O tom, jak jsem byl černou ovcí rodiny, ale nyní mohu klidně spát!
Nejsem sice příznivcem slevomatů a podobných akčních nabídek, nicméně když VZP vyhlásila akci Zdravý život bonus 2013, v jejímž rámci nabízela proplacení návštěvy a služeb dentální hygienistky, rozhodl jsem se využít situace a vzít si něco z toho, co jsem povinně se svým zaměstnavatelem odvedl, pěkně zpátky. Návštěva hygienistky proběhla hladce, strávil jsem v jejím křesle bezmála 50 minut, za které si naúčtovala 1 500 korun českých. Zaplatil jsem, dostal jsem stvrzenku a vyrazil na ostravskou pobočku VZP.
V mnou požadované sekci fungovaly dvě pracovnice, takže jsem se na řadu dostal ani ne deset minut poté, co jsem ze strojku odebral lísteček s pořadovým číslem. Na otázku, co musím udělat, abych dostal zpět zaplacenou částku, jsem se od příjemné paní za přepážkou dozvěděl, že stačí jen kartička pojištěnce a účtenka. “Jo a taky nesmíte mít dluhy!” poznamenala ta milá dáma. “Tak ty snad nemám,” odvětil jsem, “ostatně pracuji v nemocnici, a to by bylo hodně trapné, kdyby za mne neodváděli zdravotní pojištění.” Musím uznat, že mě hodně překvapilo, když jsem nemusel vyplňovat desetistránkový formulář se všemi mírami, váhami, otiskem tlapky našeho psa a podpisem babičky za svobodna.
Paní mi potvrdila, že opravdu nic nedlužím, zadala vše sama do počítače a pomalu mě instruovala, jak si vyzvednu kýžený obnos na pokladně. To bylo další překvapení – opravdu ani ve snu jsem nečekal, že dostanu své penízky zpátky hned.
Pak se ale cosi zvrtlo. Nejprve se ozvalo: “To je divné!” a následně “A teď se mi to zamklo. To tu ještě dneska nebylo!” Myslel jsem, že se systém vzepřel podobným způsobem, jako to dělá na Registru vozidel, nicméně zde byla příčina jiná. “Tak ne, nakonec nám opravdu něco dlužíte!” Přiznám se, že by se ve mně krve nedořezal. Zejména při představě, že přinejmenším 12 posledních let jsem dělal ve velkých firmách, u kterých nebylo pochyb o tom, že za mne pojištění odvedly. Už jsem si v duchu vykresloval výši úroku dluhu starého 13 a více let.
“Kolik tedy dlužím?” zeptal jsem se s obavami. “Momentík, hned vám to povím” pronesla paní se soustředěným výrazem. “Tak nám dlužíte jednu korunu!”
“Cože? Jednu korunu?” odpověděl jsem v příjemném šoku “Tu vám klidně teď hned zaplatím! Třeba i dvě!” (chtěl jsem udělat dojem a nechat 100% spropitné :-D)
“No jo, ale to vám nemůžete proplatit tu hygienistku hned. Jedině, že byste se stavil zítra, až to bude v systému, nebo bychom vám to poslali na účet.” Zvolil jsem tedy převod na účet, vyplnil stručný formulář a paní za přepážkou mi mezitím připravila podklady k zaplacení toho hrozného dluhu. Během toho se opakovaně omlouvala a sama na účet zaměstnavatele pronesla, jaká je to ostuda.
“Vidíte, tak to jsem rád, že jste mě dopadla! Takového neplatiče! Teď za ty peníze může jet celá vaše pobočka na dovolenou!” bavil jsem se na účet VZP i svůj. Během toho se mi vybavil asi pět let starý dopis, ve kterém stálo, že mám uhradit 21 haléřů dluhu s dovětkem “pokud je částka nižší než 1 Kč, nehraďte!” Chápu, že tuhle práci dělá automat respektive počítač, ale jen zaslání toho dopisu stálo asi padesátkrát více, než byla poptávaná částka. Dle pokynů VZP jsem tedy dluh nižší než “jedna ká čé” neuhradil, a teď se mi to vrátilo!
Vyběhl jsem tedy do prvního patra, kde seděla pokladní, která pravděpodobně po večerech prohrávala peníze pojištěnců v pokeru. Tedy soudě dle jejího naprosto profesionálního “poker face” výrazu. “Dobrý den, jsem velký dlužník a ostuda a jdu uhradit svůj dluh!” Okénkem jsem podal papírek od paní z přízemí a pětikorunovou minci. Paní vzala papírek, orazítkovala ho, načež z tiskárny vyjela příjmový doklad a také ho orazítkovala. “Jenom ty papíry a razítka, co jste teď použila, stály víc, než to, co vám právě platím”, pokusil jsem se glosovat situaci. “Co naděláte?” odvětila paní Pokerová.
Okénkem prostrčila doklad o zaplacení a dvě dvoukoruny, načež celou anabázi dovršila nejvtipnější hláškou dne: “Tak, a teď můžete klidně spát!”
Kecám? Ne, fakt nekecám – tady máte důkaz 🙂
 |
0 komentářů