem vylezl, jak spráskaný pes a pozdravil hlídku “Dobrý den.” Už z odpovědi přísnější poloviny “No, dobrý, to teda nevím!” jsem odtušil, že tohle tedy neukecám. Po předání dokladů si ten přísný neodpustil komentář: “Tak v Ostravě se jezdí na červenou, jo?” Ještě, že jsem si po přestěhování sem vyměnil občanku – kdyby tam viděl Prahu, asi by to bylo drsnější.
O ničem jsem nepolemizoval, byl jsem si zcela vědom toho, že jsem udělal závažný přestupek a počítal jsem s trestem. Sám jsem policistům řekl, že poslechnout ono “povzbuzování” ze strany pasažérů, byla moje debilita. Ten méně přísný policajt mě pak ještě překvapil faktem, že jsem přejezd přejel asi deset sekund po rozsvícení červené (měl to natočené na digitálním foťáku). To mi tedy připadalo jako kratší doba! Asi jsem měl štěstí, že nezačaly padat závory….
Neméně mě překvapila částka 2 500 Kč, kterou mám zaplatit jako pokutu a celých 6 bodů. To byla pro mne asi největší rána, protože jezdím v první řadě bezpečně. Ano, neříkám, že jsem nikdy neporušil žádný předpis, nebo značku, ale pokud jsem to udělal, bylo to vždy na místě, kde subjektivně nebezpečí nehrozilo (což se u mého aktuálního přestupku říci nedá ani se zalepenýma očima). Dodnes jsem neměl byť jen jediný bodík a za celý svůj život jsem dostal jednu pokutu. A teď tohle :(.
Manželka se sice nabízela, aby policisté odečetli body jí, leč tito byli nekompromisní a neúprosní. Inu, dobře mi tak!
Nechal jsem si vypsat složenku, podepsal souhlas s pokutou a s pány policisty se rozloučil.
Jak je mi teď? Blbě :(. Sere mě vyhozených 2,5 litru. Ještě mnohem více mě štve celých šest bodů, protože vím, že stačí fakt maličko, abych přišel o řidičský průkaz. Přitom řízení auta je pro mne něčím, co mě neskutečně moc baví! Párkrát nepustím chodce na přechodu, naměří mi “zbytkáč” po nějaké “podařené akci” a půjdu vrátit papíry. Blbý pocit :(.
Ale úplně nejhorší je pro mne pocit, že jsem se zařadil mezi “piráty silnic,” ač jsem většinu své řidičské kariéry zasvětil snaze o to, abych byl vnímán (a sám sebe vnímal) jako bezpečného řidiče. Dnes mám na kontě polovinu toho, co zbývá k odebrání řidičského oprávnění. V hlavě mám pak především myšlenku, že jsem jen kvůli své posádce vsadil životy nás všech, včetně auta, které ani není moje.
Ptáte se mne, jak se stavím k těm policajtům? K těm, jež jsem vždy kritizoval za to, že stávají v roští a buzerujou za překročení rychlosti na přehledných úsecích? Jsem jim vděčný! Nejsem na ně naštvaný. Naštvaný jsem na posádku a především pak na sebe, že jsem se nechal vyhecovat k tak fatální chybě. Vlastně jsem i svým způsobem vděčný Osudu, který mi raději uštědřil tuto lekci, než aby mě vytrestal tím, že by zavřel závory a já zůstal na přejezdu, čímž bych ohrozil nejen sebe, svou manželku a dalšího cestujícího, ale i všechny lidi ve vlaku, který by do nás mohl narazit. Když to srovnám s osudem řidiče “tramvaje smrti” z Ostravy, tak jsem měl vlastně štěstí: mohl jsem dopadnout, jako on: být díky chybě zabijákem několika lidí, zatímco já jsem dostal “jen” pokutu a body. A také ponaučení: nikdy nedat a neposlouchat posádku vozu – když jsem řidič já, rozhoduju JÁ. Stejně tak si dám bacha na svých příštích přejezdech. Pozor budu dávat ne na to, zda někde nestojí policie, ale na to, co svítí na výstražném zařízení.
Bohužel nejhorší je ten pocit vlastního selhání a pohled sama na sebe, coby spolehlivého a bezpečného řidiče. Nyní mám “černé na bílém” (konkrétně černém na složence a bločku), že nejsem bezpečný řidič a to samé mám i ve svých myšlenkách. Nikoho jsem sice nezabil, nikoho nezranil, ale to bylo jen štěstí, které například řidiči “tramvaje smrti” chybělo 🙁 Teď musím dva roky jezdit bez jediné chyby, abych se zbavil “nálepky” před úřady a policií. Kdy se zbavím “nálepky,” kterou jsem si tímto nalepil sám, to opravdu netuším….
0 komentářů