Už začínám plánovat, že tyhle příspěvky přesunu do samostatné rubriky, která má prozatímní pracovní název “můj milý deníčku.” Je zřejmé, že zážitky z našeho manželského života nekorespondují s hlavní cílovou skupinou tohoto webu.
Teď už k tomu, co jsme páchali tento víkend :). V první řadě se má milovaná manželka dožila kulatých narozenin. Neřeknu vám kolikátých – prý se to u dam říkat nemá a když už, tak se má dávat nižší věk. Takže třeba patnáct let :-D.
Na Ostravsko jsem vyrazil ve čtvrtek dopoledne, abych se vyhnul středečním přecpaným vlakům. Bohužel jsem nebyl jediný, kdo měl tento nápad. V kupé nás nakonec sedělo osm, přičemž vedle mne se usadila prostorově velmi výrazná slečna, takže ačkoli nejsem žádný drobek, připadal jsem si alespoň ty tři hodiny společné cesty malý a hubený :-D. Slečna jela v doprovodu svého (patrně) kamaráda, který se vyznačoval typicky vidláckým chováním (mám dojem, že jeli odněkud z Chebu). Již někde před Pardubicemi začal vybalovat proviant, který mu (nedělám si legraci) připravila maminka a okomentoval to slovy “Co by to bylo za cestu vlakem bez svačiny.” Korpulentní bytost vedle mne nadšeně souhlasila. Přesně podle článku Dvacet základních pravidel pro cestu vlakem ČD – bod 2 – nechyběl ve svačinové seanci ani pomeranč, který svým aromatem obohatil vydýchaný vzduch v kupé. Nejlepší bylo neustálé vytahování onoho Vidláka, jak by to bylo super se Student Agency nebo autem. Nevím, ale na cestu do Olomouce, kam tato dvojice jela, mohli použít Pendolino – tam bych jejich machrování celkem pochopil. Lidi, co nedají dvě stovky za příplatek a pak mají plnou hubu keců, co si všechno mohou dovolit, kdyby chtěli a mají k tomu svačinu od maminky, prostě neberu vážně.
Jsa otřesen nejprve cestou na kožence z Prahy do Přerova a následně ve stoje, společně s dalšími šesti cestujícími na chodbičce u WC, z Přerova do cíle mé cesty, jsme zbytek čtvrtku věnovali odpočinku :).
V sobotu jsme začali již poměrně brzy ráno – v 8:30 jsme vyzvedli zedníka Pepu (to je ten, co má kšiltovkou s kšiltem dozadu a nosí jí i v místnosti) a vyrazili směr Ostrava. Pepa měl za úkol přilepit kachlíky v kuchyni (ty, na kterých jsme vybouchli před čtrnácti dny), já měl úkolů poněkud více.
Začali jsme věšením lustrů. Celkem rychle jsem pochopil systém montáže, takže jsem vyvrtal do stropu dvě díry, zapojil dráty a přišrouboval osvětlovadlo na své místo. Následovala zkouška, během které se samozřejmě projevil generálský efekt – lustr se nerozsvítil. Chvilku jsme laborovali se žárovkami, až nakonec nezbylo, než lustr demontovat. Zjistili jsme, že dráty, vedoucí ze stropu, jsou z hliníku a díky svému stáří se po přitlačení lustrem zlomily. Po opravě této chyby již lustr zářil a já s ním :).
Repete následovalo v kuchyni. Zde jsme již nemohli otestovat výsledek naší práce, neb ještě nemáme zapojenou elektriku. Každopádně když jsem se potil při šroubování již čtvrtého opravdu hodně dlouhého vrutu, objevil se vysmátý Pepa s otázkou “Proč si nedáš nástavec do vrtačky a nezašroubuješ to tím?” Tohle mě nenapadlo, tak jsem mu jen poděkoval, že s tímto nápadem přišel až v okamžiku, kdy jsem dokončoval zavěšení druhého ze dvou lustrů. Každopádně je to pro mne poučení pro příště.
O dost obtížnějším úkolem se ukázalo být zavěšení garnýže. Poté, co se vrták popáté zastavil jen několik milimetrů pod povrchem zdiva o jakýsi ocelový rám nad oknem, k jehož překonání nestačil ani vrták do železa a dokonce ani Pepův “supervrták,” jsem nakonec přimontoval držáky garnýže místo nad okno ke stropu. Vypadá to sice poněkud netradičně, ale účel by tato konstrukce měla plnit stejný. Tedy pokud nespadne manželce na hlavu :-D.
Ani montáž dveří a jejich kování neproběhla úplně hladce, což bylo ještě vylepšeno faktem, že jsme koupili špatné kování, takže dírka pro klíč se nachází několik centimetrů pod místem, kam by se klíč měl zasunout. Má to alespoň jednu výhodu: nikdo nás nebude špehovat klíčovou dírkou :).
Neděle pak patřila kuchyni. Máme patrně v krvi kupovat věci, které nepasují, takže jsme koupili rohovou kuchyň, ovšem přesně v opačném uspořádání, než je místnost a navíc je ještě výrazně větší. Vtipně jsme tuto situaci vyřešili kompletním přeházením, díky kterému by výsledek nepoznal ani výrobce (tuplem, když největší skříň nakonec není v kuchyni, ale v jídelně). Každopádně přebývá nám několik desítek centimetrů pracovní desky, takže příští týden se bude řezat a lepit :). Těžko na cvičišti, lehko na bojišti, říká staré pořekadlo. U nás to bylo naopak. Poměrně snadno jsme si na papíře rozvrhli, kde bude co stát, ale v praxi se ukázalo, že jsme udělali nějaké chybičky. Následkem toho jsme nejprve nainstalovali lednici do kuchyně, abychom ji poté z důvodu nedostatku místa přesunuli do jídelny. Po další fázi “škatulata hejbejte se” putovala lednice opět do kuchyně, kde zatím stojí. Zaslechl jsem sice z úst manželky i nápad, že by nakonec možná nebylo špatné dát tu lednici zase do jídelny, což jsme ale již nerealizovali, protože i tak naše lednice nacestovala za jeden den tolik, co jiné za celý život. Každopádně lednice má kolečka, takže možná nakonec vyhraje můj návrh na její umístění: do obýváku, aby se nemuselo chodit daleko pro pivečko (manželka ještě nemá dokončený výcvik v aportování 😀 ).
Tento víkend tedy bude opět veselý: jednak budeme rozřezávat pracovní desku, druhak věšet na zeď zbývající části linky. Pak už snad (po zapojení elektřiny, plynu a vody) bude druhá nejdůležitější místnost kompletní. Samozřejmě se zase pochlubím, jak jsme dopadli – tedy zda máme hotovou kuchyň, nebo jestli budeme kupovat novou linku :-D.
0 komentářů